Lupiči paní domácí

Bratři Coenovi nezklamali. Ve filmu je zobrazen návod jak zdolat trezor v kasinu jiným způsobem než v Dannyho parťácích. Zde je to jednodušší, stačí sehnat hlavu celýho kšeftu, nejlépe profesora filozofie a odborníka na A.E.Poa (Tom Hanks), dále maníka úplně vymaštěnýho (něco na způsob tupých trpaslic z Kronik Dragonlance [M.Weiss&T.Hickman]), pak rákosníka, kterej kopal tunely pro Vietcong, negra, který používá slovo "fuck" dvaceti způsoby a pokaždé s jiným významem a nakonec přestárlýho hippíka, kterej píchá bizona (tj.chlupatou ženskou - něco pro Dušana). Pro to vše stačí zadat inzerát do místního plátku, třeba Chebský deník.
Když tuto nesourodou partu propojíte se scénářem, ve kterým mají prsty Coeni, tak je o zábavu postaráno. S jednou vyjímkou, nesmí tam scénárista vepsat pobožnou černošku, tím veškeré snažení zbohatnout na úkor kapitalistické společnosti přijde vniveč a lupiči o život. A smrt přichází v originální podobě a T.Hanks zdechne stylově ve smyslu A.E.Poa.

Pornophonique - 8-bit lagerfeuer

Pokud již máte nějaký ten hudební zářez za opaskem (a to je nejeden z vás), tak vás jistě někdy napadlo, že různá hudba se hodí k různým náladám, rozpoložením.... A u každé hudby existuje jistý mezní užitek, to jest míra pozornosti, kterou stojí za to nahrávce věnovat, je nasnadě, že u jednodušších věcí (poslechově, nebo skladebně) můžete „vypnout“, a hudba se postará o zbytek... Jiné při takovém vypnutí degenerují do rušivého elementu... A pak tu máme ten naddruh desek, ty ubermenschen hudby, které nenudí, skrývají mnohé překvapení, jsou příjemné, a přesto se vám líbí... Prostě hudební orgasmus, láska na první poslech a evergreen vašich životem uštvaných sluchátek.... Pro mě je první a jediná nahrávka Pornophonique (Německo) jednou z nich.

  Jedná se o mix rocku, písničkářství, zastydlé puberty, kytary a v neposlední řadě herních konzolí (Holy Gameboy und The C64(aka 8BitCrusher)). Klukům to vyloženě jde, už od prvních tónů, kdy na vás proudí vlna jemných chladných zvuků oldschool synthu následovaná dojemnou „baladou, spíše mýtem“ o smutném a zapomenutém robotovi... Kdo se nechytil doteď, má asi smůlu.

  Hudba se zde nese v klidném duchu táboráku skupinky nerdů... máme tu lumíky, máme tu kytaru (hrající nenáročné, avšak uspokojivé melodie), je tu Mario, lehce proběhneme vztahem k ženě, a nakonec přijde i Rockový kazatel... O tom všem pojednávají lyriky... o tom, a ještě více!
  Vokál je příjemný, srozumitelný, s lehkým přízvukem... co mě překvapilo, byla poměrně slušná hloubka, detailismus a celková propracovanost alba... od prvního pípnutí, až po poslední akord... vše má své místo... Vším samozřejmě myslím vokál, kytaru a synth, více zde nenajdeme... Obstarávají i perkusi! Tahle extatická snůška výrazů patrně naznačuje, že se jedná o něco až dětského... ale není to tak úplně pravda, pornofonici na nás vybalí jak elektrickou kytaru, tak smutnější nálady (Lemmings in Love), vše jen pro vaše potěšení.

 Nakonec tu je ještě jedna dobrá zpráva... Pornophonique – 8-Bit Lagerfeuer je zcela zdarma! Ke stáhnutí na jejich stránkách (i když jen ve 128kbit :-( ) http://www.pornophonique.de/

Pornophonique, jako SID rock je zajímavý protipól SID metalu (machinist, Machinae Supremacy), který byste si neměli nechat ujít.... jinými slovy: Listen or Die!!

