TriORE - Three Hours

Neofolkoví interpreti mají specifický talent vykreslení tragédie jako wagnerovského uměleckého zážitku, při kterém rozum nestačí tlukotu srdce, pokud bychom se měli pohybovat na úrovni klišovitého jazyka, neofolku vlastního (což není myšleno jako negativum). Všichni dosahují vytvoření podobných emočních pochodů, ovšem každý jinou cestou. V rámci této scény, v rámci formy a diference oněch cest se zde angažovaní interpreti, tedy Ordo Rosarius Equillibrio a Triarii, dají postavit do jistého protikladu. Protikladu tisíce a jednoho způsobu projevu lásky a fašistického válečného sentimentu. Kdo slyšel Roses 4 Rome má představu, jak takováto kombinace může znít - a ona tak také zní.

Three Hours tedy nepřináší v podstatě nic nového, ale vybrušuje styl Růží pro Řím směrem k dokonalosti. Marciálně apokalyptická pompa tvoří podklad pro intimní zpovědi a kupodivu to funguje výborně. Výsledná nálada se sice vymyká klasickému neofolku, ale zároveň ho skvěle doplňuje. Instrumentace samozřejmě není nijak virtuozní a po čase se možná začne mírně zajídat, protože neobsahuje v podstatě žádný zvrat, či výrazně překvapivý prvek, ale celková silná atmosféričnost tento fakt bez potíží přebíjí.

Výsledkem je tedy téměř dokonalé spojení zainteresovaných umělců, jež má všechny atributy, které od něj mohl kdo očekávat. Nenese nic překvapujícího a po několika posleších spíše vykrystalizují jednotlivé silné skladby, kdežto celek mírně ustupuje, ale rozhodně odchází s čistým štítem...

8/10


TriORE - Three Hours
cmi201 & Eternal Soul Records CD 10


Tracklist

The First Three Hours
Victory rising
After Summer we Fall
Another Love, another Hate
No Tears are shed for You and Me
Pleasures & Tortures
Fires burn, like Fires do
Let us meet in the Trenches
There’s a Smell to Life that dies
Europa’s Dream
The Last Three Hours

http://www.myspace.com/triore

Roald Dahl - Můj strýček Oswald

"Miluji luxus.
Z luxusu si vybírám jen nejlepší a nesnesu žádné kompromisy.
Jsem ochoten kvůli tomu i pracovat.
Tak 7-8 let.
Ale pak už si chci jen užívat až do konce života.
...a při té práci se chci samozřejmě dobře bavit".

Souhlasíte-li s tím, zde je popsán jeden z možných návodů. Souhlasíte-li s tím, ale nemáte na to, prozradím konec knihy. Ne vždy se to každému povede. Ale každý pokus dobrý. Dělám už 22 let, vím své. Práce po sedmi letech už je hnus.
Chválit svěží dílko plné anglického humoru autora, který už je mrtvý, zdokumentovaný a navíc mi nepošle za kladnou recenzi další knihu s podpisem, je chtěl jsem napsat ztráta času, ale jelikož jsem před časem viděl ze spiritistické seance nádherný, rukou media psaný, rukopis Beethovena a ke všemu česky (!!), udělám to, a to tak, že velmi rád.

Je škoda popisovat celý děj, když je to jen o tom, že odebírali sperma slavným lidem, a pak ho prodávali chtivým matkám.
* Tedy jen výseky. Je to stejné jako filmová upoutávka, jen bez obrázků a bez nadšeného hýkání těch, co už to viděli a mezi "nářez", "bomba", "natodi" vám prozradí nejlepší scény. a s barevnejma nejsou žádný problémy, aspoň ne, když si člověk dá řádnýho majzla
* dívky na majora uchváceně a nehybně zíraly a oči jim zářily jako hvězdy. Hoši zírali na dívky a sledovali, jak na ty nečekané nestydatosti budou reagovat
* naučil mě, že pokud máte o něco zájem, ať už je to cokoliv, je třeba do toho jít naplno. Popadnout to oběma rukama, sevřít, oblíbit a především si to vášnivě zamilovat
* panečku, pomyslel jsem si, zbouchnout sedm stovek ženských za týden
* nemám nic proti slibům, které nebudu muset nikdy splnit
* "mohla bys už podle svých zkušeností říct", zeptal jsem se jí, "jestli mají géniové větší přirození než normální chlapi?"
"Určitě", přikývla, "mnohem větší".
Toho jsem se bál
* Milý Oswalde! Minulý týden jsme se s Arthurem vzali

