Der Blutharsch - When Did Wonderland End? (2005)

Dnešní večer je pochmurný jako mnoho zvláštních večerů. Mírný pocit odcizení prosakuje zdmi kolem mne a já se ptám proč. Nostalgičnost vzpomínek se lepí s tichou výčitkou na kliku dveří. Ptal jsem se proč? Odpověď znám záhy, přestože na všechny otázky odpovědi neexistují. Protože jsem psaní dnešní recenze zasvětil čtyři roky starému klenotu z úchvatné rakouské dílny Der Blutharsch. Album nesoucí název "When Did Wonderland End?" už několik večerů obývá se mnou můj večerní pokoj a rád bych Vám vysvětlil proč.
Juliusův projekt Der Blutharsch je velmi zajímavou, kontroversní a citovou záležitostí, pohrávající si na vlnkách psychedelie, martial ambientu, industriálu, neofolku se sklony k mírné hlukovosti. Pokud nejste v těchto dveřích cizincem, jste jistě na správné adrese. Dvanáct nepojmenovaných skladeb coby tucet anonymních tváří zde v pomalém, zvláštně magickém a apatickém sledu popisuje své drobné příběhy a mementa. Ty spolu vždy souvisí po úzké atmosférické lince a zpravidla kde končí jedna, začíná druhá. Přes spekrum různých použitých instrumentů (většinou s nějakým efektem) se vždy kapitola vypořádá s koncem té předchozí a rozvine nové skutečně živé vyprávění, aby za uplynutí svého hudebního času nabídla úrodnou půdu pro následující část. Před posluchačem tak leží zvláštní skládanka chaotické spleti ryzé upřímnosti a pulsující vitálností, ať se již ušní bubínek zakousne do euforických a neskutečně očistných pasáží nebo upadne do teskného a ponurého koma v barvě žalozpěvu. Jak se plochy střídají, mění se totiž i náladový kabátek. Avšak jak jsem již naznačil, vše probíhá přirozeně a bez sebemenších cukanců či škubnutí - zkrátka zvláštní kaleidoskop, v jehož jedné polovině dostáváte chuť se rozplynout a rozptýlit na kilometry daleko, o několik minut později je z Vás dočista hromádka neštěstí, ukrytá a zahrabaná kdesi v mechu; kdo by tušil, že dalších několik okamžiků bude zalito slzami radosti/bolesti. A ať již bude posluchač oplakávat cokoliv, nebudou to marné a nadarmo vyplakané slzy, neboť za jejich proudem, podloženým tklivou kombinací hudebních barev, se bude skrývat intimní a hluboký zážitek. Což samo o sobě rozvrací ilusi konzumní nahrávky, jenž si pustíte k obědu nebo k uklízení. "When Did Wonderland End?" navíc není albem pro každého. Avšak tu skupinu, kterou osloví, velmi učaruje a nepovolí otěže jen tak. Bude dotyčného svým až téměř citově vyděračským stylem a s feelingem katarze východní hudby provázet tam, kde leží hranice země zázraků. Co na tom, že Ráj pro nás zavřel své brány, Atlantis dlí kdesi pod hladinou oceánu...Co záleží na poloze Hyperboree, ztracených pravlastí a bájných říší.. Kdykoliv totiž Vaše kroky povedou k této výjimečné nahrávce, tato místa - cíle pátrání historiků, filosofů, esoteriků či dobrodruhů - najdete kdesi zahrabaná ve svém dětském a dobrodružství hledajícím nitru; přestože se to může zdát naivní, pod těmi kousky dospělých a přemoudřelých ksichtů realismu naleznete svoji osobnost na hranici sedmi osmi let. Celý svět bude záhadou a přitom tak jasným a průhledným míčem v nezjizvených rukách.
Nevím a neodkážu posoudit, nakolik jsem dokázal vystihnout unikátnost a krásu tohoto díla; tento pulsující kus upřímného a nesmírně citlivého ohlédnutí, zastavení času a ignorace místa už delší dobu patří k tomu nejlepšímu, co lze snad z non-artificiální hudby vůbec slyšet. Občas je krásné vytáhnout takovéto album z tajného šuplíku a rozvěsit jej po celé místnosti jako záclony. A nejen po místnosti. Po celé své osobnosti. Pokud tedy neznáte Der Blutharsch a chcete se alespoň pomyslně zvěčnit a uchovat si některé okamžiky nadosmrti, nebude špatným tahem věnovat několik poslechů právě "When Did Wonderland End?". Podívejte, držím v rukou míč. Nechci už plakat sám, pojďte si zahrát!