Playlist:
1 sad robot 5:10 
2 Take me to the bonuslevel because i need an extralife 2:52  
3 Lemmings in Love 5:10  
4 Space Invaders 3:26  
5 i want to be a machine 4:36 
6 1/2 player game 3:49  
7 Game Over 3:24  
8 Rock'n'roll Hall Of Fame 4:02

+ SID (rozhodně)

  Atmosféra

  Smutný robot

- těžko říct, fakt mě nic nenapadá

Elhaz - Goetic Experience (2009)

Jelikož mé poslední hudební objevy měly spíše podobu objevů Ameriky (kupříkladu The Dresden Dolls nebo Lifelover), rozhodl jsem se pro "mode aléatiore", čili náhodnou metodu práce. I vybral jsem si namátkou jedno album, které vyšlo nedávno, a navíc nedaleko mého bydliště (v kraji Rhône-Alpes, jehož je Lyon střediskem, a to ve městě Chambéry. Chambéry jsem měl myslím tu čest vidět akorát z vlaku, ale jelikož už leží v té zvlněné části kraje, může to být poměrně příjemné místo k přebývání. Zpět k věci.) Pochopitelně, že jsem při takovém výběru nemohl mnoho čekat. Kromě místa bydliště jsem měl tu možnost zjistit už pouze to, že se jedná o druhou dlouhohrající desku kapely (přičemž debut získal na metal-archives skvělé ohlasy) a že se texty povětšinou točí okolo ezoterických témat (což na mé tváři všepopírajícího agnostika vyvolalo mírný úšklebek, ale aspoň jsem byl rád, že seznam témat v textech propíraný nekončí u klasického "Satan, Hate, War" nebo něčeho podobně originálního).



Pokud byste jako já od doposavad neznámé francouzské kapely představující se mírně rozmazanými černobílými promofotkami, na nichž jeden člen kapely mžourá při svíčkách do jakéhosi pergamenu, další visí za nohy ze stromu a třetí (sličná dívka oděna v kožený korzet a sukni a znepřístupněná silnou vrstvou temného líčení) se prochází kdesi po lese s napřaženou dýkou zvuk klasických über cVlt underground pozérů, šeredně se zmýlíte. Jako i já jsem byl zaskočen hned u prvních taktů intra. Zvuk je nápadně plný, hodně temný, s velmi výraznými basy. A jako celek je poměrně působivý. Přes svou čitelnost nepůsobí nikterak vycizelovaně, ale zachovává si hutnost. Prim zde hraje basa, hlubší tóny kytar a kláves a tomy, čímž snad dávám dostatečně najevo, že se zvukovým ideálem takových Dimmu Borgir, jimž Puritanical... zní místy jako duet Shagratha s kopákem, přečištěným tak, že už to ani nezní jako buben, nemá produkce této desky nic společného. Orientace na basové frekvence je ostatně při snaze o temnou, okultní atmosféru pochopitelná. A Elhaz to skutečně vychází - už dlouho se mi nestalo, že by mě intro k desce skutečně naladilo na vlnu, na které se pak celek ponese, místo abych si nervózně klepal do stolu a nedočkavě se sám sebe tázal, kdy už sakra začnou doopravdy hrát.

První skutečně písňovitá stopa, osmiminutová Du Diable (od Ďábla, Ďáblovo, či snad o Ďáblu) mne pak krásně na této temné, tlačící (chtělo se mi říct ubíjející, ale to by se asi příliš pletlo s ubíjením nudou), presující vlně nesla dál. Vícevrstvost zvuku, melodický spodek (neboť je skutečně slyšet napřed basa a pak až kopák, narozdíl od většiny extrémně metalových nahrávek), hutný střed přikrývka z činelů a zpěvu, jakoby skutečně "rituálněji" znějícího, působí vespolek skutečně majestátně. Rytmika příjemně šlape, tlačí píseň kupředu a přes další temné intermezzo se přelije do další, podobně laděné písně (tentokrát s pořadovým číslem čtyři). Zajímavé je, že ačkoliv se ve všech delších skladbách riffy (respektive spíš dvojice riffů nebo melodicko-harmonické smyčky) omílají po dlouhou dobu dokola, neztrácejí tyto dlouhé plochy tah a nijak mne nenudí. A to prosím říkám já, namyšlený hudební intelektuál a opovrhovač monotónností! Ona totiž i monotónnost se musí umět. Elhaz totiž nevytvářejí tyhle dlouhé pasáže metodou copy&paste, jak je v blacku již od dob Burzum zvykem, ale při velmi muzikálně a s vědomím, že někdy stačí pro udržení napětí skutečně málo. Malinko pozměnit aranžmá po každých 2ⁿ zopakování, rozrůznit rytmy, trvat na tom, aby konečná verze k opakování použitá byla bez překlepů a rytmických škobrtnutí... A podívejme, jak to najednou prokoukne! Osmi, dokonce i třináctiminutová píseň si po celé své trvání udrží svěží dech a přímo sálá atmosférou. Atmosférou tmavou, okultní a napjatou. Ovšem při tom všem nějak prazvláštně vyrovnanou. Asi jako když se mocný čaroděj dívá na tu pohromu, kterou způsobil, je ohromen, ale současně si je dobře vědom toho, že má situaci plně pod kontrolou... Takže sebevraždy se při poslechu téhle desky asi příliš páchat nebudou, spíš bude mít onu opojnou moc přenést posluchače na chvíli někam výš a probudit jeho mocnější já.