No a to je vše, přátelé!
Četli jste Nadsamec - Alfréd Jarry? No, tak to je úplně stejné, jenže Jarry je frantík a vtip v jeho podání je jako následky Leo Faleta (Zelňačka). Připadáte si jak Němec. Dokud vám neřeknou, že je to vtip, nesmějete se.
Tady to jde tak nějak samo od sebe.

Sigh - Scorn Defeat

Nemá cenu tu rozebírat specifika Japonska a jeho hudební scény, byla by to tematika na několik knih……. Když jsem se poprvé setkal s jakousi smečkou zvanou Sigh, její narvanou diskografii a pěkně dlouhou směsici slov v kolonce žánr, mezi nimiž nechybělo ani „avantgarda“ či „post“ nepřekvapilo by mě od těch bláznů vůbec nic. Heleme se, oni vydali desku již v roce 1993, a nevydal ji nikdo jiný než ten cvok z Norska co vedl Deathlike Silence, nuže zkusím a uvidím…. 

Trojice Mirai Kawashima (klávesy a vokály), Shinichi Ishikawa (kytary) a Satoshi Fujinami (bubny) nám naservírovala téměř tři čtvrtě hodinu…..no….. říkejme tomu třeba metal, škatulkovat opravdu nebudeme. Japonci se s tím také nikdy nesrali….. Proč se také při vyblití svých emoci pomoci hudebních nástrojů snižovat k držení se nějakého žánru? Vždyť to akorát omezuje! Zde najdete všechno – téměř power metalové klávesové pasáže i vytrashované řezanice ozdobené správně nasraným zvukem. Z vokálu hned díky přízvuku poznáte japonský původ a krákoravé, mírně perverzní frázování mi vyvolává mírný úsměv na tváři. Neopakovatelná teatrická atmosféra je to, co dodává této esenci japonské zvrhlosti své kouzlo, Při poslechu se ocitnete někde v Tokijském podzemí, kde v zaplivaném podniku tančí na stole černovlasé krasavice, které si nechají udělat i ty nejnechutnější věci….. pasáže evokující nejlepší časy Venom, varhany doprovázené vzdechy a skřeky vokalisty, a posléze klávesy, které by mohly hrát u milostné scény ve venezuelské telenovele……to jsou Sigh, jednotlivé elementy netřeba více rozebírat…….. Sigh mají talent na to narvat i několik zvratů a naprostých otářek do jedné skladby - přitom však nevytvořit neposlouchatelný slepenec. V této desce je všechno, avšak ani chvilku si nebudete připadat, že posloucháte slátaninu. I přes onu různorodost použitých elementů si počin uchovává svou vlastní – dříve neslyšenou – atmosféru. Na rok 1993 určitě jedinečné dílo, které by ani dnes nezapadlo do šedi….. Ještě bych dodal, že deska byla rozdělena na dvě části pojmenované Revenge a Violence.

Na závěr jeden poznatek – Neprotiřečil si Euronymous tak trochu vydáním této desky?

