Urgehal - Ikonoklast (2009)

Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.

Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.

Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.

Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.

8,5/10

1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22

Total playing time - 56:22

Perverted christmas and fappy new year!

Your PHZ!

Alexandr Veliký

Alexander the Gay. Je sice pravda, že ve starověkým Řecku byla homosexualita běžným a uctívaným zjevem, ale čeho je moc toho je příliš (teda až na velký kozy). Zde je spíš návod jak se stát buznou, vůbec se to nedá srovnat třeba s tím jak B.Willis políbí chlápka u baru v Šakalovi, protože pak ho elegantně sejme. Ne, tady ne!!
Oliver Stone tu látku totálně pohřbil nějakým podělaným psychorozborem Alexandrovi duše. Dvě a třičtvrtě hodiny keců o ničem. Ne teď kecam zase já, jen dvě a půl hodiny, těch 15 minut zabrala bitva u Gaugamel. Ale i tady to není dotažený do konce. Jsou tu sice scény, které nemaj chybu jako třeba - přelety kamery nad bitevním polem či efektní cákance krve za které by se nemusel stydět ani Q.Tarantino (viz Kill Bill). Taky je pravda, že je-li bitva v poušti, tak asi je kvůli prachu vidět úplný kulový, jenže já jsem divák a chci vidět masakrální řežbu, což se koná tak z 10%. Musím to srovnávat z bitvou na Pellenorských polích (rozšířená verze) a zde P.Jackson vede na celé čáře. I ten proslov Alexandra před bitvou je slabej narozdíl od Theodena, jeho "DEATH" je skvělá.
Dareios je dobrej týpek. Na Hefaistionovi je hned vidět, že je to servilní buzna. Takže jediný normální herci jsou Angelina Jolie - tý to fakt sekne, hlavně v scéně kde zabijou Filipa (Val Kilmer, po delší době něco na co se dá koukat).
Další bitva v Indii se slony má dobrý začátek a když vypravěč (Ptolemaios) o ní říká, že byla nejkrvavější a člověk se hned začne těšit na pořádnej masakr tak Stone to celý prožene červenýma filtrama a zase vidíme hovno. Podle mě tam chyběl Legolas, aby to mělo grády, jenže to by mu nejspíš buzna Alexandr natrhl řiť, a bylo by to stejně v tahu (či v prdeli). Podle tadytoho filmu si musíme vážit W.Petersona, že Troju udělal tak jak ji udělal a nezmršil ji jako Stone Alexandra. Stone,Stone měl bys jít do důchodu!

Závišova devátá

Doufám, že mě nikdo nebude kamenovat za pár řádků o novém počinu znojemskýho stréca Záviše, kterému ctitelé jeho ostrých textů často nazývají jednoduše „Mistr“. Mistr Záva na nás letos vybalil již devátou fošnu a pojmenoval ji jednoduše „Závišova Devátá“.  

Záviš nám letos nabrnkal a nazpíval 14 nových písní přičemž se tentokráte rozhodl nepoužiti žádných přidaných nástrojů, a společnost mu dělá pouze jeho akustická kytara. Ačkoli se nekoná žádná hospodská vyřvávačka typu „Cvičitelky aerobiku“ nebo „Špeditér“ , toho, že by jste se nudili, se nemusíte obávat. Novinkou jsou krátké průpovídky ze Závišovy poetické tvorby mezi jednotlivými skladbami, jejichž kouzlo pochopíte nejlépe, když v nich nebudete hledat žádnou složitou filosofii a vezmete je jednoduše jako naprosto upřímnou realitu a fakt.

 „Pije chlap vincentku, jakože je nachlazenej, víme?  Průdušky má v jednom ohni, chrchlá a kdovíco ještě. Přijde k němu jeho stará a povídá mu: To máš z těch svejch slavných nanuků, ty idiote mlsná“

Co se týče skladeb samotných, čeká nás sice dosti pestrá směsice začínající u písniček, kterými by nepobouřil ani takový Plíhal a končící u skutečných Záviše-hodných prasáren. Závišův svět je stále plný manželek ošukaných na topení, Ferdů co ho strkaj do sudu a Hel co dostaly při jízdě na kole krámy a měly stehna od krve, protože si tampóny zapomněly doma, na tom se nic nezměnilo. Najdeme zde však i kousky, které budou solidně hrát do noty všem těm, co Záviše označují za druhého Kryla, zmiňme například „Nemohu se zbavit pocitu“ (že mi vleze tajnej do bytu), která je takovou připomínkou na minulý režim. Tou je zřejmě i skladba „akce“ pojednávající o brigádě na stavbě školy (spíše o nebrigádě žejo). Svoji typickou tvář potom Záviš předvedl například v písni „Školní výlet“, pojednávající o dobrodružství čtvrťáků a spící učitelce, která promrdala celou noc, nebo v závěrečné „Až se jednou vrátím z bordelu“.

„Až se jednou vrátím z bordelu, počítám tak příští nedělu, udělej knedlíky švestkový, nikdo je neumí takový, fešáky makový…..

Celkově album dýchá komornější a intimnější atmosférou než předešlá, ubylo hospodských vyhrávaček a přibylo skladeb, jejichž pointu plně oceníte spíše při klidném poslechu. Musím konstatovat, že tato tvář Závišovi velmi sluší a jeho potenciál není pouze v těch všech chlastačkách, mrdačkách a podobných prasárnách, ale dokáže své myšlenky velmi umně podat i v řekněme "slušnějších" textech.Viz například píseň o při láhve od mléka s pivní flaškou.  

1. Zatím tu jsem
2. Čepice
3. Skleněná pře
4. U vypuštěnýho bazénu
5. Nemohu se zbavit pocitu
6. Striptýz
7. Akce „Z“
8. Z jižní Moravy
9. Motorkáři
10. Školní výlet
11. Zajímavé odpoledne
12. Zametali zametači
13. Fotbal
14. Až se jednou vrátím z bordelu

Macronympha & Evil Moisture - The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other -1995

Co slyšíte, když stisknete pravoukazující zelenou šipku? Rachot, hnus, skřípění (vlastních zubů), utrpení, sténání a cokoliv podobného, cokoliv pro co si vaše fantasie dokáže vymyslet pojem se zde aspoň dvakrát objeví při jednom z nesčetných frenetických střihů, které tento odporný kus zvuku dělají ještě halucinačnějším.Vítejte v pekle mladí mužové, to vám šeptá booklet při mrazivém antitichu různě dlouhých skladeb nemocného splitu. Asociace vrtání a řezání vám prolétají od pravého ucha k těm dalším a odrážejí se v nesčetných ozvěnách a řvou "ECHO, ECHO!" bez vaši pozornosti jež je zaujatá tím co se vám lije do hlavy v následující mikrosekundě. Pláč dětí, řevot obrovského nukleárního vlaku z neogrinderské éry, kterou čekáme přibližně od pozítří, vaše vlastní fusekle prohnané phaserem a extrahovaná plynná tresť chytaná od těch nejvybranějších tlouštíků. Občas nastane zvukový průjem, jindy se těžko tlačí sluchátky ven, vy cítíte tu bolest efektových pedálů, když dostanou dávku horkého zvukosemene, kterou po elektronově rychlém těhotenství tlačí skrze 3,5" jack zase ven. 

10 Trdunk
20 pleskskřípl 
30 řachařahařumtramtram
40 go to 10

A tak dále, s tóny, intervaly a minimální trvanlivostí vašeho kladívka si nikdo starosti nedělá, jednou je to vazba, jednou granulátor, sedíte s otevřenou hu(d)bou a po mozku vám běhá mikroskopický terminátor. A chapadla, ty jsou nedílnou součástí každé správné hnusárny, a tady se perou, mydlí se, jak to jen dokážou, s jedním hlavonožčím nervovým centrem a dlouhými centimetry rychlých drah. Pancéřovat chapadla pravděpodobně nebyl nejlepší nápad, ale to se stává, jak jinak by všechna ta chapadélka, přísavky a inkoust vydržely přepravu z USA do SKVBaSI, zpět, zase tam a tak dále až do doby než se odpadlý hliník zformoval na polymerovaném inkoustu a umožnil nám poslech ječení tyče mlácené o hlavu samotné skutečnosti? Co se jen dá vytknout něčemu, co neuznává, nesleduje a pravděpodobně ani neví, že jsou nějaká pravidla? Snad samotný akt nehudebnosti, uširvoucnost? - Ale jděte, pokud jste holčička a nelíbí se vám to, tak si zacpěte uši a zpívejte si "My bones are over the ocean", tady mluvíme o výplachu duše, ať se pod tím dá představit cokoliv. Vemte vejce a rozklepněte ho do směsi mléka a třešňové drti, rozmixujte do hladka... Pocity po požití vás pročistí snad o trochu více, než tohle, ale jste ochotni to riskovat?

if play=on, then:
( 
 fuck my mind;
 fuck it again;
 make some noise;
 puke (1, true, "bleee");
 count (i+1, 200);
)

distort;

Jak jen ještě vyjádřit rozmanitost a dynamismus, stylu, který v sobě snoubí dadaismus s futurismem a přihazuje dávku úchylek komplexů improvizace a misantropie, mohlo by to být experimentální recenzí, vyrobenou v zásadách těchto stylů, a kreslíř ví, že to jednou zkusím, momentálně však bych se už nadobro ponořil do katarze a nechal se kolébat frekvenční odezvou...

Tracklist:
1. 
 Junk Dissection (2:04)
2. 
 Deported Women Of The Suction Socket Special Section (6:11)
3. 
 Fucking Melted Like Mozzarella Cheese! (2:22)
4. 
 Anal Arsehol (3:11)
5. 
 Yokohama Pussy Half (2:03)
6. 
 Left Brain Lubricant (2:40)
7. 
 Evil Flower (0:41)
8. 
 Pittsburgh Capillary Action (2:47)
9. 
 Bad Drugs From Hell (4:46)
10. 
 Transsexual BBQ Holocaust (2:31)
11. 
 Acoustic Output From Driver Unit Used as Output For Inner Ear (1:36)
12. 
 Seismic Enlarger (1:55)
13. 
 Involuntary Regurgitation (1:59)
14. 
 The Chains Rattled In Time To The Ever Sharper Tempo Of Tanya's Lashings While The Once Arrogant Cynthia Offered Up Every Inducement Her Mind Could Devise To Win Her Repreive (3:37)
15. 
 Peak Exploration (4:51)
16. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 1 (2:14)
17. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 2 (1:16)
18. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 3 (1:08)
19. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 4 (2:25)
20. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 5 (1:53)

Label: Pure

Rok: 1995

Země: MB + UeSÁ

Thanks to Terror Noise Audio Blog! 