A ještě jednu poznámku ke zvuku si neodpustím - krásně se brání sýru. Smyčce, čistá kytara nebo sopránový zpěv se na desce občas objeví, ale nejsou nijak hloupě a kýčovitě přeexponovány, naopak krásně zapadají mezi ostatní a nedochází u nich k žádným vedlejším efektům, vyvolávajícím trpký úšklebek, popřípadě stisk tlačítka Fast Forward.

Jedna věc mi ale desku vyloženě kazí. A to krátká, leč neuvěřitelně nudná atmosférická intermezza, reprezentovaná dvojicí "Second Key" - "Our Mask Is An Illusion", a potom předposlední stopou, nazvanou jednoduše "-". Žádná z nich nepřesahuje dvě a půl minuty, ale jako by měli Elhaz nějakou divnou smlouvu s Časem - dlouhé skladby u nich příjemně plynou a utečou jedna dvě, ale u těhletěch jsem se netrpělivě koukal na hodinky, kdy už jako sakra budou pryč. Dobře, Our Mask Is An Illusion se přelévá přímo do další skladby, ale funkci zbylých dvou za zlatý prase nepochopím.

Moc potom nevím, co říct k poslední skladbě "The License to Depart". Drží si skvělou atmosféru, po sedm minut kumuluje napětí, ale pak vyzní jakoby do ztracena, když všechno, čeho se dočkáme, je pár elektronických úderů a minuta poněkud rozladěného zpěvu, a pak najednou konec. Lze si ale představit, že i tohle by mohl být záměr. Čaroději zkrátka vyprchalo kouzlo, a najednou se vše zlomí a iluze je ztracena. A zbývá jen vzpomínka. Rozhodně ne z těch nejhorších.

Celkem vzato se jedná o velice solidní počin se skvělým zvukem a atmosférou, který vás přes svou dlouhou stopáž rozhodně neznudí. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že co se týče čistě atmosférotvorných prvků, méně by bylo možná více.

7/10

Původ: Francie (Chambéry/Rhône-Alpes)

Label: Pest Productions

Stránky skupiny: http://myspace.com/elhaz

Stopáž: 1:09:06

1.	Mystagogie	04:18
2.	Du Diable	08:46
3.	First Key	03:47
4.	Du Sorcier	06:33
5.	Wizards Dealers	08:39
6.	Second Key	02:26
7.	Our Mask Is An Illusion	02:23
8.	Goetic Experience	12:31
9.	Goetic Invocation And The Orgasm Of Death	09:31
10.	-	02:14
11.	The Licence To Depart	08:03

Hlásí se Radio France...!