1.         A Victory Of Dakini   

2.         The Knell        

3.         At My Funeral

4.         Gundali          

5.         Ready For The Final War

6.         Weakness Within

7.         Taste Defeat

Deathlike Silence Productions, 1993

http://www.myspace.com/sighjapan

Lily Allen - It's Not Me, It's You

Tento článek Vás možná překvapí. Nebo urazí. Třeba dokonce potěší. Každopádně tu v tuto chvíli čtete recenzi na Lily Allen. Máte zhruba dvě možnosti - buďto se uraženě uchechtnout a zavřít celé internetové okno a nebo číst dál. Byl bych ovšem rád, kdybyste zvolili možnost číslo dvě. Řekněme to třeba takto - povedla se mimořádně charismatická popová nahrávka, jenž sice akceptuje klasické normy, avšak nabízí něco zvláštního a osobitého. A jelikož jsem s předchůdcem z roku 2006 "Allright, Still" zatím neměl tu čest, je "It's Not Me, It's You" prvním hudebním zážitkem s touhle mladou a atypickou krasavicí (Poznámka zlého člověka: Autor recenze je o čtyři roky mladší než Lily Allen) a jakousi alfou-omegou její hudební tvorby. A o tom, že v mých očích a sluchovodech rozhodně nedopadla tahle dvě písmena řecké abecedy špatně, svědčí i budoucí řádky.
Spektrum nálad a prvků je velmi příjemné a značně rozmanité. Pro začátek by bylo decentní nastínit, že těch dvanáct skladeb, co Lily na svém albu představila, je velmi specifických. Nenastal klasický kolovrátkový syndrom a každá skladba má skutečně svou duši a svou originálnost, ačkoliv vše zapadá do nerušivého konceptu celé nahrávky. Ten využívá příjemného mísení různých žánrů a jejich prvků - občas nahrávka dýchá téměř trip-hopovou aurou, jindy přináší téměř kabaretové polohy a sem tam dokonce cítím odlesk country (což bylo možno umocněno i překvapujícím retro klipem). V té souvislosti s tímto hebkým a nenásilným ovlivňováním bych rád upozornil na poněkud zvláštní použití hudebních instrumentů. Klasické bicí a další rytmické samply velmi využívají svých předností - rytmický korpus je použit velmi podobný, avšak pokaždé jinak využitý a jinak barevný. V kombinaci s basovou kytarou tato rytmičnost obstojně modelovala vyvážené linky, pojímající celé album ve velmi neurážlivém a dokreslujícím albu. Klasicky znějící klavír vyplní nenásilně a standartně téměř vše, když jej však spojíme v kabaretním akordeonem a jakousi brutální přidrzlostí, máme tu novou možnost, novou odbočku.Připojme též akustickou kytaru a doplňy v podobě rytmických nástrojů a hle? Nadprůměrná a zajímavá nápaditá hudba je na světě. Ano, ale bez hlavního trumfu, který byl z autorčina rukávu odkryt již po prvních sekundách, by album tak specifické nebylo. A to i přes to, že hudebně je vyjímečné. Tím hlavním je příjemný zpěv. Navíc příjemně potěší, že její hlas dosahuje obstojných kvalit i mimo studiové nahrávky. Její hlasový rozsah nabízí pár docela zajímavých a nápaditých rovin, od romatnicko-ironické sladkosti přes přidrzlou rozmarnost až po jakousi sexuální podtext zžíravosti. Její hlas dokáže nabídnout vcelku dost - a to velmi zábavně. Nebudu nikoho nějak balamutit, deska neskutečně baví i na několikátý poslech. Možná je to způsobeno právě onou zajímavou bonboniérou nálad a jejich obstojnému kombinování. Co skladba, to jiný odstín, jiný postup, jiná legrace, jiná facka. Mírná dekadence, reflexe puberty a vítězný smích - nejen to novinka nabízí a pokud nemáte žádných výhrad proti zpěvačce či stylu, jenž tvoří, není proč neposlechnout.