Solanaceae - Solanaceae

Když se nyní tak nostalgicky vracím k deskám, které tento rok osvěžily horko a nedýchatelno mého pokoje, nejde nezakopnout o zvláštní bokový projekt Solanaceae. Pokud nevíte, oč se jedná, či jste zatím neměli tu čest, mohu prozradit, že vyšel ze známe neofolkové dílny Of The Wand and The Moon. Samotná tato informace je poněkud nepostačující, zvláště když posluchač, těžící z nejednoho sympatického poslechu dosud poslední počinu, je uveden do rozpaků a očekávání. Proč se tedy chopit tohoto zvláštního nosiče, tohoto malého levobočka a oblíbit si jej stejně jako manželské dítka Emptiness Emptiness Emptiness nebo již nastíněnou nahrávku Sonnenheim?

Prvním, co z nahrávky zaujme je však pro změnu visuální element. Solanaceae se honosí poměrně zvláštním a pozoruhodně udělaným obalem. Však posuďte sami. Zvláštně infantilně a roztomile pojatý výjev středověkého průvodu či jarmarku s nejrůznějšími pitvornostmi a groteskní náladou zvládne člověku zprvu jen částečně ilustrovat hudební projev Kima Larsena.

Ovšem čím více se do díla posluchač noří, tím více mu přijde obal lidský a s hudbou téměř srostlý. A co prozradím o hudbě? Pro začátek snad jen to, že je stejně citlivá, upřímně a čistě radostná, melancholicky smutná a skutečně krajino a pocitomalebná...

Třináct tématicky laděných skladeb, nesoucích v sobě snad nějaký prazvláštní koncept, kombinuje několik charakteristických prvků a podob z tvorby Of The Wand... Dočkáme se tedy klasické hry na španělu, přitažlivých posmutnělých akordů, něžných odlesků ambientu, avšak v mnohem pomalejším tempu a více meditativní. Tam, kde i Sonnenheim působilo radostně a neskutečně vitálně, působí Solanaceae zamyšleným soukromým dojmem.

Stačilo zavřít oči a pod hlavou jsem neměl polštář, ale plochý kámen; peřina nebyla peřinou, ale představovala voňavé listí a elektrická zářivka se změnila na paprsky, co se dolují jako permoníci skrze zelenou klenbu příjemného stromového porostu. Zní to klišé? Ano, ovšem pouze proto, že moje myšlenka byla (jak již tomu bývá) pokřivena slovem. Abych čtenáře nijak neodrazoval, z nahrávky velmi sálá intimní a mystická atmosféra, velmi podložená klidným a vševědoucím hlasem autorovým a kolebajícími tóny houslí. Přítomnost smyčcového nástoje voperovala do hudebních šlach cosi nesmírně harmonického, cosi, jenž oživuje legendy a zašlé časy hrdinských skutků.

Ať už se s teskným vybrnkáváním vydáte do lesů (Oh Deep Woods) či obrátíte svůj pohled do korun stromů v blízkém háji (Through The Trees Spears The Sun), rozhodně nebudete zklamáni a dostane se Vám příjemného meditativního zažitku. Samotná hra na akustickou kytaru nabízí přesně to, co krásně obleče tuto soukromou výpravu za hranice přírody, tajemství a starých písní. Lehké a téměř vločkovitě křehké brnkání na struny okouzlí v mazlivých a hebkých intimnostech celého hudebního přeludu, při čemž si namlouvá šeptavý hlas; tam, kde se zachce něčeho teskně rezolutního, nastoupí pochmurný akord podložený houslemi či akordeonem s téměř neslyšitelnou výčitkou. Přes to vše je album velmi komplexní, nepůsobí na mne vůbec rozporuplným dojmem ba naopak. Jak již bylo nastíněno, nepřímo mi evokuje nějaký příběh či vyprávění, což krásně podrtrhuje půvab tohoto materiálu. Přemýšlím nad tím, co snad ještě dodat. Kvalitní a hladivá kytara, houslové paprsky, kolorit klavírního podkresu a dalších minoritních nástrojů, budující masivní atmosferický koláček v košíku usměvavé trhovkyně. Plusem budiž i to, že přestože má neofolk dobrý zvyk klouzat k patosu či přímo se v něm vyžívat, Solanaceae pracuje se začitými (pro někoho možná vyčerpanými) kulisami a předkládá je tak, že vznikla nahrávka neskutečně svá a originálně pojatá. A výčet oblíbených skladeb? Květinové album netrpí ani přílišnou hitovostí, působí skutečně celistvým dojmem, přestože své oblíbené skladby mám o něco raději - ku příkladu Hemlock and Mandrake Fields, Midnight Garden či titulní a závěrečnou příběhovou I Saw Them/Her through The Pines

Není třeba se dále rozplývat nad výjimečností tohoto drobného bastarda v komorní rodině Of The Wand and The Moon, neb jeho otec při svém drobném záletu snad vypotil to nejjemnější a nejosobitější, co jsem kdy zpoza záclon jeho domku zaslechl. Tedy a tudíž, zalezte si do prosluněného kouta své oblíbené zahrady, zahrabte se do břečťanu a psího vína... a poslouchejte. Láhev kvalitního vína doma rozdhodně nenechte a přestože budete sami v tichém doprovodu kmenů a kořenů, osamocení rozhodně nebudete.

Datum vydání: 2009

Národnost: Dánsko

Oficiální stránky: http://www.ofthewandandthemoon.dk/

Seznam skladeb:

1 . I SAW THEM THROUGH THE PINES /

THEY ONLY WALK ON MOSS

2 . THROUGH THE TREES SPEARS THE SUN

3 . FENELLA

4 . THE BLOOD OF MY LADY

5 . O DEEP WOODS

6 . NAKKIEL II

7 . MIDNIGHT GARDEN

8 . SAMOROST

9 . THE BLOOD OF MY LADY II

10 . HEMLOCK AND MANDRAKE FIELDS

11 . THE SWALLOWS SPIRALS THROUGH THEM

12 . NIHIL SUM

13 . I SAW HER THROUGH THE PINES

Líheň - Miroslav Žamboch

Mám dojem, že naši autoři strčí světovou knižní produkci do prdele. Neznam ve světě autora, který by psal podobně jako Kulhánek,Žamboch či Kopřiva. Aby to bylo tak rafinovaný, plný brutálního humoru a přitom to mělo hlavu patu. Možná se tomu přiblíží pár dílů Warhammeru s trpaslíkem Gotrekem. Ale tomu je spíš podobné Křivé ostří od M.D.Antonína nebo tomu komu chybí Gimli.
Knížka je pocta géniovi Kulhánkovi, takže všechno je děláno tak aby jsme v tom viděli poděkování mistrovi. Knížka je rozdělena na dva díly. První díl nás zavádí do Prahy, kde asistentka na VŠ (jinak dle popisu sexbomba) pomůže synovi mafiána a tím se zaplete do něčeho co vypadá jako válka gangů. Jenže po pár stránkách zjistí, že málokoho zabije tak aby fakt byl tuhej, většinou obživne (viz Divocí a zlí). K tomu se nabalí pár dalších osob, které mají svojí minulost, která chvílemi probleskává na veřejnost.
Nyní ještě nevíte co to všechno znamená, ale v době kdy zjistíte, že Kyberkentaur existuje (viz Divocí a zlí), okolo něho se vytvoří sekta, která ho uctívá jako boha, a jedna postava, která se přidá do party okolo asistentky se jí pokloní jako k nějaké královně, musíte tušit, že něco není v pořádku a tak skončí první díl.
Druhý díl je krvavá řežba ve stylu Kulhánka, ale pozor není to žádný plagiát, je to jen pocta. Asistentka se stává hlavou celé skupiny a začíná boj boha proti bohům. Čtete správně, okolo hlavní postavy se vytvořil kult, který ji uctívá jako boha či královnu smrti. Jenže v české kotlině je nějak přebohováno a místo je jen pro jediného boha. Od zjištění tohoto stavu začíná ta správná řežba, kdy bohové mezi sebou uzavírají příměří, které zase ruší a mrtvol přibívá. Asistentce jako správné bohyni přibudou nadpozemské síly, má vyjížděcí drápy jako Wolverine. A těma se to efektně masakruje. Nebudu nikoho napínat, asistentka vyhraje a na konci se pustí do ovládnutí světa.
Takže tímto se přihlašuji k tomu, že vše co bylo napsáno v této knížce je svatá pravda a věřím všemu co napsal Jiří Kulhánek.
Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Forest of Fog - Nebelhymnen

Melodické black metalové skupiny mají ve většině případů sklony postupně ztrácet originalitu. Příčina tohoto motání se v kruhu není nijak neodvoditelná, vzhledem k jednoduchosti moderní hudby celkově a k lehce vyčerpatelnému množství použitelných kombinací akordů v metalu nemůžeme čekat kdoví jaké zázraky. Je důležité si tento fakt uvědomit a nečekat tedy ani od Forest of Fog kdovíjakou osobitost a ve snaze po jedinečnosti až často překombinovanou hudební kompozici. Tím spíš pak oceňme primitivní přímost a nekomplikovanost těchto děl, která sice nemusí být po umělecké stránce nijak průkazná, zato nám ale přináší své krásy rovnou na otevřeném podnose, bez žádných zbytečných oklik.

Cestou upřímné simplexnosti se vydal i osamělý švýcarský jezdec Ivo Henzi („I.H.“, Warburz) , zakladatel FoF, jediný člen a zároveň i jeden z kytaristů nepříliš vychvalované folk metalové skupiny Eluveitie. Už po prvním poslechu je jasně slyšet, že svého „oře“ inspiraci dokáže vehnat správným směrem jen tehdy, když má dostatek prostoru pro rozvoj svých nápadů a cílem výsledné hudby není jen vydělat hromadu peněz. Toho, že pravděpodobně všechny jeho požadavky one man skupina víc než dostatečně splňuje, si také lze povšimnout bez sebemenší námahy. Nebelhymnen, album z roku 2005, je toho dokonalým důkazem.

Ideální hudební cestou je zřejmě poslech vyváženého spektra, od komplikovaných umělecky nečitelných, až po naprosto jednoduchá díla, stvořená jen pro účel pobavení. Ivo Henzi se svojí tvorbou blíží spíše k tomu druhému, zárověň ale máme jistotu, že nás jeho hudba jen tak bavit nepřestane. Čitelné melodické refrény, výrazně vystupující ze skladeb, tvoří po skloubení s melancholickými odkazy skrytými za dominantní kytarovou linkou zajímavé dílo plné nenápadných kontrastů mezi akcí a zamyšlením.

K celkovému pochopení díla by nám však ještě mělo chybět rozebrání artworku. Tomu jsem však pozornost nevěnovala právem, docela povedenou hudební atmosféru úspěšně narušuje svým pravděpodobně nechtěně naivním vzezřením, jako se setkávám často i u jiných desek. Dělají to snad autoři schválně? Pro tentokrát se proto můžeme tvářit, že obal není součástí díla, a užít si výsledek bez vážnějších kazů.