Národnost: Rakousko
Label: http://www.hauruck.org/
Oficiální stránky: http://www.derblutharsch.com

Seznam skladeb
1. Untitled
2. Untitled
3. Untitled
4. Untitled
5. Untitled
6. Untitled
7. Untitled
8. Untitled
9. Untitled
10. Untitled
11. Untitled
12. Untitled

Svět zítřka

Jeden z povedenějších komixových filmů. Vyloženě fanouškovská srdeční záležitost. Jak jinak to nazvat, když režisér natáčí 5 minutovou sekvenci pochodu robotů doma na koleni (teda na vlastním PC) několik let, aby získal studio na svojí stranu a oni pak museli vypláznout dolary na celý film.
V Čechách komix Skycaptain málokdo zná, takže děj filmu bude po spoustu lidí o ničem. Tak si trhněte!
Motiv filmu je opřenej o to, že Skycaptain spí s Polly, která je taková studená, jako psí čumák já bych s takovou čůzou do postele nevlez, prolhaná takovým způsobem, že i orgasmus musí předstírat. Kdežto s Frankie (vynikající A.Jolie) to táhnul jen tři měsíce a přitom v posteli to musel být výbuch vulkánu, prostě neuvěřitelná bomba už to vidim u mně doma. Ledaže by ho při tom mlátila a Skycaptain je romantická duše.

TriORE - Three Hours

Neofolkoví interpreti mají specifický talent vykreslení tragédie jako wagnerovského uměleckého zážitku, při kterém rozum nestačí tlukotu srdce, pokud bychom se měli pohybovat na úrovni klišovitého jazyka, neofolku vlastního (což není myšleno jako negativum). Všichni dosahují vytvoření podobných emočních pochodů, ovšem každý jinou cestou. V rámci této scény, v rámci formy a diference oněch cest se zde angažovaní interpreti, tedy Ordo Rosarius Equillibrio a Triarii, dají postavit do jistého protikladu. Protikladu tisíce a jednoho způsobu projevu lásky a fašistického válečného sentimentu. Kdo slyšel Roses 4 Rome má představu, jak takováto kombinace může znít - a ona tak také zní.

Three Hours tedy nepřináší v podstatě nic nového, ale vybrušuje styl Růží pro Řím směrem k dokonalosti. Marciálně apokalyptická pompa tvoří podklad pro intimní zpovědi a kupodivu to funguje výborně. Výsledná nálada se sice vymyká klasickému neofolku, ale zároveň ho skvěle doplňuje. Instrumentace samozřejmě není nijak virtuozní a po čase se možná začne mírně zajídat, protože neobsahuje v podstatě žádný zvrat, či výrazně překvapivý prvek, ale celková silná atmosféričnost tento fakt bez potíží přebíjí.

Výsledkem je tedy téměř dokonalé spojení zainteresovaných umělců, jež má všechny atributy, které od něj mohl kdo očekávat. Nenese nic překvapujícího a po několika posleších spíše vykrystalizují jednotlivé silné skladby, kdežto celek mírně ustupuje, ale rozhodně odchází s čistým štítem...

