Zobrazují se příspěvky se štítkemRecenze (Aktuální). Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRecenze (Aktuální). Zobrazit všechny příspěvky

sobota 23. ledna 2010

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...

Abych se přiznal, tak jsem informaci, že ABIGOR připravují nový materiál na split CD s žánrově spřízněnými Blacklodge nevěnoval přílišnou pozornost a uchovával ji ve své mysli pouze jako fakt bez nějakých silnějších emocí. I přes to, že kolem mě proběhla informace o účasti Vicotnika z DHG na tomto materiálu (zda na něm skutečně spolupracoval se mi v současné době nedaří zjistit). Ne, že by byla předešlá tvorba Abigor špatná, ale cítil jsem z ní jakousi křečovitost, nucenost a celkem značnou přeplácanost. Nyní však musím s hrdostí říci, že tyto vlastnosti, které byly vlastní desce Fractal Possession jsou pryč!


Matriál byl sice nahrán za účelem vytvoření split alba, ale délka 38 minut je plně dostačující i na samotné CD. Tuto stopáž bych označil slovem ideální, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem lámání rekordů v délce alba. 38 minut je čas dostačující na to, abyste si desku plně užili a odcházeli se zdravou touhou slyšet ten skvost ještě chvíli. Možná se neovládnete a stisknete znovu tlačítko „play“. U takto nabitého a do nejmenšího detailu propracovaného industriálního black metalu to nebude nic těžkého. Pokud Vás nenadchne silná množství elektronických efektů a různých zkreslených pazvuků, bude to jistě dravá spádovitost celého materiálu či značně výrazná basová linka, která dodává albu jistou neobvyklost a vytváří určitý charakteristický znak této nahrávky. Kytarista P. K. chrlí jednu disharmonickou vyhrávku za druhou a bubeník T.T. udává všemu směr svoji strojově chladnou diktaturou. Možná si občas řeknete „tohle tu už bylo“, ano, zvláště vlivy DHG, kteří se nepochybně stali pro Abigor v poslední době jasným vzorem jsou na albu znatelné.Občas lze také slyšet křišťálově chladnou nenávist jakou nám servírují CONTROL HUMAN DELETE. Na druhou stranu proč ne… Abigor si ze svých vzorů vzali jen to nejlepší, dokázali to okořenit po svém a naservírovat v opravdu do zlatova vypečené podobě. Nemá cenu dopodrobna rozebírat co všechno je možno na nahrávce slyšet. Jedná se přesně o ten typ hudby, který vyvěrá na povrch postupně. Při každém dalším poslechu objevíte něco nového a jsem si jist, že jsem při psaní této recenze určitě neodhalil všechna zákoutí tohoto díla. Ještě bych dodal, že album tvoří pouze dvě skladby z nichž každá svoji stopáží překračuje čtvrthodinu. 

Tak tu tak sedím a přemýšlím, co bych desce vytknul, přece se musí něco najít……. Že bych Abigor shodil za občasnou přeplácanost materiálu? Ne, necháme to být, zas tak zlé to s přeplácaností není a nebýt minulých počinů ani bych o ní nepřemýšlel. Jedná se o opravdu vydařené album, které nesmí chybět ve sbírce žádného fanouška industriálních končin černě kovového umění.

2010, End All Life Productions

K dispozici jako samostatné CD a jako součást split alba s Blacklodge ve formě 2LP

tracklist

1. Part I           19:44
2. Part II         18:32

http://www.abigor.at/

http://www.myspace.com/abigorhorde



úterý 29. prosince 2009

Urgehal - Ikonoklast (2009)



Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.

Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.

Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.

Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.

8,5/10

1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22

Total playing time - 56:22

středa 23. prosince 2009

Závišova devátá

Doufám, že mě nikdo nebude kamenovat za pár řádků o novém počinu znojemskýho stréca Záviše, kterému ctitelé jeho ostrých textů často nazývají jednoduše „Mistr“. Mistr Záva na nás letos vybalil již devátou fošnu a pojmenoval ji jednoduše „Závišova Devátá“.  

Záviš nám letos nabrnkal a nazpíval 14 nových písní přičemž se tentokráte rozhodl nepoužiti žádných přidaných nástrojů, a společnost mu dělá pouze jeho akustická kytara. Ačkoli se nekoná žádná hospodská vyřvávačka typu „Cvičitelky aerobiku“ nebo „Špeditér“ , toho, že by jste se nudili, se nemusíte obávat. Novinkou jsou krátké průpovídky ze Závišovy poetické tvorby mezi jednotlivými skladbami, jejichž kouzlo pochopíte nejlépe, když v nich nebudete hledat žádnou složitou filosofii a vezmete je jednoduše jako naprosto upřímnou realitu a fakt.