8/10

Forest of Fog - Nebelhymnen (2005)
Původ: Švýcarsko
Stránky: http://www.forestoffog.ch/

1. Feuersturm 07:18
2. Die Klage des Windes 05:16
3. Des Frühlings Ende 07:06
4. Vergessener Traum 06:29
5. Augenblick des Zorns 06:44
6. Chaos 05:04
7. In vergessenen Ruinen 10:14
8. Wenn ich sterbe 07:58
Total playing time 56:00

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.

Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

G. Apollinaire - Alkoholy

Tempo a pocity moderní doby volné asociace hromady různých představ které sestoupily z jiného světa Podvědomá jízda napříč evropou s polským anarchistou u kormidla Ale taky náročnost hravost a hříčkovitost Alcools je sbírka která si určitě zaslouží vaši pozornost

Už při prvních kročejích touto sbírkou  (potažmo Paříží skrz veleznámé Pásmo (Zone)) jsem nedotčen znalostí toho co mě čeká byl lehce zaskočen nejen náročností textu ale i jeho bohatostí apod Když jsem si v knihovně bral něco co se jmenuje alkoholy rozhodně jsem čekal něco řekněme buřivějšího Místo toho jsem měl v ruce knihu plnou asociace a lásky - ne že bych litoval

Koukám se tunelem času zpět na sebe před nějakou dobou a teď vím že skrz sbírku pocestuji časem i prostorem a otevřou se mi chvílemi dost nečekaná místa Prošel jsem se Paříží Německem zavítal jsem i mezi námořníky do Anglických legend či dokonce do Prahy Celou cestu odněkud padalo listí a pršela pelyňkovice a básník mi postával jako ďábel za zády a stejně jako tisícům nepřipravených duší přede mnou se chechtal až se za břicho popadal - Díky Guillaume za všechno

Shrnutě na hromadu pokud jste se ještě nesetkali a přitom si myslíte že poezie/literatura do vás ráda vstupuje či snad nějakou dokonce emitujete tak si nějaký ten alkohol určitě dejte

O víře nevíře

Neb je Pervertzine, chtě nechtě, svým způsobem napojen na black metalovou komunitu, následující tému mu může býti blízké. Každý, kdo zmiňovanou subkulturu alespoň letmo zrakem duševním přešel, si jistě všiml názoru, který její veliká část v jisté formě zastává - skládá se z absolutně negativistického pohledu na křesťanství, který však postrádá solidní argumentaci, a přijmutí tzv. "LaVeyanského satanismu". Jinak řečeno, spousta "trve" black metalistů tvrdí "Nevěřím v ďábla, je to jen symbol vzdoru". Satanismus dle Antona LaVeye prosazuje poslouchání vlastní vůle - nehodlám tu kritizovat jeho kořeny, poněvadž nejsem znalcem tohoto tématu. Je však nesmírně zajímavé, jak moc se podoba životní filozofie, zájmů a postojů stává identickou pro následníky zmiňované "víry" z řad příznivců black metalu. Všem jsou sympatické stejné ideály, všichni se dostanou ku podobné sortě umění (a to často právě dle satanistického "klíče"). Rád bych tedy znal myšlenkové pochody někoho podobného, kdož by náhle a iracionálně nalezl zálibu v něčem, čemkoliv, křesťanském. Rád bych znal dilemata člověka, kterému jeho vkus tvrdí, že se mu něco "baptizovaného" líbí, ale on, vzpomínaje satanských slov o vlastní vůli, nedbá a prohlašuje opak, možná ani ve vlastní duši si nepřizná onu zálibu. Jedná dle vůle, která není zotročená křesťanskou tyranidou. Pocity lidí, píšící duchaplnou kritiku v duchu "nelíbí se mi to, protože je to o křesťanství" by mohly býti zajímavé ku studiu. Či k pobavení... Bylo by záhodno vědět, kolik satanistů slavného českého národa (ale nejen jeho) je zcela upřímných a s vlastní (skutečnou!) vůlí opravdu smířených. Mluví - li všichni pravdu, je čas dát na sociální rovině za pravdu apokalyptickým prorokům.

Doom

">
Pokuď nepaříte střílečky na compu, tak si to nepůjčujte! Pokuď hledáte logický scénář, tak si to nepůjčujte! Pokuď nemáte rádi zabíjení civilistů, tak si to nepůjčujte! Pokuď jste komouš, tak se zabijte!
Pokuď paříte DOOM 3 24 hodin denně, tak si to půjčte! Pokuď vám jde jen o zabíjení, tak si to půjčte! Pokuď vám jde o BFG, tak si to půjčte! Pokuď chcete vidět pohled FPS, tak si to půjčte! Pokuď jste militantní antikomunista, tak vyražte na emzáky a podobný komouše, než pozabíjejí oni nás!

Ta osmá

Neplačte, neděste se a už vůbec si ve své zoufalosti netrhejte těch pár pěstěných vlasů. Všechny vaše nevyřčené otázky, zoufalé pohledy po přečtení řádků psaných našimi mistry a vzápětí nadějné plamínky svítící ve vašich tvářích při snaze o uspokojení tužeb, budou přímým úderem našeho nejmocnějšího pána a zároveň kata, Slovem, odkázány k vámi tak oslavovanému pádu do hlubin temnot duše a vzápětí pozvednuty jako nesmrtelný fénix v katarzi prýštící energie. Pozor! To se vládci Slova ujímají všech umorousaných životů a ve snaze o znovuzrození vašich smyslů vám otevírají dosud skrytá tajemství krásy sídlící v zaplísněných rozích hnijícího světa.
Tak čtěte a žijte, a sakra oslavujte! Dnes do vašeho ničemného života vstoupila nová osoba, určující právo stejně nekompromisně jako ostatní, avšak s půvabem ženské nevinnosti. Necháte si to líbit? Je to na vás..

Slaughtered Vomit Dolls

Emetofilie je záliba ve zvracení, takhle začíná snad každá recenze na tento film a bohužel ani já nemohu začít jinak než tímto, protože ve filmu se zvrací víc, než v zákulisí soutěže krásy. Toto romantické dílo pojednává o striptérce/šlapce Angele, která jako malá utekla z domova (stylově při tom ještě stihla zapálit kostel) a vydala se do světa, aby si, jako každá slušná holka, vydělala šukáním za prachy. Ty chtěla využít na studia a stát se baletkou, ale to jí samozřejmě nevyšlo a skončila na úplném dně jako nejposlednější zfetovaná kurva, aby toho neměla málo začala uctívat Satana, který jí za to odměnil sny o vraždách a mučení.

Celý film je vlastně jenom jedním velkým drogovým tripem, plným bizarností, násilí a samozřejmě zvracení. Šíleně rozklepané kamera, šílené střihy, šílené barvy, šílené zvuky. Z angličtiny se plynule přechází do "démonského"jazyk, což je sice jenom angličtina pozpátku, ale zní to pořád docela efektně. Nějaký konkrétní děj se zde najít nedá, jde spíš o prolínání střihů z Angelininých zvrácených snů s realitou. Jako správné perverzáky nás samozřejmě zajímají hlavně ty snové scény, plné vražd, utrpení a samozřejmě zvracení. Některé momenty opravdu mají něco do sebe, hned ze začátku uvidíte jak se první oběti, s roztomilým nickem pig vypíchnou oči, scéna je to vskutku zajímavá a donutí váš zamyslet se nad tím, jestli u opravdového vydloubávání očí také strávíte tak dlouhou dobu, aby se však splnil název filmu tak se oběť samozřejmě na svá krásná kukadla stihne ještě vyzvrátit. Za celkově nejpovedenější scénu bych viděl stáhnutí kůže z obličeje, aneb uděljme si svojí masku na Halloween jednoduše a efektivně. Za nejhorší, respektive nejmíň zajímavou scénu bych viděl asi 3 minutovou zvracecí scénu jakéhosi pána, který se to sice snaží spravit tím, že nablije do půllitru, aby to následně vypil, ale bohužel je takové máslo, že to vyhodí znovu.

Nechci to tu popisovat scénu za scénou, což by v tomto případě opravdu nemožné a raději zakončím tím, že pokud chcete vidět "tak trochu jiný film" tak můžu SVD doporučit, je tam sice pár opravdu hluchých míst, ale díky krátké stopáží 71 minut to není tak velký problém. Nemusíte se bát o to, že by to bylo tak strašlivé, aby se na to nedalo dívat, protože pokud máte aspoň trochu rádi morbidní humor, zasmějete se minimálně u části, ve které je "princezně" uříznuta ruka a následně daná kytara, ať něco zahraje.

Lord Impaler

Pozor pozor!
Přichází nový pervertní úchylák. Ano je to tak, jeden z nějvětších průkopníku onanie ve stavu opilosti se přidal, aby mezi vámi šířil perverzi, hnus a nějaký to porno s mrtvejma dětma. Víc netřeba říkat, poserte se buzny, jsem tady!

Noise kontest

Tak je to tady

19.11.2009 

Dlouho jste čekali, a já se omlouvám za prostoj... Musel jsem se potýkat s časovými, stejně jako s komunikačními problémy. Ale nakonec pravda zvítězila, a já jsem tu, abych vám předhodil onu věc, nahrávku, již jste čekali a možná něco výsledků (za které nikdo neručí). Vyždímejte propocené ponožky a otřete si s nimi brýle, přehlídka začíná.

[url=http://www.mediafire.com/?izydwmze2qj]Noise Contest I[/url]

 

Ještě pár slov, důležitých slov... Bohužel jsem nedomyslel pár věcí, celkově jsem nezkušen, snad mi odpustíte, nicméně stalo se, že to co mi došlo bylo půl napůl noise a jakási elektronika, a tak jsem tedy rozdělil soutěž na dvě kategorie (navzdory jménu soutěže) tedy, noise (harsh) a electronic (soft), v kategorii noise byli nominováni NAPALMED, Sklo a MCNC. V elektronice jsou to Zodiac, Ralzeil a ten třetí... Tedy, jak je vidět, účastníků také nebyl zrovna plný pytel, nemluvě o tom, kolik jich odpadlo.. Přese všechny porodní bolesti jsem na svět vyplivnul tento nový "split" okořeněný jistým náznakem soutěžení (cenou je bohužel pouze dobrý pocit... ale co jste čekali? nehrajete přece pop ;)), skladby jsou seřazeny podle toho jak mi byly poslány, tak tedy, dostávám se k vyhlášení pořadí:

 

NOISE

3 MCNC - bohužel, přes snahu se nepovedlo ohromit, není proč zoufat, protivníci byli vesměs zkušení matadoři, minimálně v našich luzích a hájích ... od emsího ensího došla hromádka asi minutových tracků, ve kterých sice byla vidět tvořivost, ale chyběla energie, dynamičnost, kontinualita a zvuková perverznost...