8/10


TriORE - Three Hours
cmi201 & Eternal Soul Records CD 10


Tracklist

The First Three Hours
Victory rising
After Summer we Fall
Another Love, another Hate
No Tears are shed for You and Me
Pleasures & Tortures
Fires burn, like Fires do
Let us meet in the Trenches
There’s a Smell to Life that dies
Europa’s Dream
The Last Three Hours

http://www.myspace.com/triore

Roald Dahl - Můj strýček Oswald

"Miluji luxus.
Z luxusu si vybírám jen nejlepší a nesnesu žádné kompromisy.
Jsem ochoten kvůli tomu i pracovat.
Tak 7-8 let.
Ale pak už si chci jen užívat až do konce života.
...a při té práci se chci samozřejmě dobře bavit".

Souhlasíte-li s tím, zde je popsán jeden z možných návodů. Souhlasíte-li s tím, ale nemáte na to, prozradím konec knihy. Ne vždy se to každému povede. Ale každý pokus dobrý. Dělám už 22 let, vím své. Práce po sedmi letech už je hnus.
Chválit svěží dílko plné anglického humoru autora, který už je mrtvý, zdokumentovaný a navíc mi nepošle za kladnou recenzi další knihu s podpisem, je chtěl jsem napsat ztráta času, ale jelikož jsem před časem viděl ze spiritistické seance nádherný, rukou media psaný, rukopis Beethovena a ke všemu česky (!!), udělám to, a to tak, že velmi rád.

Je škoda popisovat celý děj, když je to jen o tom, že odebírali sperma slavným lidem, a pak ho prodávali chtivým matkám.
* Tedy jen výseky. Je to stejné jako filmová upoutávka, jen bez obrázků a bez nadšeného hýkání těch, co už to viděli a mezi "nářez", "bomba", "natodi" vám prozradí nejlepší scény. a s barevnejma nejsou žádný problémy, aspoň ne, když si člověk dá řádnýho majzla
* dívky na majora uchváceně a nehybně zíraly a oči jim zářily jako hvězdy. Hoši zírali na dívky a sledovali, jak na ty nečekané nestydatosti budou reagovat
* naučil mě, že pokud máte o něco zájem, ať už je to cokoliv, je třeba do toho jít naplno. Popadnout to oběma rukama, sevřít, oblíbit a především si to vášnivě zamilovat
* panečku, pomyslel jsem si, zbouchnout sedm stovek ženských za týden
* nemám nic proti slibům, které nebudu muset nikdy splnit
* "mohla bys už podle svých zkušeností říct", zeptal jsem se jí, "jestli mají géniové větší přirození než normální chlapi?"
"Určitě", přikývla, "mnohem větší".
Toho jsem se bál
* Milý Oswalde! Minulý týden jsme se s Arthurem vzali

No a to je vše, přátelé!
Četli jste Nadsamec - Alfréd Jarry? No, tak to je úplně stejné, jenže Jarry je frantík a vtip v jeho podání je jako následky Leo Faleta (Zelňačka). Připadáte si jak Němec. Dokud vám neřeknou, že je to vtip, nesmějete se.
Tady to jde tak nějak samo od sebe.

Sigh - Scorn Defeat

Nemá cenu tu rozebírat specifika Japonska a jeho hudební scény, byla by to tematika na několik knih……. Když jsem se poprvé setkal s jakousi smečkou zvanou Sigh, její narvanou diskografii a pěkně dlouhou směsici slov v kolonce žánr, mezi nimiž nechybělo ani „avantgarda“ či „post“ nepřekvapilo by mě od těch bláznů vůbec nic. Heleme se, oni vydali desku již v roce 1993, a nevydal ji nikdo jiný než ten cvok z Norska co vedl Deathlike Silence, nuže zkusím a uvidím…. 