 „Pije chlap vincentku, jakože je nachlazenej, víme?  Průdušky má v jednom ohni, chrchlá a kdovíco ještě. Přijde k němu jeho stará a povídá mu: To máš z těch svejch slavných nanuků, ty idiote mlsná“

Co se týče skladeb samotných, čeká nás sice dosti pestrá směsice začínající u písniček, kterými by nepobouřil ani takový Plíhal a končící u skutečných Záviše-hodných prasáren. Závišův svět je stále plný manželek ošukaných na topení, Ferdů co ho strkaj do sudu a Hel co dostaly při jízdě na kole krámy a měly stehna od krve, protože si tampóny zapomněly doma, na tom se nic nezměnilo. Najdeme zde však i kousky, které budou solidně hrát do noty všem těm, co Záviše označují za druhého Kryla, zmiňme například „Nemohu se zbavit pocitu“ (že mi vleze tajnej do bytu), která je takovou připomínkou na minulý režim. Tou je zřejmě i skladba „akce“ pojednávající o brigádě na stavbě školy (spíše o nebrigádě žejo). Svoji typickou tvář potom Záviš předvedl například v písni „Školní výlet“, pojednávající o dobrodružství čtvrťáků a spící učitelce, která promrdala celou noc, nebo v závěrečné „Až se jednou vrátím z bordelu“.

„Až se jednou vrátím z bordelu, počítám tak příští nedělu, udělej knedlíky švestkový, nikdo je neumí takový, fešáky makový…..

Celkově album dýchá komornější a intimnější atmosférou než předešlá, ubylo hospodských vyhrávaček a přibylo skladeb, jejichž pointu plně oceníte spíše při klidném poslechu. Musím konstatovat, že tato tvář Závišovi velmi sluší a jeho potenciál není pouze v těch všech chlastačkách, mrdačkách a podobných prasárnách, ale dokáže své myšlenky velmi umně podat i v řekněme "slušnějších" textech.Viz například píseň o při láhve od mléka s pivní flaškou.  

1. Zatím tu jsem
2. Čepice
3. Skleněná pře
4. U vypuštěnýho bazénu
5. Nemohu se zbavit pocitu
6. Striptýz
7. Akce „Z“
8. Z jižní Moravy
9. Motorkáři
10. Školní výlet
11. Zajímavé odpoledne
12. Zametali zametači
13. Fotbal
14. Až se jednou vrátím z bordelu

neděle 13. prosince 2009

Solanaceae - Solanaceae

Když se nyní tak nostalgicky vracím k deskám, které tento rok osvěžily horko a nedýchatelno mého pokoje, nejde nezakopnout o zvláštní bokový projekt Solanaceae. Pokud nevíte, oč se jedná, či jste zatím neměli tu čest, mohu prozradit, že vyšel ze známe neofolkové dílny Of The Wand and The Moon. Samotná tato informace je poněkud nepostačující, zvláště když posluchač, těžící z nejednoho sympatického poslechu dosud poslední počinu, je uveden do rozpaků a očekávání. Proč se tedy chopit tohoto zvláštního nosiče, tohoto malého levobočka a oblíbit si jej stejně jako manželské dítka Emptiness Emptiness Emptiness nebo již nastíněnou nahrávku Sonnenheim?