2 Což je to co nechybělo napalmed, ti se přesto umístili druzí... proč ptáte se? popravdě řečeno, kvůli slabšímu zvuku - energie i tvořivost byla, ale bolestivost absentovala, každopádně, pokud to není sdílené první, tak je to opravdu těsné druhé místo

1 a vítězem se stááává SKLO ... sice poslali studiový "track", ale nebyli sami... každopádně gratuluji

ELECTRONIC

náš otloukánek... vskutku, nezaslouží si snad ani tu být, ale bez nich to mohu zabalit... takže:

3 Duskk - ehm, cosi mezi nebem a zemí, vybasováno, vytapetováno. Tečka.

2 ZODIAC - tady se mi rozhodovalo těžce, zodiac nám předvedl cosi tribalózně tancovního a jako jediný se zhostil zpracování témy (hned dvou, více info v přiloženém txt) , ale nakonec ho srazil příliš čistý zvuk... přeci jenom je to soutěž v dělání hluku...

 1 Ralzeil de Vires - z elektroniky nejšpinavější a nejtemnější track, atmosférické a mumlané jako kletba, být to o trochu hlučnější a bez bicích, tak tu máme skoronoise, což je mj. důvod, proč vyhrál elektroniku.

 

Tak, to by bylo, pokud jsem vás jakkoli poškodil, tak přeji upřímnou soustrast, pokud se vám něco nelíbí, tak si už můžete skoro trhnout (dobře, do pondělí si stěžovat ještě můžete). Uvidíme se za rok, snad...

Zdraví váš,

Humbert Hampejzník Hustěj Humbert (H2x2)

Bone Ritual – Demo (2009)

Tak co tu dneska máme? Poměrně mladou kapelu – založena 2007 a tohle je první demo, vydané po tom, co pan strep cunt přibral barona von gonkulatora na bubny. A tady bych mohl skončit konstatováním, že úroveň této hudby mi připomíná postavení lejna v kupce hnoje... Ale tohle já neudělám, a to z poměrně významných pohnutek... Zmocnil se mě totiž pan Hyde. 

Jak to vlastně je? Destiluji si snad ve sklepě břečku která ve mně otvírá ty nejhorší stránky, nebo jsem tak trochu rozdvojená osobnost? Dvakrát záporná odpověď... Poslech této nahrávky je zodpovědný za tuto zvrácenou proměnu, vrátil mi to co jsem v sobě těžko dusil už pár měsíců, takřka mě osvítil, ukázal mi pravdu. Zkraťme to sakra, večerní procházka s jedním hrajícím sluchátkem na pravém uchu mi vrátila vzpomínky na skvělé pocity které jsem nezažil při ničem jiném než při poslechu black metalu... opravdového black metalu. Bohužel pro mě, poslední dobu jsem opravdu trávil poslechem věcí, které s ním měly málo, když vůbec něco společného....

A dostáváme se k černému hnusu alba samotného, alba, které budí ty nejhorší představy a rysy které v sobě najdete, rozhodně nečekejte záležitosti typu „skvělí“ vokalisté, propracované symfonické pasáže skvěle spolupracující s šukadelickými pasáži sólovými... Nečekejte ani slušnou kytarovou práci, když jsme u toho, nečekejte žádnou kytarovou práci, pan strep totiž šestistrunný zpěv vynechal... Co tu máme místo něj? Především uřvanou, bublavou, distortovanou, hluboko, pomalu hranou a nechutně blackovou basu... K tomu ještě bicí, ty chvílemi možná drnčí i trochu moc, ale jinak svou rituální, bouchací funkci plní velice hezky. Takže shrnutě... máme zde 3 skladby kde hraje jen bassa, vokálu je poskrovnu (a když tak není moc slyšet, protože je zefektovaný a kryje se právě se čtyřstrunkou), kromě toho tam mají být i klávesy.. Mám dojem, že to bude to občasné pištění á la noise.... Jedinou avšak velikou slabostí toho dema je jen fakt, že je to demo... spíše EP, velice krátké (12 minut), tedy rychle skončí, a musím si ho pustit znovu... a ještě jednou... a tak dále.

http://www.myspace.com/boneritual9

1. Attend To The Signs 04:20 
2. Tools To See 03:33 
3. Pilgrimage Of Woe 04:26 

Total playing time 11:26
 

Current 93 – All the Pretty Little Horses (1996)

 Kéž bychom to tu mohli všichni opustit... první myšlenka, kterou vám dílo podsouvá... To není moc veselé, že? Bude hůř, představte si barda na vesnické slavnosti. Slunce už zapadlo, všichni odešli domů, do tepla a pohodlí. Náš bard se teprve teď dostal „ke slovu“, doteď ho nikdo nechtěl poslouchat... Nikdo, protože hraje tklivě, až příliš tklivě, pro lid je to až nesnesitelné. A tak tu stojíme pod malým vesnickým pódiem, posloucháme naléhavý hlas pěvcův a zadržujeme slzičky které jsou vyháněny dalšími a dalšími údery hrůzy linoucí se z monotónního hudebního projevu umělcova, z jeho slov a tónu jeho (a nejen jeho) hlasu. Vzpomínky na dětství, sny, romantika, smrt, duše, vše se mísí do překvapivě chutného hudebního žvýkance pro vaše hladové uchovody. Jak ono sousto vypadá, ptáte se?

  No, začnu odzadu, tedy konstatováním, že pan interpret rozhodně ví co dělá, když nás pomocí směsi zvuků vláčí po koberci nálad, album jako celek je i přes několik hrbolků na povrchu NESKUTEČNĚ působivé. Většinou slyšíme spíše minimalističtější, opakující se pasáže, mnoho vybrnkávání na KKK (kvalitní klasickou kytaru), něco klavíru a dronů, všechno obaleno působivým mixem a pokryto naléhavým, naříkavým vokálem páně Tibeta. Všude jsou vidět vlivy(mimojiné jsou to ukolébavky, lidová hudba, patripassianismus, buddhismus aj.) a nápady, obojího je tolik, že jiným tvůrcům by to mohlo vystačit na několik nahrávek... Kdo umí, ten prostě umí, jak jinak... Vlivy, nápady... další na řadě jsou hosti, kteří se taktéž objevují na každém pomyslném rohu – mimojiné třeba Nick Cave. 

  Zmínil jsem se o hrbolcích? Dobře, je jich opravdu málo... První překážkou (ovšem pouze při prvním poslechu) byl vokál v některých skladbách (Calling... I, The Carnival...), překvapivě však, s každým poslechem se mi líbí čím dál víc, takže se nejedná o skutečný nedostatek. Co mi však skutečně příliš není po chuti jsou samply dětského smíchu v díle All the pretty little horses 2...

  Noc pokročila, bard se těžce přenesl přes to, že už nikdy nebude dítětem, smířil se s tím, že jednou umře... Dokonce se vyrovnal i s úpadkem morálky v poslední době a svůj set končí... řekněme, že je to druh modlitby, tím pádem tedy končíme i my...

Zase někdy naviděnou.

+ zvuk, vokály, celkový pocit

- pro někoho docela jemné

Track listing

"The Long Shadow Falls" – 2:15
"All the Pretty Little Horsies" (traditional) – 2:35
"Calling for Vanished Faces I" – 1:50
"The Inmost Night" – 2:16
"The Carnival Is Dead And Gone" – 3:11
"The Blood Bells Chime" – 3:00
"Calling for Vanished Faces II" – 4:10
"The Frolic" – 8:11
"The Inmost Light" – 1:45
"Twilight Twilight, Nihil Nihil" – 8:22
"The Inmost Light Itself" – 9:29
"All the Pretty Little Horses" (traditional) – 2:34
"Patripassian" – 5:49
(hidden track – a reading by Thomas Ligotti)

Der Blutharsch - When Did Wonderland End? (2005)

Dnešní večer je pochmurný jako mnoho zvláštních večerů. Mírný pocit odcizení prosakuje zdmi kolem mne a já se ptám proč. Nostalgičnost vzpomínek se lepí s tichou výčitkou na kliku dveří. Ptal jsem se proč? Odpověď znám záhy, přestože na všechny otázky odpovědi neexistují. Protože jsem psaní dnešní recenze zasvětil čtyři roky starému klenotu z úchvatné rakouské dílny Der Blutharsch. Album nesoucí název "When Did Wonderland End?" už několik večerů obývá se mnou můj večerní pokoj a rád bych Vám vysvětlil proč.
Juliusův projekt Der Blutharsch je velmi zajímavou, kontroversní a citovou záležitostí, pohrávající si na vlnkách psychedelie, martial ambientu, industriálu, neofolku se sklony k mírné hlukovosti. Pokud nejste v těchto dveřích cizincem, jste jistě na správné adrese. Dvanáct nepojmenovaných skladeb coby tucet anonymních tváří zde v pomalém, zvláštně magickém a apatickém sledu popisuje své drobné příběhy a mementa. Ty spolu vždy souvisí po úzké atmosférické lince a zpravidla kde končí jedna, začíná druhá. Přes spekrum různých použitých instrumentů (většinou s nějakým efektem) se vždy kapitola vypořádá s koncem té předchozí a rozvine nové skutečně živé vyprávění, aby za uplynutí svého hudebního času nabídla úrodnou půdu pro následující část. Před posluchačem tak leží zvláštní skládanka chaotické spleti ryzé upřímnosti a pulsující vitálností, ať se již ušní bubínek zakousne do euforických a neskutečně očistných pasáží nebo upadne do teskného a ponurého koma v barvě žalozpěvu. Jak se plochy střídají, mění se totiž i náladový kabátek. Avšak jak jsem již naznačil, vše probíhá přirozeně a bez sebemenších cukanců či škubnutí - zkrátka zvláštní kaleidoskop, v jehož jedné polovině dostáváte chuť se rozplynout a rozptýlit na kilometry daleko, o několik minut později je z Vás dočista hromádka neštěstí, ukrytá a zahrabaná kdesi v mechu; kdo by tušil, že dalších několik okamžiků bude zalito slzami radosti/bolesti. A ať již bude posluchač oplakávat cokoliv, nebudou to marné a nadarmo vyplakané slzy, neboť za jejich proudem, podloženým tklivou kombinací hudebních barev, se bude skrývat intimní a hluboký zážitek. Což samo o sobě rozvrací ilusi konzumní nahrávky, jenž si pustíte k obědu nebo k uklízení. "When Did Wonderland End?" navíc není albem pro každého. Avšak tu skupinu, kterou osloví, velmi učaruje a nepovolí otěže jen tak. Bude dotyčného svým až téměř citově vyděračským stylem a s feelingem katarze východní hudby provázet tam, kde leží hranice země zázraků. Co na tom, že Ráj pro nás zavřel své brány, Atlantis dlí kdesi pod hladinou oceánu...Co záleží na poloze Hyperboree, ztracených pravlastí a bájných říší.. Kdykoliv totiž Vaše kroky povedou k této výjimečné nahrávce, tato místa - cíle pátrání historiků, filosofů, esoteriků či dobrodruhů - najdete kdesi zahrabaná ve svém dětském a dobrodružství hledajícím nitru; přestože se to může zdát naivní, pod těmi kousky dospělých a přemoudřelých ksichtů realismu naleznete svoji osobnost na hranici sedmi osmi let. Celý svět bude záhadou a přitom tak jasným a průhledným míčem v nezjizvených rukách.
Nevím a neodkážu posoudit, nakolik jsem dokázal vystihnout unikátnost a krásu tohoto díla; tento pulsující kus upřímného a nesmírně citlivého ohlédnutí, zastavení času a ignorace místa už delší dobu patří k tomu nejlepšímu, co lze snad z non-artificiální hudby vůbec slyšet. Občas je krásné vytáhnout takovéto album z tajného šuplíku a rozvěsit jej po celé místnosti jako záclony. A nejen po místnosti. Po celé své osobnosti. Pokud tedy neznáte Der Blutharsch a chcete se alespoň pomyslně zvěčnit a uchovat si některé okamžiky nadosmrti, nebude špatným tahem věnovat několik poslechů právě "When Did Wonderland End?". Podívejte, držím v rukou míč. Nechci už plakat sám, pojďte si zahrát!