Trojice Mirai Kawashima (klávesy a vokály), Shinichi Ishikawa (kytary) a Satoshi Fujinami (bubny) nám naservírovala téměř tři čtvrtě hodinu…..no….. říkejme tomu třeba metal, škatulkovat opravdu nebudeme. Japonci se s tím také nikdy nesrali….. Proč se také při vyblití svých emoci pomoci hudebních nástrojů snižovat k držení se nějakého žánru? Vždyť to akorát omezuje! Zde najdete všechno – téměř power metalové klávesové pasáže i vytrashované řezanice ozdobené správně nasraným zvukem. Z vokálu hned díky přízvuku poznáte japonský původ a krákoravé, mírně perverzní frázování mi vyvolává mírný úsměv na tváři. Neopakovatelná teatrická atmosféra je to, co dodává této esenci japonské zvrhlosti své kouzlo, Při poslechu se ocitnete někde v Tokijském podzemí, kde v zaplivaném podniku tančí na stole černovlasé krasavice, které si nechají udělat i ty nejnechutnější věci….. pasáže evokující nejlepší časy Venom, varhany doprovázené vzdechy a skřeky vokalisty, a posléze klávesy, které by mohly hrát u milostné scény ve venezuelské telenovele……to jsou Sigh, jednotlivé elementy netřeba více rozebírat…….. Sigh mají talent na to narvat i několik zvratů a naprostých otářek do jedné skladby - přitom však nevytvořit neposlouchatelný slepenec. V této desce je všechno, avšak ani chvilku si nebudete připadat, že posloucháte slátaninu. I přes onu různorodost použitých elementů si počin uchovává svou vlastní – dříve neslyšenou – atmosféru. Na rok 1993 určitě jedinečné dílo, které by ani dnes nezapadlo do šedi….. Ještě bych dodal, že deska byla rozdělena na dvě části pojmenované Revenge a Violence.

Na závěr jeden poznatek – Neprotiřečil si Euronymous tak trochu vydáním této desky?

1.         A Victory Of Dakini   

2.         The Knell        

3.         At My Funeral

4.         Gundali          

5.         Ready For The Final War

6.         Weakness Within

7.         Taste Defeat

Deathlike Silence Productions, 1993

http://www.myspace.com/sighjapan

Lily Allen - It's Not Me, It's You

Tento článek Vás možná překvapí. Nebo urazí. Třeba dokonce potěší. Každopádně tu v tuto chvíli čtete recenzi na Lily Allen. Máte zhruba dvě možnosti - buďto se uraženě uchechtnout a zavřít celé internetové okno a nebo číst dál. Byl bych ovšem rád, kdybyste zvolili možnost číslo dvě. Řekněme to třeba takto - povedla se mimořádně charismatická popová nahrávka, jenž sice akceptuje klasické normy, avšak nabízí něco zvláštního a osobitého. A jelikož jsem s předchůdcem z roku 2006 "Allright, Still" zatím neměl tu čest, je "It's Not Me, It's You" prvním hudebním zážitkem s touhle mladou a atypickou krasavicí (Poznámka zlého člověka: Autor recenze je o čtyři roky mladší než Lily Allen) a jakousi alfou-omegou její hudební tvorby. A o tom, že v mých očích a sluchovodech rozhodně nedopadla tahle dvě písmena řecké abecedy špatně, svědčí i budoucí řádky.
Spektrum nálad a prvků je velmi příjemné a značně rozmanité. Pro začátek by bylo decentní nastínit, že těch dvanáct skladeb, co Lily na svém albu představila, je velmi specifických. Nenastal klasický kolovrátkový syndrom a každá skladba má skutečně svou duši a svou originálnost, ačkoliv vše zapadá do nerušivého konceptu celé nahrávky. Ten využívá příjemného mísení různých žánrů a jejich prvků - občas nahrávka dýchá téměř trip-hopovou aurou, jindy přináší téměř kabaretové polohy a sem tam dokonce cítím odlesk country (což bylo možno umocněno i překvapujícím retro klipem). V té souvislosti s tímto hebkým a nenásilným ovlivňováním bych rád upozornil na poněkud zvláštní použití hudebních instrumentů. Klasické bicí a další rytmické samply velmi využívají svých předností - rytmický korpus je použit velmi podobný, avšak pokaždé jinak využitý a jinak barevný. V kombinaci s basovou kytarou tato rytmičnost obstojně modelovala vyvážené linky, pojímající celé album ve velmi neurážlivém a dokreslujícím albu. Klasicky znějící klavír vyplní nenásilně a standartně téměř vše, když jej však spojíme v kabaretním akordeonem a jakousi brutální přidrzlostí, máme tu novou možnost, novou odbočku.Připojme též akustickou kytaru a doplňy v podobě rytmických nástrojů a hle? Nadprůměrná a zajímavá nápaditá hudba je na světě. Ano, ale bez hlavního trumfu, který byl z autorčina rukávu odkryt již po prvních sekundách, by album tak specifické nebylo. A to i přes to, že hudebně je vyjímečné. Tím hlavním je příjemný zpěv. Navíc příjemně potěší, že její hlas dosahuje obstojných kvalit i mimo studiové nahrávky. Její hlasový rozsah nabízí pár docela zajímavých a nápaditých rovin, od romatnicko-ironické sladkosti přes přidrzlou rozmarnost až po jakousi sexuální podtext zžíravosti. Její hlas dokáže nabídnout vcelku dost - a to velmi zábavně. Nebudu nikoho nějak balamutit, deska neskutečně baví i na několikátý poslech. Možná je to způsobeno právě onou zajímavou bonboniérou nálad a jejich obstojnému kombinování. Co skladba, to jiný odstín, jiný postup, jiná legrace, jiná facka. Mírná dekadence, reflexe puberty a vítězný smích - nejen to novinka nabízí a pokud nemáte žádných výhrad proti zpěvačce či stylu, jenž tvoří, není proč neposlechnout.