Bonjour všem dobrým čtenářům (a těm zlým o to spíš),

hlásí se francouzský dopisovatel Perverted Hermit Zinu, který sice bude psát jako všichni ostatní, ale kdyby se něco ve sladké Francii, zemi žabích stehýnek, laciného vína, předražených barů, agresivních Arabů, sexuální volnosti, nejstarších rychlovlaků a ještě undergroundovitějšího undergroundu než kdekoli jinde něco pořádně zvrhlého událo (o hlavách uříznutých nožem, spálených autech a znásilněných krásných chlapcích i dívkách psát nebudu, to je denní chleba..), neopomene vás o tom informovat. Jinak se ale plánuji držet spíše světa uměleckého, psát o takových neoriginálních věcech, jako jsou desky a knihy... Ale třeba mi sem tam upadne od pomyslného pera něco málo cestopisného, tak se třeba dočkáte jednou představení jediného lyonského skutečného metalového klubu nebo jediného metra s ozubnicí na světě, a podobných píčovin.
Zatím se mějte, jdu si tu na předměstí Lyonu, hrdého královského města, které bývalo metropolí ještě když pařížany žrali v noci vlci, francouzského centra hedvábnictví, obžerství a popírání Holocaustu (a mimo jiné domova Ad Hominem, Orthanc a Olympiku Lyonnais) zalít další šálek čaje a smolit svůj první pořádný článek.

A bientôt!

Mistur - Attende (2009)

MISTUR – Attende
 
Vítr vanoucí nad Norskými fjordy a bijící do oken dřevěných domků krčících se na strmých stráních spolu s ranní jinovatkou a bečením ovcí vyháněných na pastvu, i takovéto scenérie můžeme vídat v Songdalfjordu na severu od druhého největšího města Norska – Bregenu. Tato oblast, po léta izolovaná od okolí vysokými horami a přístupná do vybudování 24,5 km dlouhého tunelu v roce 2005 pouze lodí nebo úzkou klikatou cestou přes průsmyk, která byla většinu roku pro velké množství sněhu nesjízdná. Tento svérázný kraj si až do dnešních dnů zachoval mnoho specifických folklórních zvyků a tradic včetně folkové hudby. A právě zdejší folklór byl inspirací pro mnoho mladých metalových skupin, které, ač inspirovány bohatou norskou black metalovou scénou, zachovaly si ve své hudbě určité prvky specifické pro zdejší folklór. Největšími průkopníky tohoto stylu byli samozřejmě Windir, avšak bylo jich i více….. Zvláště po roce 2000 se s těmito skupinami jakoby utrhl pytel a ač zlé jazyky tvrdí, že se jedná o prachprosté kopírky Windir, které chtějí (zvláště po tragické smrti hlavní persóny Wibdir – Walfara) těžit z jejich popularity. Troufám si tomuto názoru oponovat. Podobnost tvorby těchto umělců bych viděl spíše v hledisku etnickém a onu inspiraci ve zdejším tradičním folklóru. Skupina, kterou Vám dnes představím vznikla již v roce 2003 avšak první demo vydala až v roce2005. S Windir nesdílí pouze inspiraci v Songdalském folklóru ale také kytaristu Stiana Bakketeiga. 
 
Dnes se budeme věnovat jejich novému albu „Attende“, ke kterému bych se nyní přes nezvykle protáhlý úvod rád dopracoval. Nebudu se tajit tím, že jisté ohranosti jsem se zde obával, přeci jen Windir a jim příbuzné či po jejich zániku vzniknuvší skupiny vytvořily již podobného materiálu mnoho, a nyní v roce 2009 je možno spekulovat, zda lze v tomto žánru přijít s něčím novým. Po poslechu „Attende“ musím konstatovat, že určitě lze. Výraznější změna stylu od dema z roku 2005 se nekoná, avšak musím konstatovat, že nové skladby dosahují kvality jediné použité skladby z dema – Skoddefjellet s pořadovým číslem 6 a některé ji možná i předčí. Faktem je, že ona skladba z dema je na albu asi největší „hitovkou“ a nejlépe zapamatovatelnou skladbou. Album je založeno na kombinaci vysoko nazvučené kytarové linky vybrnkávající jednu melodii za druhou a podkresových kláves, které desce dodávají atmosféru. Objeví se zde i pár tvrdších momentů mírně připomínajících krajany Vreid avšak nic ortodoxního nečekejte. Nejvíce mě zaujala silně atmosférická 13ti minutová „Attende“. Zvukově bych album označil spíše za průměrné, nikde nic nebije do očí, ale že by se jednalo o nějaký převrat také říci nemohu. 
Album pro mě bylo celkem potěšením. Převrat na scéně neudělá, avšak pocity, které od podobné hudby očekávám mi jistě přineslo, opět se při poslechu ocitám na severu ve svěží Norské krajině což od této hudby očekávám. Nebudu přehánět, když řeknu, že Mistur mě ze všech následovníků Windir potěšili asi nejvíce (Vreid nepočítám, ti hrají trochu jiný styl). Že si skupina vytvořila svůj specifický styl bych netvrdil, avšak typicky Songdalský folk/black metal posunula opět o kousek dál. 