Národnost: Rakousko
Label: http://www.hauruck.org/
Oficiální stránky: http://www.derblutharsch.com

Seznam skladeb
1. Untitled
2. Untitled
3. Untitled
4. Untitled
5. Untitled
6. Untitled
7. Untitled
8. Untitled
9. Untitled
10. Untitled
11. Untitled
12. Untitled

Svět zítřka

Jeden z povedenějších komixových filmů. Vyloženě fanouškovská srdeční záležitost. Jak jinak to nazvat, když režisér natáčí 5 minutovou sekvenci pochodu robotů doma na koleni (teda na vlastním PC) několik let, aby získal studio na svojí stranu a oni pak museli vypláznout dolary na celý film.
V Čechách komix Skycaptain málokdo zná, takže děj filmu bude po spoustu lidí o ničem. Tak si trhněte!
Motiv filmu je opřenej o to, že Skycaptain spí s Polly, která je taková studená, jako psí čumák já bych s takovou čůzou do postele nevlez, prolhaná takovým způsobem, že i orgasmus musí předstírat. Kdežto s Frankie (vynikající A.Jolie) to táhnul jen tři měsíce a přitom v posteli to musel být výbuch vulkánu, prostě neuvěřitelná bomba už to vidim u mně doma. Ledaže by ho při tom mlátila a Skycaptain je romantická duše.

TriORE - Three Hours

Neofolkoví interpreti mají specifický talent vykreslení tragédie jako wagnerovského uměleckého zážitku, při kterém rozum nestačí tlukotu srdce, pokud bychom se měli pohybovat na úrovni klišovitého jazyka, neofolku vlastního (což není myšleno jako negativum). Všichni dosahují vytvoření podobných emočních pochodů, ovšem každý jinou cestou. V rámci této scény, v rámci formy a diference oněch cest se zde angažovaní interpreti, tedy Ordo Rosarius Equillibrio a Triarii, dají postavit do jistého protikladu. Protikladu tisíce a jednoho způsobu projevu lásky a fašistického válečného sentimentu. Kdo slyšel Roses 4 Rome má představu, jak takováto kombinace může znít - a ona tak také zní.

Three Hours tedy nepřináší v podstatě nic nového, ale vybrušuje styl Růží pro Řím směrem k dokonalosti. Marciálně apokalyptická pompa tvoří podklad pro intimní zpovědi a kupodivu to funguje výborně. Výsledná nálada se sice vymyká klasickému neofolku, ale zároveň ho skvěle doplňuje. Instrumentace samozřejmě není nijak virtuozní a po čase se možná začne mírně zajídat, protože neobsahuje v podstatě žádný zvrat, či výrazně překvapivý prvek, ale celková silná atmosféričnost tento fakt bez potíží přebíjí.

Výsledkem je tedy téměř dokonalé spojení zainteresovaných umělců, jež má všechny atributy, které od něj mohl kdo očekávat. Nenese nic překvapujícího a po několika posleších spíše vykrystalizují jednotlivé silné skladby, kdežto celek mírně ustupuje, ale rozhodně odchází s čistým štítem...

8/10


TriORE - Three Hours
cmi201 & Eternal Soul Records CD 10


Tracklist

The First Three Hours
Victory rising
After Summer we Fall
Another Love, another Hate
No Tears are shed for You and Me
Pleasures & Tortures
Fires burn, like Fires do
Let us meet in the Trenches
There’s a Smell to Life that dies
Europa’s Dream
The Last Three Hours

http://www.myspace.com/triore

Roald Dahl - Můj strýček Oswald

"Miluji luxus.
Z luxusu si vybírám jen nejlepší a nesnesu žádné kompromisy.
Jsem ochoten kvůli tomu i pracovat.
Tak 7-8 let.
Ale pak už si chci jen užívat až do konce života.
...a při té práci se chci samozřejmě dobře bavit".

Souhlasíte-li s tím, zde je popsán jeden z možných návodů. Souhlasíte-li s tím, ale nemáte na to, prozradím konec knihy. Ne vždy se to každému povede. Ale každý pokus dobrý. Dělám už 22 let, vím své. Práce po sedmi letech už je hnus.
Chválit svěží dílko plné anglického humoru autora, který už je mrtvý, zdokumentovaný a navíc mi nepošle za kladnou recenzi další knihu s podpisem, je chtěl jsem napsat ztráta času, ale jelikož jsem před časem viděl ze spiritistické seance nádherný, rukou media psaný, rukopis Beethovena a ke všemu česky (!!), udělám to, a to tak, že velmi rád.

Je škoda popisovat celý děj, když je to jen o tom, že odebírali sperma slavným lidem, a pak ho prodávali chtivým matkám.
* Tedy jen výseky. Je to stejné jako filmová upoutávka, jen bez obrázků a bez nadšeného hýkání těch, co už to viděli a mezi "nářez", "bomba", "natodi" vám prozradí nejlepší scény. a s barevnejma nejsou žádný problémy, aspoň ne, když si člověk dá řádnýho majzla
* dívky na majora uchváceně a nehybně zíraly a oči jim zářily jako hvězdy. Hoši zírali na dívky a sledovali, jak na ty nečekané nestydatosti budou reagovat
* naučil mě, že pokud máte o něco zájem, ať už je to cokoliv, je třeba do toho jít naplno. Popadnout to oběma rukama, sevřít, oblíbit a především si to vášnivě zamilovat
* panečku, pomyslel jsem si, zbouchnout sedm stovek ženských za týden
* nemám nic proti slibům, které nebudu muset nikdy splnit
* "mohla bys už podle svých zkušeností říct", zeptal jsem se jí, "jestli mají géniové větší přirození než normální chlapi?"
"Určitě", přikývla, "mnohem větší".
Toho jsem se bál
* Milý Oswalde! Minulý týden jsme se s Arthurem vzali

No a to je vše, přátelé!
Četli jste Nadsamec - Alfréd Jarry? No, tak to je úplně stejné, jenže Jarry je frantík a vtip v jeho podání je jako následky Leo Faleta (Zelňačka). Připadáte si jak Němec. Dokud vám neřeknou, že je to vtip, nesmějete se.
Tady to jde tak nějak samo od sebe.

Sigh - Scorn Defeat

Nemá cenu tu rozebírat specifika Japonska a jeho hudební scény, byla by to tematika na několik knih……. Když jsem se poprvé setkal s jakousi smečkou zvanou Sigh, její narvanou diskografii a pěkně dlouhou směsici slov v kolonce žánr, mezi nimiž nechybělo ani „avantgarda“ či „post“ nepřekvapilo by mě od těch bláznů vůbec nic. Heleme se, oni vydali desku již v roce 1993, a nevydal ji nikdo jiný než ten cvok z Norska co vedl Deathlike Silence, nuže zkusím a uvidím…. 

Trojice Mirai Kawashima (klávesy a vokály), Shinichi Ishikawa (kytary) a Satoshi Fujinami (bubny) nám naservírovala téměř tři čtvrtě hodinu…..no….. říkejme tomu třeba metal, škatulkovat opravdu nebudeme. Japonci se s tím také nikdy nesrali….. Proč se také při vyblití svých emoci pomoci hudebních nástrojů snižovat k držení se nějakého žánru? Vždyť to akorát omezuje! Zde najdete všechno – téměř power metalové klávesové pasáže i vytrashované řezanice ozdobené správně nasraným zvukem. Z vokálu hned díky přízvuku poznáte japonský původ a krákoravé, mírně perverzní frázování mi vyvolává mírný úsměv na tváři. Neopakovatelná teatrická atmosféra je to, co dodává této esenci japonské zvrhlosti své kouzlo, Při poslechu se ocitnete někde v Tokijském podzemí, kde v zaplivaném podniku tančí na stole černovlasé krasavice, které si nechají udělat i ty nejnechutnější věci….. pasáže evokující nejlepší časy Venom, varhany doprovázené vzdechy a skřeky vokalisty, a posléze klávesy, které by mohly hrát u milostné scény ve venezuelské telenovele……to jsou Sigh, jednotlivé elementy netřeba více rozebírat…….. Sigh mají talent na to narvat i několik zvratů a naprostých otářek do jedné skladby - přitom však nevytvořit neposlouchatelný slepenec. V této desce je všechno, avšak ani chvilku si nebudete připadat, že posloucháte slátaninu. I přes onu různorodost použitých elementů si počin uchovává svou vlastní – dříve neslyšenou – atmosféru. Na rok 1993 určitě jedinečné dílo, které by ani dnes nezapadlo do šedi….. Ještě bych dodal, že deska byla rozdělena na dvě části pojmenované Revenge a Violence.

Na závěr jeden poznatek – Neprotiřečil si Euronymous tak trochu vydáním této desky?