Možná jsem bláznem, avšak do tak správné nálady mne tento měsíc dostalo jen málo desek. Druhé album Lily Allen je totiž velmi svěží a přitažlivé, přestože by mohlo jít jen o chytrý producentský tah. Mrs. Allen je možná pro někoho jen hloupá a povrchní hvězdička pro mainstramové posluchače. Snad nemám žádný vkus právě já. Na druhou stranu, ne každý den kdokoliv touží po hudebním BDSM či jiných výtržnostech. Nakažlivá, ale příjemná hořkosladkost celé téhle nahrávky je přeci jen vcelku milé odpočinutí a relaxace při dnešním zrychleném tempu společenského života. "It's not Me, It's You" totiž nechybí charisma, švih, takt i vypláznutý jazyk. Sic jen hudební - o ten autorčin bych se milerád porval. Je nějaký vyzyvatel?

Datum vydání: 9.února 2009
Národnost: Velká Británie
Vydavatel: Regal, Capitol
Oficiální stránky: http://www.lilyallenmusic.com/lily/
Stopáž: 43:12
Tracklist:
1. Everyone's At It - 4:38
2. The Fear - 3:27
3. Not Fair - 3:21
4. 22 - 3:06
5. I Could Say - 4:04
6: Back To The Start - 4:14
7.Never Gonna Happen - 3:27
8. Fuck You - 3:43
9. Who'd Have Known - 3:50
10. Chinese - 3:28
11. Him - 3:18
12 He Wasn't There - 2: 52

Cabin Fever

Teenager: A na co je ta puška?
Prodavač: Tu mám kvůli negrům.


Teenager: Berte, co má tohle znamenat? (Bert má v ruce Mini Ruger 14)
Bert: Nó, jdu střílet veverky.
Teenager: A proč je chceš střílet?
Bert: Protože jsou teplý.


Teenager: To je pořádnej táborák. Máte tu volno? (Přicházející novej maník z lesa)
Teenager: Nó, vlastně, my tu řešíme nějaký soukromý věci, chápeš?
Teenager: Tak nic, no tak já si tu trávu vyhulím sám. (vyndá při tom půl kila trávy)
Teenager: Ne, to nemusíš, zůstaň.


Prodavač: Tady ji máte, celou jsem ji vyleštil. (Podává negrům pušku)
Negr: To se ti povedlo.
Prodavač: Není to nádhera?
Negr: Super.
Prodavač: Podívejte na tu krásu. Tak co negři? Jak to jde?
Negr: Jak se máš bílej negře?