8/10

Národnist: Norsko (Kaupanger/Songdal)

Label: Einheit Produktionen

Stránky skupiny: http://www.mistur.no

Stopáž: 55:34

1. Slaget 06:01
2. Svartsyn 08:58
3. Armod 07:46
4. Skuld 07:30
5. Mistur 06:01 
6. Skoddefjellet 06:28
7. Attende 12:50 

Manic Street Preachers - Journal For Plague Lovers (2009)

Tohle je opravdu štedrý rok. To, co prozatím přinesl na hudebním poli, je alespoň pro mne důvod takto mírně si zajásat a těšit se, co další měsíce nového přinesou. Určitě toho zase nebude tak málo a i kdyby, co naplat? To podstatné jsme už totiž vyslechli. Jednou ze skvělých hudebních nahrávek tohoto roku byla bezesporu "Journal For Plague Lovers" od britských experimentálních rockerů Manic Street Preachers. Po vyloženě popové nahrávce "Send Away The Tigers" z roku 2007 byla spousta fanoušků staré, drzé a agresivnější tvorby docela zklamána. Není se ani čemu divit, MSP zkrátka radikálně změnili tvář i kábátek, což bylo zjevné již z předcházejících desek "Know Your Enemy" nebo "Lifeblood". Zkrátka, časy debutního alba nebo kultovní "Holy Bible" jsou zřejmě již definitivně v tahu, na druhou stranu nové album přináší do jejich tvorby svěží vítr a jistý krok zpátky, která se záhy ukazuje jako znatelný posun... Co teda deska s velmi kontroversním obalem nabízí?

Celé album elegantně spojuje dva kontrasty - textový a myšlenkový odkaz zakládajícího člena Edwardse stojící proti romantické kytarovosti a popové melodičnosti předchůdce. Výsledek je docela neuvěřitelý. Zůstaly bombastické melodie a kytarové linky, které jsem si z novějších alb velmi oblíbil, zůstaly kvalitní hráčské výkony. Ovšem celá deska jako by chytla plíseň. Neuvěřitelný styl hraní, jakým se "Journal For Plague Lovers" pyšní, totiž někdo mírně projel kanálem a nabrousil. Riffy, bicí a celý švih alba získaly rázem na ostrosti a mírně špinavém zvuku, který se v důsledkové kompozici alba ukázal sakramentsky chutný asi jako dobře naložená oliva na hermelínu. Skvěle povedená fúze. Znamenitý kompromis si ovšem vyžádal zářezy v textové a myšlenkové stránce. Jak již bylo řečeno, odkaz ztraceného člena dýchá svou specifičností. Na originální šťavnatosti mu dopomohlo osobité ztvárnění, ale též morbidní, silně nemocniční lesk. Už názvy jako "Journal For Plague Lovers" nebo "Virginia State Epileptic Colony" mluví za vše. A ob.al? Ten to celý podtrhává a umocňuje, v celé své ohyzdné kráse. Kompozice nálad je tak vcelku magorská; jednu chvíli byste řvali šílenou radostí (ani nechtějte vědět, čím snad opodstatněnou) a v další chvíli už Vám běhá po zádech mráz, před očima kachličky, nemocniční umyvadlo, též krucifix na stěně - a chce se bláznit a zvracet. Dva extrémy této nahrávky jsou největším tahounem a největším problémem zároveň. Je opravdu skvělé mít od všeho něco, ale ne každý má takhle klouzavou náladu a dost posluchačů může deska rozladit. I po tříměsíčním poslechu a odhalování jejích zákoutí musím uznat, že občas jsem ji nedokázal doposlechnout do konce... Zkrátka je potřeba, aby dotyčný posluchač byl správně naladěn. Pak si nahrávku může vychutnat skutečně každý. Když ovšem zase přejdu na chodník chvály, zdá se tato náladová rozhádanost skvěle vyvážená, dobře průrazná, obrazomalebná a uchvacující. A hudba je k tomu skutečně tak zábavná; drzé i něžné party, čistě akustické pasáže, dojímající sóla v trošku nahlučeném kabátku jsou doplněny skákavou basovou linkou a velmi živými bubny - to občas má člověk chuť skákat ke stropu, jaká je to paráda. A když přičteme Jamesův kouzelný i protivný vokál, má tu fanoušek přichystán krásný zážitek.