Možná jsem bláznem, avšak do tak správné nálady mne tento měsíc dostalo jen málo desek. Druhé album Lily Allen je totiž velmi svěží a přitažlivé, přestože by mohlo jít jen o chytrý producentský tah. Mrs. Allen je možná pro někoho jen hloupá a povrchní hvězdička pro mainstramové posluchače. Snad nemám žádný vkus právě já. Na druhou stranu, ne každý den kdokoliv touží po hudebním BDSM či jiných výtržnostech. Nakažlivá, ale příjemná hořkosladkost celé téhle nahrávky je přeci jen vcelku milé odpočinutí a relaxace při dnešním zrychleném tempu společenského života. "It's not Me, It's You" totiž nechybí charisma, švih, takt i vypláznutý jazyk. Sic jen hudební - o ten autorčin bych se milerád porval. Je nějaký vyzyvatel?

Datum vydání: 9.února 2009
Národnost: Velká Británie
Vydavatel: Regal, Capitol
Oficiální stránky: http://www.lilyallenmusic.com/lily/
Stopáž: 43:12
Tracklist:
1. Everyone's At It - 4:38
2. The Fear - 3:27
3. Not Fair - 3:21
4. 22 - 3:06
5. I Could Say - 4:04
6: Back To The Start - 4:14
7.Never Gonna Happen - 3:27
8. Fuck You - 3:43
9. Who'd Have Known - 3:50
10. Chinese - 3:28
11. Him - 3:18
12 He Wasn't There - 2: 52

Cabin Fever

Teenager: A na co je ta puška?
Prodavač: Tu mám kvůli negrům.


Teenager: Berte, co má tohle znamenat? (Bert má v ruce Mini Ruger 14)
Bert: Nó, jdu střílet veverky.
Teenager: A proč je chceš střílet?
Bert: Protože jsou teplý.


Teenager: To je pořádnej táborák. Máte tu volno? (Přicházející novej maník z lesa)
Teenager: Nó, vlastně, my tu řešíme nějaký soukromý věci, chápeš?
Teenager: Tak nic, no tak já si tu trávu vyhulím sám. (vyndá při tom půl kila trávy)
Teenager: Ne, to nemusíš, zůstaň.


Prodavač: Tady ji máte, celou jsem ji vyleštil. (Podává negrům pušku)
Negr: To se ti povedlo.
Prodavač: Není to nádhera?
Negr: Super.
Prodavač: Podívejte na tu krásu. Tak co negři? Jak to jde?
Negr: Jak se máš bílej negře?

Darkempire/Dimentum Split - Vexilla Regis Prodeunt Inferi

 Dnes tu máme raw black metal, nahrávku starou deset let... (kde jsou ty doby dětství!) Už podle obalu je jasné, že nejde o žádné progresivní srance, nýbrž o poctivou finskou řežbu, o black metal až na kostní dřeň... Sršní kytary, temnota, zlo, atmosféra, všechno tu je – mnohem lépe než to dokáže většina kapel dnes...
 
Dobře, ten úvod možná naznačuje bandu trolů, co třískaj' do kytar, ale není tom tak, obě kapely předvádí dosti melodickou hudbu, a produkce je opravdu „raw“ - tzn. zahulený zvuk, ve kterém je slyšet vše, co je slyšet potřeba. Nikde nic nevyčnívá, a nic se netopí. Proti hráčskému umění nemám námitek, všichni hrají jak mají a jak se na „blek“ sluší. A přitom tu stále najdeme spolupráci dvou kytar i různé finty, jakojsou riffy s flažolety, ano, pánové umí....

Rozdělení tracků na splitu je 1-6 Darkempire, a 7-12 Dimentum. Po ptoposlouchání 6ho kousku přijde druhá částm jež začíná slibně... klávesovou hudbou, zní jaksi orchestrálně a je určitým způsobem příjemná. A tak se necháváte skoro 4 minuty kolébat trianglem a klávesami, až.... nesmutněte - není to konec, další skladba (slibující 11 minut zábavy) začíná sice velice hlučným blackmetalem, ale vzápětí se zvrhne ve hru varhanní (sladký to zvuk!).. Druhá kapela splitu hraje hudbu, která se mi silně zamlouvá, obzvlášť vokálně, druhou polovinu si užívám mnohem více... Je rozmanitější, zajímavější, celkově mi říká mnohem víc. Už jenom svým zvukem, je méně zahuhlaný, a víc „crunchy“... Zajímavý je tedy fakt, že vydali jen tento split, a jedno demo... Škoda jich.

