neděle 14. března 2010
PHZ je zpátky!
pondělí 1. února 2010
Avichi - The Divine Tragedy (2007)
Prvotina dosud neobjevených Avichi nepřímo dokazuje, že do black metalového království musíme chtě nechtě zahrnout i skupiny vznikající pod vlajkou nového kontinentu. O tom, že kvalitní black metal vystavěný na prazákladních postupech už dávno nepatří jen seveřanům, se může přesvědčit každý s trochou black metalové vzdělanosti a individuálním duchem. Podobné skupiny úspěšně zastiňují vlajku své země a svým razantním a neotřesitelným hudebním projevem nám dávají najevo, že pouze hlupák může hodnotit album jen podle národnosti členů skupiny. Mezi nejzajímavější prvky zřetelně odlišující tvorbu Avichi od ostatních blackových skupin patří bezpochyby jejich příjemně elektrizující, plný zvuk kytar. Je klidně možné, že názor, který získáte na skupinu právě díky speciálnímu zvuku, se s vámi ponese po celou dobu dalšího poslechu jejich prvotiny. I když se album místy chlubí pouze vypůjčeným kabátem v podobě lehce předvídatelných rifů, díky energetickému zvuku možná budete sto tento nedostatek překousnout a dál si užívat zřetelné vibrace charismatických tanců bzučícího vosího roje. Dalším důležitým faktorem prvotiny Avichi je Aamonaelův hlas, který sice atmosféru nijak nekazí, ale zároveň ji ani nepozvedává na lepší úroveň.
K posluchačově příjemnému překvapení, po únavné záplavě rozličnými vjemy v první části alba, mu bude vševědoucně poskytnuta i možnost odpočinku. K postupnému uvolnění dojde hned, jakmile se stopáž alba přehoupne k druhé půli, a on tak bude moci v klidu vychutnávat doznívající ohlasy divokého roje těch malých, živoucích tvorečků. Celková koncepce alba má však víc rovin. Včetně meditačního závěru nepůsobí jen jako kvalitní deska určená k masovému poslechu na koncertech, ale i jako velmi vydařené vyjádření složité cesty, ať už filosofického tápání, či jen obyčejného dospívání názoru mladého člověka. Na začátku energická, vášnivá výheň optimistické jistoty postupně ztrácí svůj potenciál, a v chladnoucím prostředí dochází k přeměně té až skoro hmatatelné energie do rozumového chápání.
U vhodného a citlivého skloubení textů s hudbou (potažmo i artworkem, který by měl být k umělecké koncepci počítán také) by měl pozornější posluchač vždy poznat, o čem zhruba album je, jaký problém řeší a na co navazuje, a to i bez znalosti daného jazyka. Avichi jsou přesným příkladem skupiny, která dokázala sjednotit jak hudební, textové, tak i výtvarné umění v jeden celek, který si nijak neprotiřečí a je tedy výborně čitelným albem, nesoucí kromě jiného i zajímavé myšlenky opírající se o transcendentální a metafyzické skutečnosti.
7,5/10
1. Entrance to God 02:20
2. Purification Within the Eighth Sphere 05:05
3. Messianic Deliverance 05:24
4. Phallic Insinuation 06:14
5. Prayer for Release 04:21
6. Taedium Vitae 06:42
7. Aeonic Disintegration 06:35
8. Separation From the Life Principle 05:27
Total playing time 42:08
pondělí 25. ledna 2010
Peacemaker
Film natočila ženská. Je to evidentně poznat, protože feminismus vstoupil i do akčních filmů. Jak jinak si vysvětlit, že N.Kidman dělá šéfku dohledu nad pašováním jaderných zbraní, i když jí G.Clooney ze začátku natrhne prdel a ženská se urazí. Jenže pak ho to přejde a po pár nekorektních zabitích kouká jak se jí dostat pod sukni několika heroickými činy. To je jediný čím film překvapí, že se smrtí teroristů zachází tak neformálně a líbivým stylem tak s nima, s parchantama.
Je fascinující jak režiséři zacházejí s tak elegantním posláním jako je odstřelovač. Maj svojí pokřivenou představu jak to asi vypadá a hned to naroubujou do svýho filmu.