Za sebe jsem velmi rád, že toto album vzniklo. Snivé i úderné, éterické i ostré, něžné i drzé, nabité vitalismem i nemocniční bizarností s příchutí šílenství. Co více si přát? To máte těžké. Tohle album je velmi originální a skvělé kvůli své rozdílnosti a protipólům, což jej zároveň může trošku shazovat v očích lidí, kteří s MSP zatím neměli tu čest. Pro mne a hlavně pro ty, kteří měli rádi obě období skupiny, je však novým mezníkem a téměř bezchybným albem. A Vy, co jste již Manic Street Preachers zavrhli pro jistý konzumnější nádech a hitovost, dejte na mou radu a seznamte se s novou tváří skupiny. To, že nabrala na ironickém úšklebku, budiž jí velké plus.

Datum vydání: 18. května 2009
Národnost: Velká Británie (Wales)
Label: Columbia
Oficiální stránky: www.manics.co.uk
Stopáž: 42:37
01. Peeled Apples
02. Jackie Collins Existencial Question Time
03. Me and Stephen Hawking
04. This Joke Sport Severed
05. Journal for Plague Lovers
06. She Bathed Herself in a Bath of Bleach
07. Facing Page: Top Left
08. Marlon J.D.
09. Doors Closing Slowly
10. All is Vanty
11. Pretension/Repulsion
12. Virginia State Epileptic Colony
13. William's Last Words
14. Bag Lady (Hidden Track)

Štěpán Kopřiva - Zabíjení

Tato knížka je těžká intelektuální zábava, tzn. že není pro negry hákující někde v kolbence. Celý děj se odvíjí v duchu hesla "zabiješ-li jednoho, jsi vrah, zabiješ-li tisíce, jsi přemožitel, zabiješ-li všechny, jsi BŮH."
Tak úvod bysme měli za sebou. Bejt na Saturnu ve vězení, zvlášť, když šéf věznice je těžkej magor, asi není nic lehkýho, kór když trpíte docela hezkou schizofrenií a na ksichtě máte masku ala` Hannibal kanibal.
Teď už by vám mělo bejt jasný, že celá knížka je protknutá odkazy na spoustu filmů. Mezi dost dobrýma hláškama se prolejvá krev spousty lidí + dvou robotů, obzvlášť těch co našemu hrdinovi pomůžou. Například je úchvatná scéna, kdy hrdina vybombarduje napalmem město ujetý sekty vrtulníkem, protože jeho kámoš (též profi zabiják) mu nechce půjčit létající pevnost, protože to je unikátní kousek od Hanoje.
Celkově kniha vyniká chutnou ingrediencí bezbřehého a bezúčelného násilí a cynického černého humoru, takovým stylem, že Patejl s Tobiášem musí blednout závistí. Český kult Jiří Kulhánek musí zabrat, aby J.Kellera porazil v profikillingu.

Velký Glosátor

Pozor, Velký Glosátor přichází. Očekávejte neočekávané, neortodoxní pohled na knihy, filmy a obskurní webové projekty, militantní výplody chorého mozku.
Prostě moje narcistické ego Vám zjeví nejtemnější zákoutí Vaší duše.

Anarchii, bejlí a plevelu odzvonilo! Začíná pochod na Řím!

Slavný to čas! Ještě neoschly slzy radosti nad úspěšnou přípravou rozhovoru s Mahtar a hned tu máme nové radostné zprávy. Po nemastných neslaných prázdninových měsících vracíme protiútok. Ve vedení stanuli kolegáčkové Yaara s Humbertem, tudíž připravte se na jejich jízdu. V brzké době budete slintat nad pravidelnými recenzemi, články a zvrhlostmi, které si nemilosrdní diktátoři vymlátí svými ... ehm... těžítky ze svých nebohých poddaných! Nastává skutečná éra Fasces a Mazzini s Evolou rotují v hrobech. Zlo se bude šířit!