1.         A Victory Of Dakini   

2.         The Knell        

3.         At My Funeral

4.         Gundali          

5.         Ready For The Final War

6.         Weakness Within

7.         Taste Defeat

Deathlike Silence Productions, 1993

http://www.myspace.com/sighjapan

Lily Allen - It's Not Me, It's You

Tento článek Vás možná překvapí. Nebo urazí. Třeba dokonce potěší. Každopádně tu v tuto chvíli čtete recenzi na Lily Allen. Máte zhruba dvě možnosti - buďto se uraženě uchechtnout a zavřít celé internetové okno a nebo číst dál. Byl bych ovšem rád, kdybyste zvolili možnost číslo dvě. Řekněme to třeba takto - povedla se mimořádně charismatická popová nahrávka, jenž sice akceptuje klasické normy, avšak nabízí něco zvláštního a osobitého. A jelikož jsem s předchůdcem z roku 2006 "Allright, Still" zatím neměl tu čest, je "It's Not Me, It's You" prvním hudebním zážitkem s touhle mladou a atypickou krasavicí (Poznámka zlého člověka: Autor recenze je o čtyři roky mladší než Lily Allen) a jakousi alfou-omegou její hudební tvorby. A o tom, že v mých očích a sluchovodech rozhodně nedopadla tahle dvě písmena řecké abecedy špatně, svědčí i budoucí řádky.
Spektrum nálad a prvků je velmi příjemné a značně rozmanité. Pro začátek by bylo decentní nastínit, že těch dvanáct skladeb, co Lily na svém albu představila, je velmi specifických. Nenastal klasický kolovrátkový syndrom a každá skladba má skutečně svou duši a svou originálnost, ačkoliv vše zapadá do nerušivého konceptu celé nahrávky. Ten využívá příjemného mísení různých žánrů a jejich prvků - občas nahrávka dýchá téměř trip-hopovou aurou, jindy přináší téměř kabaretové polohy a sem tam dokonce cítím odlesk country (což bylo možno umocněno i překvapujícím retro klipem). V té souvislosti s tímto hebkým a nenásilným ovlivňováním bych rád upozornil na poněkud zvláštní použití hudebních instrumentů. Klasické bicí a další rytmické samply velmi využívají svých předností - rytmický korpus je použit velmi podobný, avšak pokaždé jinak využitý a jinak barevný. V kombinaci s basovou kytarou tato rytmičnost obstojně modelovala vyvážené linky, pojímající celé album ve velmi neurážlivém a dokreslujícím albu. Klasicky znějící klavír vyplní nenásilně a standartně téměř vše, když jej však spojíme v kabaretním akordeonem a jakousi brutální přidrzlostí, máme tu novou možnost, novou odbočku.Připojme též akustickou kytaru a doplňy v podobě rytmických nástrojů a hle? Nadprůměrná a zajímavá nápaditá hudba je na světě. Ano, ale bez hlavního trumfu, který byl z autorčina rukávu odkryt již po prvních sekundách, by album tak specifické nebylo. A to i přes to, že hudebně je vyjímečné. Tím hlavním je příjemný zpěv. Navíc příjemně potěší, že její hlas dosahuje obstojných kvalit i mimo studiové nahrávky. Její hlasový rozsah nabízí pár docela zajímavých a nápaditých rovin, od romatnicko-ironické sladkosti přes přidrzlou rozmarnost až po jakousi sexuální podtext zžíravosti. Její hlas dokáže nabídnout vcelku dost - a to velmi zábavně. Nebudu nikoho nějak balamutit, deska neskutečně baví i na několikátý poslech. Možná je to způsobeno právě onou zajímavou bonboniérou nálad a jejich obstojnému kombinování. Co skladba, to jiný odstín, jiný postup, jiná legrace, jiná facka. Mírná dekadence, reflexe puberty a vítězný smích - nejen to novinka nabízí a pokud nemáte žádných výhrad proti zpěvačce či stylu, jenž tvoří, není proč neposlechnout.

Možná jsem bláznem, avšak do tak správné nálady mne tento měsíc dostalo jen málo desek. Druhé album Lily Allen je totiž velmi svěží a přitažlivé, přestože by mohlo jít jen o chytrý producentský tah. Mrs. Allen je možná pro někoho jen hloupá a povrchní hvězdička pro mainstramové posluchače. Snad nemám žádný vkus právě já. Na druhou stranu, ne každý den kdokoliv touží po hudebním BDSM či jiných výtržnostech. Nakažlivá, ale příjemná hořkosladkost celé téhle nahrávky je přeci jen vcelku milé odpočinutí a relaxace při dnešním zrychleném tempu společenského života. "It's not Me, It's You" totiž nechybí charisma, švih, takt i vypláznutý jazyk. Sic jen hudební - o ten autorčin bych se milerád porval. Je nějaký vyzyvatel?

Datum vydání: 9.února 2009
Národnost: Velká Británie
Vydavatel: Regal, Capitol
Oficiální stránky: http://www.lilyallenmusic.com/lily/
Stopáž: 43:12
Tracklist:
1. Everyone's At It - 4:38
2. The Fear - 3:27
3. Not Fair - 3:21
4. 22 - 3:06
5. I Could Say - 4:04
6: Back To The Start - 4:14
7.Never Gonna Happen - 3:27
8. Fuck You - 3:43
9. Who'd Have Known - 3:50
10. Chinese - 3:28
11. Him - 3:18
12 He Wasn't There - 2: 52

Cabin Fever

Teenager: A na co je ta puška?
Prodavač: Tu mám kvůli negrům.


Teenager: Berte, co má tohle znamenat? (Bert má v ruce Mini Ruger 14)
Bert: Nó, jdu střílet veverky.
Teenager: A proč je chceš střílet?
Bert: Protože jsou teplý.


Teenager: To je pořádnej táborák. Máte tu volno? (Přicházející novej maník z lesa)
Teenager: Nó, vlastně, my tu řešíme nějaký soukromý věci, chápeš?
Teenager: Tak nic, no tak já si tu trávu vyhulím sám. (vyndá při tom půl kila trávy)
Teenager: Ne, to nemusíš, zůstaň.


Prodavač: Tady ji máte, celou jsem ji vyleštil. (Podává negrům pušku)
Negr: To se ti povedlo.
Prodavač: Není to nádhera?
Negr: Super.
Prodavač: Podívejte na tu krásu. Tak co negři? Jak to jde?
Negr: Jak se máš bílej negře?

Darkempire/Dimentum Split - Vexilla Regis Prodeunt Inferi

 Dnes tu máme raw black metal, nahrávku starou deset let... (kde jsou ty doby dětství!) Už podle obalu je jasné, že nejde o žádné progresivní srance, nýbrž o poctivou finskou řežbu, o black metal až na kostní dřeň... Sršní kytary, temnota, zlo, atmosféra, všechno tu je – mnohem lépe než to dokáže většina kapel dnes...
 
Dobře, ten úvod možná naznačuje bandu trolů, co třískaj' do kytar, ale není tom tak, obě kapely předvádí dosti melodickou hudbu, a produkce je opravdu „raw“ - tzn. zahulený zvuk, ve kterém je slyšet vše, co je slyšet potřeba. Nikde nic nevyčnívá, a nic se netopí. Proti hráčskému umění nemám námitek, všichni hrají jak mají a jak se na „blek“ sluší. A přitom tu stále najdeme spolupráci dvou kytar i různé finty, jakojsou riffy s flažolety, ano, pánové umí....

Rozdělení tracků na splitu je 1-6 Darkempire, a 7-12 Dimentum. Po ptoposlouchání 6ho kousku přijde druhá částm jež začíná slibně... klávesovou hudbou, zní jaksi orchestrálně a je určitým způsobem příjemná. A tak se necháváte skoro 4 minuty kolébat trianglem a klávesami, až.... nesmutněte - není to konec, další skladba (slibující 11 minut zábavy) začíná sice velice hlučným blackmetalem, ale vzápětí se zvrhne ve hru varhanní (sladký to zvuk!).. Druhá kapela splitu hraje hudbu, která se mi silně zamlouvá, obzvlášť vokálně, druhou polovinu si užívám mnohem více... Je rozmanitější, zajímavější, celkově mi říká mnohem víc. Už jenom svým zvukem, je méně zahuhlaný, a víc „crunchy“... Zajímavý je tedy fakt, že vydali jen tento split, a jedno demo... Škoda jich.

Jediné co bych oběma skupinám vytknul, je délka... Album trvá skoro hodinu, a skladby jsou si sem tam docela podobné, takže vaše koncentrace může chvílemi klesat, dá se tomu však účinně zabránit, a to tak, že budete poslouchat obě části odděleně.

Celkově se jedná o nahrávku mě líbivou, avšak rozhodně ne převratnou, či kulervoucí. Je prostě jen dobrá, kromě toho je potřeba na ni mít náladu a čas.

6,5/10

Plusy: Zlo, atmosféra, kytarování, občasné klávesy či ambient
Mínusy: Album je delší a místy lehce homogenní.

Depressio Aeterno – Agonia

Depressio Aeterno – Agonia

Dostal jsem tip od jednoho řekněme,  známého , že prý se tohle nedobře poslouchá. Kromě mám chuť to něčemu zas jednou pořádně natřít (ne narůžovo pánové).... Poslouchal jsem první track, a koumal , co mu asi tak vadilo? Není to sice DSBM, ale poslouchat se to dá. Snad shoda náhod rozhodla o tom, že zrovna v ten okamžik spustila opravdová náplň desky... Ona žvýkačka schovaná v lízátku. První, co můj zmučený sluch poslal do mozku, byla informace o tom, jak album bylo nahráno – na kazeťák, produkci tedy nečekejte... To je bohužel ta lepší zpráva, nejsem si totiž jist, jestli bicí chybí, nebo je přehlušuje kytara... Lajdácky za(na)hraná kytara abych byl přesný,  tedy bicí prakticky nejsou stejně tak vokál příliš neuslyšíme....  Asi jako, když trpíte a někdo na vás začne mluvit, jinak řečeno, pojmenováníAgonia na tuto záležitost sedí, a to dost. Po přetrpění první kytarové „mezihry“ Nastává další „ambientní skladba“, která snad konečky prstíků dychtivě vztahuje k průměrnosti, těžko říci, zda autor toužil vytvořit atmosféru, prodloužit délku alba (jak vznešené slovo pro ten počin!) či chápe, že dvě písně na strunný nástroj v kuse by  publikum asi zabily....

Už je tu další stopa, a já s jiskřičkou naděje doufám v nový život... Nejenom, že se dá ten začátek poslechnout, ale prosvítá tam i náznak bubnů, bohužel jen na chvíli, a přitom jejich absence sráží počin ne na kolena (tam začínal), ale zatlouká ho o další stopu do země. Sladké(?!) dřevo, díky tunám hlasitosti a overdrivu opět vše přeřvává, a posluchači nezbývá než zatnout zuby... Snad nepopraskají, je to jen půlka skladby! Agonia trvá, a trvá, i když má jen něco k 15 minutám. Lajdáckost trochu (trochu! Jen...) ustoupila, co se týče tremolovaných pasáží, ve kterých se to díky absenci jakéhokoliv jiného nástroje ztrácí – nic pozitivního. Ke konci nás dovádí ještě jeden, poslední song, kupodivu poněkud veselý (je to už za mnou? Hurá....) Utichá, utichá.... a já si pokládám otázku, zda jsem to přežil ve zdraví... Živ jsem zcela určitě, nezbývá pak nic jiného, než to vše sesumírovat.