* Takže výpis chyb: pracují zásadně ve dvojicích - ve filmu jsou osamoceni
* první v týmu střílí, druhý určuje cíl a vzdálenost - ve filmu si střelec dělá vše sám
* používá se puškohled s Mil-Dotem a s vysokými točítky - ve filmu ani jedno ani druhý
* na 300 yds(270 m) se střílí s oporou - ve filmu z volný ruky
* na 400 yds(360 m) v puškohledu s malým zvětšením nerozeznáte obličej - ve filmu ano
Tak to by bylo vše, snad že některý pozice jsou dost nestabilní a člověk se nemůže divit, že se netrefí.
sobota 23. ledna 2010
Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Abych se přiznal, tak jsem informaci, že ABIGOR připravují nový materiál na split CD s žánrově spřízněnými Blacklodge nevěnoval přílišnou pozornost a uchovával ji ve své mysli pouze jako fakt bez nějakých silnějších emocí. I přes to, že kolem mě proběhla informace o účasti Vicotnika z DHG na tomto materiálu (zda na něm skutečně spolupracoval se mi v současné době nedaří zjistit). Ne, že by byla předešlá tvorba Abigor špatná, ale cítil jsem z ní jakousi křečovitost, nucenost a celkem značnou přeplácanost. Nyní však musím s hrdostí říci, že tyto vlastnosti, které byly vlastní desce Fractal Possession jsou pryč!
Matriál byl sice nahrán za účelem vytvoření split alba, ale délka 38 minut je plně dostačující i na samotné CD. Tuto stopáž bych označil slovem ideální, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem lámání rekordů v délce alba. 38 minut je čas dostačující na to, abyste si desku plně užili a odcházeli se zdravou touhou slyšet ten skvost ještě chvíli. Možná se neovládnete a stisknete znovu tlačítko „play“. U takto nabitého a do nejmenšího detailu propracovaného industriálního black metalu to nebude nic těžkého. Pokud Vás nenadchne silná množství elektronických efektů a různých zkreslených pazvuků, bude to jistě dravá spádovitost celého materiálu či značně výrazná basová linka, která dodává albu jistou neobvyklost a vytváří určitý charakteristický znak této nahrávky. Kytarista P. K. chrlí jednu disharmonickou vyhrávku za druhou a bubeník T.T. udává všemu směr svoji strojově chladnou diktaturou. Možná si občas řeknete „tohle tu už bylo“, ano, zvláště vlivy DHG, kteří se nepochybně stali pro Abigor v poslední době jasným vzorem jsou na albu znatelné.Občas lze také slyšet křišťálově chladnou nenávist jakou nám servírují CONTROL HUMAN DELETE. Na druhou stranu proč ne… Abigor si ze svých vzorů vzali jen to nejlepší, dokázali to okořenit po svém a naservírovat v opravdu do zlatova vypečené podobě. Nemá cenu dopodrobna rozebírat co všechno je možno na nahrávce slyšet. Jedná se přesně o ten typ hudby, který vyvěrá na povrch postupně. Při každém dalším poslechu objevíte něco nového a jsem si jist, že jsem při psaní této recenze určitě neodhalil všechna zákoutí tohoto díla. Ještě bych dodal, že album tvoří pouze dvě skladby z nichž každá svoji stopáží překračuje čtvrthodinu.
Tak tu tak sedím a přemýšlím, co bych desce vytknul, přece se musí něco najít……. Že bych Abigor shodil za občasnou přeplácanost materiálu? Ne, necháme to být, zas tak zlé to s přeplácaností není a nebýt minulých počinů ani bych o ní nepřemýšlel. Jedná se o opravdu vydařené album, které nesmí chybět ve sbírce žádného fanouška industriálních končin černě kovového umění.
2010, End All Life Productions
K dispozici jako samostatné CD a jako součást split alba s Blacklodge ve formě 2LP
tracklist
1. Part I 19:44
2. Part II 18:32
http://www.abigor.at/
http://www.myspace.com/abigorhorde
úterý 12. ledna 2010
Hard Boiled
Základ obdivu vůči Johnu Woo. Bomba! Základní kámen žánru Heroic Bloodshed. Střílení a nic jinýho než střílení. Krvavé lázně, že i Q.Tarantino se musí stydět. Bombastické cákance, obzvlášť se vyjímajíce na malých dětech.
Film trvá asi hodinu a půl a z toho se tam střílí asi hodinu a čtvrt. Těch 15 minut je jenom vata, aby mohli naládovat všechny kvéry a pustit se znova do toho masakrálního střeleckého baletu.
Co k tomu dodat, kdo neviděl tak je komouš!!!
Hláška :Když máš jednu zbraň, tak jsi superman. Když máš dvě, tak jsi bůh.
úterý 29. prosince 2009
Urgehal - Ikonoklast (2009)
Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.
Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.
Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.
Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.
8,5/10
1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22
Total playing time - 56:22