Jediné co bych oběma skupinám vytknul, je délka... Album trvá skoro hodinu, a skladby jsou si sem tam docela podobné, takže vaše koncentrace může chvílemi klesat, dá se tomu však účinně zabránit, a to tak, že budete poslouchat obě části odděleně.

Celkově se jedná o nahrávku mě líbivou, avšak rozhodně ne převratnou, či kulervoucí. Je prostě jen dobrá, kromě toho je potřeba na ni mít náladu a čas.

6,5/10

Plusy: Zlo, atmosféra, kytarování, občasné klávesy či ambient
Mínusy: Album je delší a místy lehce homogenní.

Depressio Aeterno – Agonia

Depressio Aeterno – Agonia

Dostal jsem tip od jednoho řekněme,  známého , že prý se tohle nedobře poslouchá. Kromě mám chuť to něčemu zas jednou pořádně natřít (ne narůžovo pánové).... Poslouchal jsem první track, a koumal , co mu asi tak vadilo? Není to sice DSBM, ale poslouchat se to dá. Snad shoda náhod rozhodla o tom, že zrovna v ten okamžik spustila opravdová náplň desky... Ona žvýkačka schovaná v lízátku. První, co můj zmučený sluch poslal do mozku, byla informace o tom, jak album bylo nahráno – na kazeťák, produkci tedy nečekejte... To je bohužel ta lepší zpráva, nejsem si totiž jist, jestli bicí chybí, nebo je přehlušuje kytara... Lajdácky za(na)hraná kytara abych byl přesný,  tedy bicí prakticky nejsou stejně tak vokál příliš neuslyšíme....  Asi jako, když trpíte a někdo na vás začne mluvit, jinak řečeno, pojmenováníAgonia na tuto záležitost sedí, a to dost. Po přetrpění první kytarové „mezihry“ Nastává další „ambientní skladba“, která snad konečky prstíků dychtivě vztahuje k průměrnosti, těžko říci, zda autor toužil vytvořit atmosféru, prodloužit délku alba (jak vznešené slovo pro ten počin!) či chápe, že dvě písně na strunný nástroj v kuse by  publikum asi zabily....

Už je tu další stopa, a já s jiskřičkou naděje doufám v nový život... Nejenom, že se dá ten začátek poslechnout, ale prosvítá tam i náznak bubnů, bohužel jen na chvíli, a přitom jejich absence sráží počin ne na kolena (tam začínal), ale zatlouká ho o další stopu do země. Sladké(?!) dřevo, díky tunám hlasitosti a overdrivu opět vše přeřvává, a posluchači nezbývá než zatnout zuby... Snad nepopraskají, je to jen půlka skladby! Agonia trvá, a trvá, i když má jen něco k 15 minutám. Lajdáckost trochu (trochu! Jen...) ustoupila, co se týče tremolovaných pasáží, ve kterých se to díky absenci jakéhokoliv jiného nástroje ztrácí – nic pozitivního. Ke konci nás dovádí ještě jeden, poslední song, kupodivu poněkud veselý (je to už za mnou? Hurá....) Utichá, utichá.... a já si pokládám otázku, zda jsem to přežil ve zdraví... Živ jsem zcela určitě, nezbývá pak nic jiného, než to vše sesumírovat.

Když jsem četl onen komentář, jenž mne navedl k činu takřka ďábelskému , říkal jsem si (doufal jsem), že to nemůže být tak špatné... Už se párkrát stalo, že to, co někdo jiný zadupal do prachu jsem já s lehkým náznakem spokojenosti zvukově přežvýkal... Tohle není ten případ, jak jste si jistě všimli, já to bolestné poznání rozhodně učinil (2x). Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, nedokáži přijít na to, proč to tvůrce pouštěl za hranice své jeskyně...