Když jsem četl onen komentář, jenž mne navedl k činu takřka ďábelskému , říkal jsem si (doufal jsem), že to nemůže být tak špatné... Už se párkrát stalo, že to, co někdo jiný zadupal do prachu jsem já s lehkým náznakem spokojenosti zvukově přežvýkal... Tohle není ten případ, jak jste si jistě všimli, já to bolestné poznání rozhodně učinil (2x). Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, nedokáži přijít na to, proč to tvůrce pouštěl za hranice své jeskyně...

Pýcha autora, radost z takřka božského úkonu tvoření hodnot, to vše může udělat dost, ale ptám se:“může to být AŽ tolik?“ Máme tu tedy dva kytarovéu a 3 klávesové pokusy, které jsou opravdu jen dětskými krůčky... Je to takové domácí video, které proniklo na veřejnost, rodič je možná nadšen, ale ostatní na něm nevidí nic vyjímečného, spíše naopak, pokud vyjímečnost nespatřujete v obzvláštní špatnosti... 

+ snad jen krátkost, která vám ve výsledku ušetří bolení hlavy (při předpokladu, že to nepustíte znova.)

- ne ani tak nedostatek, jako ŽÁDNÁ produkce... někdo nahrál jedním mikrofonem kytaru, vokály, klávesy a bubny na jednostopý kazeťák....

může to být horší? Dále je to skladatelská, lidská i hráčská nevyspělost... V mých to není ani tak naivita, jako prudký nedostatek sebeúcty.

Tak jsem zadupal do prachu svého prvního autora.... pějme a slavme!... zase se snad někdy na stránkách našeho plátku potkáme...

1,5/10 (za snahu, jinak je to mimo měřitelné spektrum.)

Tracklist:

1. Suicidio Notturno  1:32 

2. Agonia (trefné!)  4:51 minut bolesti

3. Sonno Eterno  2:12

4. Il Tuo Dolore È La Mia Vita 4:44

5.  Depressione Eterna 1:40

Diablo Swing Orchestra - Sing-along Songs for the Damned and Delirious

Kohož minula první litanie tohoto zázračného švédského uskupení, nechť shoří v pekle. V pekle vodky, abych byl přesný. Toliko k úvodu.

Jak bylo mnohokrát hloupě, leč pravdivě řečeno, název kapely v podstatě vypovídá o jejím stylu - čiliže dle stereotypu Diablo pro sklony ku hudbě tvrdšího charakteru, Swing značící jistou najazzlost a Orchestra značící prvky... orchestrální.

Je však třeba říci, že nejsolidněji se kupodivu drží hlavně ona složka metalová, neb jazzovost a orchestrálnost jsou v roli vcelku rovnoprávné s ostatními žánrovými vlivy. Protože stylový rozhled je, obdobně jako na prvním albu, skutečně zběsilý - album s přehledem tančí valčík na rakvi dávno mrtvého nu-metalu, místy jazzuje jako o život, prolétne ledovým Ruskem v již zmíněném pekle vodkou zavánějícím a nakousne nespočet dalších směrů s elegancí a hudebností postačující k tomu, abyste po nich s ústy plnými života v kráse nechtěli hodit květináč. Minimálně k tomu.

Emočně album sice barokně ohromuje, leč činí tak s naprosto nebarokní škodolibostí a morbidním humorem a i "tragické" momenty zanechávají úsměv na rtech...

Výtku celému albu bych měl snad jedinou, už zmíněnou - ony místy nu-metal/hardcore kytary, které jsou sice pojaty opět nadmíru muzikálně, leč celkovému obrazu mírně podrážejí nohy. Jak už však byl řečeno, kapela si se vším ostatním poradila s ohromnou elegancí a stvořila dílo, jehož minutí by byla chyba nad chyby.

9/10

Původ: Švédsko
Label: Candlelight/Sirenette/MALS
Stránky: http://www.diabloswing.com/

Tracklist:
1. A Tapdancer's Dilemma
2. A Rancid Romance
3. Lucy Fears The Morning Star
4. Bedlam Sticks
5. New World Widows
6. Siberian Love Affairs
7. Vodka Inferno
8. Memoirs Of A Roadkill
9. Ricerca Dell’anima
10. Stratosphere Serenade

Lupiči paní domácí

Bratři Coenovi nezklamali. Ve filmu je zobrazen návod jak zdolat trezor v kasinu jiným způsobem než v Dannyho parťácích. Zde je to jednodušší, stačí sehnat hlavu celýho kšeftu, nejlépe profesora filozofie a odborníka na A.E.Poa (Tom Hanks), dále maníka úplně vymaštěnýho (něco na způsob tupých trpaslic z Kronik Dragonlance [M.Weiss&T.Hickman]), pak rákosníka, kterej kopal tunely pro Vietcong, negra, který používá slovo "fuck" dvaceti způsoby a pokaždé s jiným významem a nakonec přestárlýho hippíka, kterej píchá bizona (tj.chlupatou ženskou - něco pro Dušana). Pro to vše stačí zadat inzerát do místního plátku, třeba Chebský deník.
Když tuto nesourodou partu propojíte se scénářem, ve kterým mají prsty Coeni, tak je o zábavu postaráno. S jednou vyjímkou, nesmí tam scénárista vepsat pobožnou černošku, tím veškeré snažení zbohatnout na úkor kapitalistické společnosti přijde vniveč a lupiči o život. A smrt přichází v originální podobě a T.Hanks zdechne stylově ve smyslu A.E.Poa.

Pornophonique - 8-bit lagerfeuer

Pokud již máte nějaký ten hudební zářez za opaskem (a to je nejeden z vás), tak vás jistě někdy napadlo, že různá hudba se hodí k různým náladám, rozpoložením.... A u každé hudby existuje jistý mezní užitek, to jest míra pozornosti, kterou stojí za to nahrávce věnovat, je nasnadě, že u jednodušších věcí (poslechově, nebo skladebně) můžete „vypnout“, a hudba se postará o zbytek... Jiné při takovém vypnutí degenerují do rušivého elementu... A pak tu máme ten naddruh desek, ty ubermenschen hudby, které nenudí, skrývají mnohé překvapení, jsou příjemné, a přesto se vám líbí... Prostě hudební orgasmus, láska na první poslech a evergreen vašich životem uštvaných sluchátek.... Pro mě je první a jediná nahrávka Pornophonique (Německo) jednou z nich.

  Jedná se o mix rocku, písničkářství, zastydlé puberty, kytary a v neposlední řadě herních konzolí (Holy Gameboy und The C64(aka 8BitCrusher)). Klukům to vyloženě jde, už od prvních tónů, kdy na vás proudí vlna jemných chladných zvuků oldschool synthu následovaná dojemnou „baladou, spíše mýtem“ o smutném a zapomenutém robotovi... Kdo se nechytil doteď, má asi smůlu.

  Hudba se zde nese v klidném duchu táboráku skupinky nerdů... máme tu lumíky, máme tu kytaru (hrající nenáročné, avšak uspokojivé melodie), je tu Mario, lehce proběhneme vztahem k ženě, a nakonec přijde i Rockový kazatel... O tom všem pojednávají lyriky... o tom, a ještě více!
  Vokál je příjemný, srozumitelný, s lehkým přízvukem... co mě překvapilo, byla poměrně slušná hloubka, detailismus a celková propracovanost alba... od prvního pípnutí, až po poslední akord... vše má své místo... Vším samozřejmě myslím vokál, kytaru a synth, více zde nenajdeme... Obstarávají i perkusi! Tahle extatická snůška výrazů patrně naznačuje, že se jedná o něco až dětského... ale není to tak úplně pravda, pornofonici na nás vybalí jak elektrickou kytaru, tak smutnější nálady (Lemmings in Love), vše jen pro vaše potěšení.

 Nakonec tu je ještě jedna dobrá zpráva... Pornophonique – 8-Bit Lagerfeuer je zcela zdarma! Ke stáhnutí na jejich stránkách (i když jen ve 128kbit :-( ) http://www.pornophonique.de/

Pornophonique, jako SID rock je zajímavý protipól SID metalu (machinist, Machinae Supremacy), který byste si neměli nechat ujít.... jinými slovy: Listen or Die!!

Playlist:
1 sad robot 5:10 
2 Take me to the bonuslevel because i need an extralife 2:52  
3 Lemmings in Love 5:10  
4 Space Invaders 3:26  
5 i want to be a machine 4:36 
6 1/2 player game 3:49  
7 Game Over 3:24  
8 Rock'n'roll Hall Of Fame 4:02

+ SID (rozhodně)

  Atmosféra

  Smutný robot

- těžko říct, fakt mě nic nenapadá

Elhaz - Goetic Experience (2009)

Jelikož mé poslední hudební objevy měly spíše podobu objevů Ameriky (kupříkladu The Dresden Dolls nebo Lifelover), rozhodl jsem se pro "mode aléatiore", čili náhodnou metodu práce. I vybral jsem si namátkou jedno album, které vyšlo nedávno, a navíc nedaleko mého bydliště (v kraji Rhône-Alpes, jehož je Lyon střediskem, a to ve městě Chambéry. Chambéry jsem měl myslím tu čest vidět akorát z vlaku, ale jelikož už leží v té zvlněné části kraje, může to být poměrně příjemné místo k přebývání. Zpět k věci.) Pochopitelně, že jsem při takovém výběru nemohl mnoho čekat. Kromě místa bydliště jsem měl tu možnost zjistit už pouze to, že se jedná o druhou dlouhohrající desku kapely (přičemž debut získal na metal-archives skvělé ohlasy) a že se texty povětšinou točí okolo ezoterických témat (což na mé tváři všepopírajícího agnostika vyvolalo mírný úšklebek, ale aspoň jsem byl rád, že seznam témat v textech propíraný nekončí u klasického "Satan, Hate, War" nebo něčeho podobně originálního).



Pokud byste jako já od doposavad neznámé francouzské kapely představující se mírně rozmazanými černobílými promofotkami, na nichž jeden člen kapely mžourá při svíčkách do jakéhosi pergamenu, další visí za nohy ze stromu a třetí (sličná dívka oděna v kožený korzet a sukni a znepřístupněná silnou vrstvou temného líčení) se prochází kdesi po lese s napřaženou dýkou zvuk klasických über cVlt underground pozérů, šeredně se zmýlíte. Jako i já jsem byl zaskočen hned u prvních taktů intra. Zvuk je nápadně plný, hodně temný, s velmi výraznými basy. A jako celek je poměrně působivý. Přes svou čitelnost nepůsobí nikterak vycizelovaně, ale zachovává si hutnost. Prim zde hraje basa, hlubší tóny kytar a kláves a tomy, čímž snad dávám dostatečně najevo, že se zvukovým ideálem takových Dimmu Borgir, jimž Puritanical... zní místy jako duet Shagratha s kopákem, přečištěným tak, že už to ani nezní jako buben, nemá produkce této desky nic společného. Orientace na basové frekvence je ostatně při snaze o temnou, okultní atmosféru pochopitelná. A Elhaz to skutečně vychází - už dlouho se mi nestalo, že by mě intro k desce skutečně naladilo na vlnu, na které se pak celek ponese, místo abych si nervózně klepal do stolu a nedočkavě se sám sebe tázal, kdy už sakra začnou doopravdy hrát.