Pýcha autora, radost z takřka božského úkonu tvoření hodnot, to vše může udělat dost, ale ptám se:“může to být AŽ tolik?“ Máme tu tedy dva kytarovéu a 3 klávesové pokusy, které jsou opravdu jen dětskými krůčky... Je to takové domácí video, které proniklo na veřejnost, rodič je možná nadšen, ale ostatní na něm nevidí nic vyjímečného, spíše naopak, pokud vyjímečnost nespatřujete v obzvláštní špatnosti... 

+ snad jen krátkost, která vám ve výsledku ušetří bolení hlavy (při předpokladu, že to nepustíte znova.)

- ne ani tak nedostatek, jako ŽÁDNÁ produkce... někdo nahrál jedním mikrofonem kytaru, vokály, klávesy a bubny na jednostopý kazeťák....

může to být horší? Dále je to skladatelská, lidská i hráčská nevyspělost... V mých to není ani tak naivita, jako prudký nedostatek sebeúcty.

Tak jsem zadupal do prachu svého prvního autora.... pějme a slavme!... zase se snad někdy na stránkách našeho plátku potkáme...

1,5/10 (za snahu, jinak je to mimo měřitelné spektrum.)

Tracklist:

1. Suicidio Notturno  1:32 

2. Agonia (trefné!)  4:51 minut bolesti

3. Sonno Eterno  2:12

4. Il Tuo Dolore È La Mia Vita 4:44

5.  Depressione Eterna 1:40

Diablo Swing Orchestra - Sing-along Songs for the Damned and Delirious

Kohož minula první litanie tohoto zázračného švédského uskupení, nechť shoří v pekle. V pekle vodky, abych byl přesný. Toliko k úvodu.

Jak bylo mnohokrát hloupě, leč pravdivě řečeno, název kapely v podstatě vypovídá o jejím stylu - čiliže dle stereotypu Diablo pro sklony ku hudbě tvrdšího charakteru, Swing značící jistou najazzlost a Orchestra značící prvky... orchestrální.

Je však třeba říci, že nejsolidněji se kupodivu drží hlavně ona složka metalová, neb jazzovost a orchestrálnost jsou v roli vcelku rovnoprávné s ostatními žánrovými vlivy. Protože stylový rozhled je, obdobně jako na prvním albu, skutečně zběsilý - album s přehledem tančí valčík na rakvi dávno mrtvého nu-metalu, místy jazzuje jako o život, prolétne ledovým Ruskem v již zmíněném pekle vodkou zavánějícím a nakousne nespočet dalších směrů s elegancí a hudebností postačující k tomu, abyste po nich s ústy plnými života v kráse nechtěli hodit květináč. Minimálně k tomu.

Emočně album sice barokně ohromuje, leč činí tak s naprosto nebarokní škodolibostí a morbidním humorem a i "tragické" momenty zanechávají úsměv na rtech...

Výtku celému albu bych měl snad jedinou, už zmíněnou - ony místy nu-metal/hardcore kytary, které jsou sice pojaty opět nadmíru muzikálně, leč celkovému obrazu mírně podrážejí nohy. Jak už však byl řečeno, kapela si se vším ostatním poradila s ohromnou elegancí a stvořila dílo, jehož minutí by byla chyba nad chyby.

9/10

Původ: Švédsko
Label: Candlelight/Sirenette/MALS
Stránky: http://www.diabloswing.com/

Tracklist:
1. A Tapdancer's Dilemma
2. A Rancid Romance
3. Lucy Fears The Morning Star
4. Bedlam Sticks
5. New World Widows
6. Siberian Love Affairs
7. Vodka Inferno
8. Memoirs Of A Roadkill
9. Ricerca Dell’anima
10. Stratosphere Serenade