První skutečně písňovitá stopa, osmiminutová Du Diable (od Ďábla, Ďáblovo, či snad o Ďáblu) mne pak krásně na této temné, tlačící (chtělo se mi říct ubíjející, ale to by se asi příliš pletlo s ubíjením nudou), presující vlně nesla dál. Vícevrstvost zvuku, melodický spodek (neboť je skutečně slyšet napřed basa a pak až kopák, narozdíl od většiny extrémně metalových nahrávek), hutný střed přikrývka z činelů a zpěvu, jakoby skutečně "rituálněji" znějícího, působí vespolek skutečně majestátně. Rytmika příjemně šlape, tlačí píseň kupředu a přes další temné intermezzo se přelije do další, podobně laděné písně (tentokrát s pořadovým číslem čtyři). Zajímavé je, že ačkoliv se ve všech delších skladbách riffy (respektive spíš dvojice riffů nebo melodicko-harmonické smyčky) omílají po dlouhou dobu dokola, neztrácejí tyto dlouhé plochy tah a nijak mne nenudí. A to prosím říkám já, namyšlený hudební intelektuál a opovrhovač monotónností! Ona totiž i monotónnost se musí umět. Elhaz totiž nevytvářejí tyhle dlouhé pasáže metodou copy&paste, jak je v blacku již od dob Burzum zvykem, ale při velmi muzikálně a s vědomím, že někdy stačí pro udržení napětí skutečně málo. Malinko pozměnit aranžmá po každých 2ⁿ zopakování, rozrůznit rytmy, trvat na tom, aby konečná verze k opakování použitá byla bez překlepů a rytmických škobrtnutí... A podívejme, jak to najednou prokoukne! Osmi, dokonce i třináctiminutová píseň si po celé své trvání udrží svěží dech a přímo sálá atmosférou. Atmosférou tmavou, okultní a napjatou. Ovšem při tom všem nějak prazvláštně vyrovnanou. Asi jako když se mocný čaroděj dívá na tu pohromu, kterou způsobil, je ohromen, ale současně si je dobře vědom toho, že má situaci plně pod kontrolou... Takže sebevraždy se při poslechu téhle desky asi příliš páchat nebudou, spíš bude mít onu opojnou moc přenést posluchače na chvíli někam výš a probudit jeho mocnější já.

A ještě jednu poznámku ke zvuku si neodpustím - krásně se brání sýru. Smyčce, čistá kytara nebo sopránový zpěv se na desce občas objeví, ale nejsou nijak hloupě a kýčovitě přeexponovány, naopak krásně zapadají mezi ostatní a nedochází u nich k žádným vedlejším efektům, vyvolávajícím trpký úšklebek, popřípadě stisk tlačítka Fast Forward.

Jedna věc mi ale desku vyloženě kazí. A to krátká, leč neuvěřitelně nudná atmosférická intermezza, reprezentovaná dvojicí "Second Key" - "Our Mask Is An Illusion", a potom předposlední stopou, nazvanou jednoduše "-". Žádná z nich nepřesahuje dvě a půl minuty, ale jako by měli Elhaz nějakou divnou smlouvu s Časem - dlouhé skladby u nich příjemně plynou a utečou jedna dvě, ale u těhletěch jsem se netrpělivě koukal na hodinky, kdy už jako sakra budou pryč. Dobře, Our Mask Is An Illusion se přelévá přímo do další skladby, ale funkci zbylých dvou za zlatý prase nepochopím.

Moc potom nevím, co říct k poslední skladbě "The License to Depart". Drží si skvělou atmosféru, po sedm minut kumuluje napětí, ale pak vyzní jakoby do ztracena, když všechno, čeho se dočkáme, je pár elektronických úderů a minuta poněkud rozladěného zpěvu, a pak najednou konec. Lze si ale představit, že i tohle by mohl být záměr. Čaroději zkrátka vyprchalo kouzlo, a najednou se vše zlomí a iluze je ztracena. A zbývá jen vzpomínka. Rozhodně ne z těch nejhorších.

Celkem vzato se jedná o velice solidní počin se skvělým zvukem a atmosférou, který vás přes svou dlouhou stopáž rozhodně neznudí. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že co se týče čistě atmosférotvorných prvků, méně by bylo možná více.

7/10

Původ: Francie (Chambéry/Rhône-Alpes)

Label: Pest Productions

Stránky skupiny: http://myspace.com/elhaz

Stopáž: 1:09:06

1.	Mystagogie	04:18
2.	Du Diable	08:46
3.	First Key	03:47
4.	Du Sorcier	06:33
5.	Wizards Dealers	08:39
6.	Second Key	02:26
7.	Our Mask Is An Illusion	02:23
8.	Goetic Experience	12:31
9.	Goetic Invocation And The Orgasm Of Death	09:31
10.	-	02:14
11.	The Licence To Depart	08:03

Hlásí se Radio France...!

Bonjour všem dobrým čtenářům (a těm zlým o to spíš),

hlásí se francouzský dopisovatel Perverted Hermit Zinu, který sice bude psát jako všichni ostatní, ale kdyby se něco ve sladké Francii, zemi žabích stehýnek, laciného vína, předražených barů, agresivních Arabů, sexuální volnosti, nejstarších rychlovlaků a ještě undergroundovitějšího undergroundu než kdekoli jinde něco pořádně zvrhlého událo (o hlavách uříznutých nožem, spálených autech a znásilněných krásných chlapcích i dívkách psát nebudu, to je denní chleba..), neopomene vás o tom informovat. Jinak se ale plánuji držet spíše světa uměleckého, psát o takových neoriginálních věcech, jako jsou desky a knihy... Ale třeba mi sem tam upadne od pomyslného pera něco málo cestopisného, tak se třeba dočkáte jednou představení jediného lyonského skutečného metalového klubu nebo jediného metra s ozubnicí na světě, a podobných píčovin.
Zatím se mějte, jdu si tu na předměstí Lyonu, hrdého královského města, které bývalo metropolí ještě když pařížany žrali v noci vlci, francouzského centra hedvábnictví, obžerství a popírání Holocaustu (a mimo jiné domova Ad Hominem, Orthanc a Olympiku Lyonnais) zalít další šálek čaje a smolit svůj první pořádný článek.

A bientôt!

Mistur - Attende (2009)

MISTUR – Attende
 
Vítr vanoucí nad Norskými fjordy a bijící do oken dřevěných domků krčících se na strmých stráních spolu s ranní jinovatkou a bečením ovcí vyháněných na pastvu, i takovéto scenérie můžeme vídat v Songdalfjordu na severu od druhého největšího města Norska – Bregenu. Tato oblast, po léta izolovaná od okolí vysokými horami a přístupná do vybudování 24,5 km dlouhého tunelu v roce 2005 pouze lodí nebo úzkou klikatou cestou přes průsmyk, která byla většinu roku pro velké množství sněhu nesjízdná. Tento svérázný kraj si až do dnešních dnů zachoval mnoho specifických folklórních zvyků a tradic včetně folkové hudby. A právě zdejší folklór byl inspirací pro mnoho mladých metalových skupin, které, ač inspirovány bohatou norskou black metalovou scénou, zachovaly si ve své hudbě určité prvky specifické pro zdejší folklór. Největšími průkopníky tohoto stylu byli samozřejmě Windir, avšak bylo jich i více….. Zvláště po roce 2000 se s těmito skupinami jakoby utrhl pytel a ač zlé jazyky tvrdí, že se jedná o prachprosté kopírky Windir, které chtějí (zvláště po tragické smrti hlavní persóny Wibdir – Walfara) těžit z jejich popularity. Troufám si tomuto názoru oponovat. Podobnost tvorby těchto umělců bych viděl spíše v hledisku etnickém a onu inspiraci ve zdejším tradičním folklóru. Skupina, kterou Vám dnes představím vznikla již v roce 2003 avšak první demo vydala až v roce2005. S Windir nesdílí pouze inspiraci v Songdalském folklóru ale také kytaristu Stiana Bakketeiga. 
 
Dnes se budeme věnovat jejich novému albu „Attende“, ke kterému bych se nyní přes nezvykle protáhlý úvod rád dopracoval. Nebudu se tajit tím, že jisté ohranosti jsem se zde obával, přeci jen Windir a jim příbuzné či po jejich zániku vzniknuvší skupiny vytvořily již podobného materiálu mnoho, a nyní v roce 2009 je možno spekulovat, zda lze v tomto žánru přijít s něčím novým. Po poslechu „Attende“ musím konstatovat, že určitě lze. Výraznější změna stylu od dema z roku 2005 se nekoná, avšak musím konstatovat, že nové skladby dosahují kvality jediné použité skladby z dema – Skoddefjellet s pořadovým číslem 6 a některé ji možná i předčí. Faktem je, že ona skladba z dema je na albu asi největší „hitovkou“ a nejlépe zapamatovatelnou skladbou. Album je založeno na kombinaci vysoko nazvučené kytarové linky vybrnkávající jednu melodii za druhou a podkresových kláves, které desce dodávají atmosféru. Objeví se zde i pár tvrdších momentů mírně připomínajících krajany Vreid avšak nic ortodoxního nečekejte. Nejvíce mě zaujala silně atmosférická 13ti minutová „Attende“. Zvukově bych album označil spíše za průměrné, nikde nic nebije do očí, ale že by se jednalo o nějaký převrat také říci nemohu. 
Album pro mě bylo celkem potěšením. Převrat na scéně neudělá, avšak pocity, které od podobné hudby očekávám mi jistě přineslo, opět se při poslechu ocitám na severu ve svěží Norské krajině což od této hudby očekávám. Nebudu přehánět, když řeknu, že Mistur mě ze všech následovníků Windir potěšili asi nejvíce (Vreid nepočítám, ti hrají trochu jiný styl). Že si skupina vytvořila svůj specifický styl bych netvrdil, avšak typicky Songdalský folk/black metal posunula opět o kousek dál. 

8/10

Národnist: Norsko (Kaupanger/Songdal)

Label: Einheit Produktionen

Stránky skupiny: http://www.mistur.no

Stopáž: 55:34

1. Slaget 06:01
2. Svartsyn 08:58
3. Armod 07:46
4. Skuld 07:30
5. Mistur 06:01 
6. Skoddefjellet 06:28
7. Attende 12:50