Prvním, co z nahrávky zaujme je však pro změnu visuální element. Solanaceae se honosí poměrně zvláštním a pozoruhodně udělaným obalem. Však posuďte sami. Zvláštně infantilně a roztomile pojatý výjev středověkého průvodu či jarmarku s nejrůznějšími pitvornostmi a groteskní náladou zvládne člověku zprvu jen částečně ilustrovat hudební projev Kima Larsena.
Ovšem čím více se do díla posluchač noří, tím více mu přijde obal lidský a s hudbou téměř srostlý. A co prozradím o hudbě? Pro začátek snad jen to, že je stejně citlivá, upřímně a čistě radostná, melancholicky smutná a skutečně krajino a pocitomalebná...
Třináct tématicky laděných skladeb, nesoucích v sobě snad nějaký prazvláštní koncept, kombinuje několik charakteristických prvků a podob z tvorby Of The Wand... Dočkáme se tedy klasické hry na španělu, přitažlivých posmutnělých akordů, něžných odlesků ambientu, avšak v mnohem pomalejším tempu a více meditativní. Tam, kde i Sonnenheim působilo radostně a neskutečně vitálně, působí Solanaceae zamyšleným soukromým dojmem.
Stačilo zavřít oči a pod hlavou jsem neměl polštář, ale plochý kámen; peřina nebyla peřinou, ale představovala voňavé listí a elektrická zářivka se změnila na paprsky, co se dolují jako permoníci skrze zelenou klenbu příjemného stromového porostu. Zní to klišé? Ano, ovšem pouze proto, že moje myšlenka byla (jak již tomu bývá) pokřivena slovem. Abych čtenáře nijak neodrazoval, z nahrávky velmi sálá intimní a mystická atmosféra, velmi podložená klidným a vševědoucím hlasem autorovým a kolebajícími tóny houslí. Přítomnost smyčcového nástoje voperovala do hudebních šlach cosi nesmírně harmonického, cosi, jenž oživuje legendy a zašlé časy hrdinských skutků.
Ať už se s teskným vybrnkáváním vydáte do lesů (Oh Deep Woods) či obrátíte svůj pohled do korun stromů v blízkém háji (Through The Trees Spears The Sun), rozhodně nebudete zklamáni a dostane se Vám příjemného meditativního zažitku. Samotná hra na akustickou kytaru nabízí přesně to, co krásně obleče tuto soukromou výpravu za hranice přírody, tajemství a starých písní. Lehké a téměř vločkovitě křehké brnkání na struny okouzlí v mazlivých a hebkých intimnostech celého hudebního přeludu, při čemž si namlouvá šeptavý hlas; tam, kde se zachce něčeho teskně rezolutního, nastoupí pochmurný akord podložený houslemi či akordeonem s téměř neslyšitelnou výčitkou. Přes to vše je album velmi komplexní, nepůsobí na mne vůbec rozporuplným dojmem ba naopak. Jak již bylo nastíněno, nepřímo mi evokuje nějaký příběh či vyprávění, což krásně podrtrhuje půvab tohoto materiálu. Přemýšlím nad tím, co snad ještě dodat. Kvalitní a hladivá kytara, houslové paprsky, kolorit klavírního podkresu a dalších minoritních nástrojů, budující masivní atmosferický koláček v košíku usměvavé trhovkyně. Plusem budiž i to, že přestože má neofolk dobrý zvyk klouzat k patosu či přímo se v něm vyžívat, Solanaceae pracuje se začitými (pro někoho možná vyčerpanými) kulisami a předkládá je tak, že vznikla nahrávka neskutečně svá a originálně pojatá. A výčet oblíbených skladeb? Květinové album netrpí ani přílišnou hitovostí, působí skutečně celistvým dojmem, přestože své oblíbené skladby mám o něco raději - ku příkladu Hemlock and Mandrake Fields, Midnight Garden či titulní a závěrečnou příběhovou I Saw Them/Her through The Pines

Není třeba se dále rozplývat nad výjimečností tohoto drobného bastarda v komorní rodině Of The Wand and The Moon, neb jeho otec při svém drobném záletu snad vypotil to nejjemnější a nejosobitější, co jsem kdy zpoza záclon jeho domku zaslechl. Tedy a tudíž, zalezte si do prosluněného kouta své oblíbené zahrady, zahrabte se do břečťanu a psího vína... a poslouchejte. Láhev kvalitního vína doma rozdhodně nenechte a přestože budete sami v tichém doprovodu kmenů a kořenů, osamocení rozhodně nebudete.

Datum vydání: 2009
Národnost: Dánsko
Oficiální stránky: http://www.ofthewandandthemoon.dk/

Seznam skladeb:

1 . I SAW THEM THROUGH THE PINES /
THEY ONLY WALK ON MOSS
2 . THROUGH THE TREES SPEARS THE SUN
3 . FENELLA
4 . THE BLOOD OF MY LADY
5 . O DEEP WOODS
6 . NAKKIEL II
7 . MIDNIGHT GARDEN
8 . SAMOROST
9 . THE BLOOD OF MY LADY II
10 . HEMLOCK AND MANDRAKE FIELDS
11 . THE SWALLOWS SPIRALS THROUGH THEM
12 . NIHIL SUM
13 . I SAW HER THROUGH THE PINES

středa 9. prosince 2009

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.


Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

neděle 25. října 2009

TriORE - Three Hours

Neofolkoví interpreti mají specifický talent vykreslení tragédie jako wagnerovského uměleckého zážitku, při kterém rozum nestačí tlukotu srdce, pokud bychom se měli pohybovat na úrovni klišovitého jazyka, neofolku vlastního (což není myšleno jako negativum). Všichni dosahují vytvoření podobných emočních pochodů, ovšem každý jinou cestou. V rámci této scény, v rámci formy a diference oněch cest se zde angažovaní interpreti, tedy Ordo Rosarius Equillibrio a Triarii, dají postavit do jistého protikladu. Protikladu tisíce a jednoho způsobu projevu lásky a fašistického válečného sentimentu. Kdo slyšel Roses 4 Rome má představu, jak takováto kombinace může znít - a ona tak také zní.

Three Hours tedy nepřináší v podstatě nic nového, ale vybrušuje styl Růží pro Řím směrem k dokonalosti. Marciálně apokalyptická pompa tvoří podklad pro intimní zpovědi a kupodivu to funguje výborně. Výsledná nálada se sice vymyká klasickému neofolku, ale zároveň ho skvěle doplňuje. Instrumentace samozřejmě není nijak virtuozní a po čase se možná začne mírně zajídat, protože neobsahuje v podstatě žádný zvrat, či výrazně překvapivý prvek, ale celková silná atmosféričnost tento fakt bez potíží přebíjí.

Výsledkem je tedy téměř dokonalé spojení zainteresovaných umělců, jež má všechny atributy, které od něj mohl kdo očekávat. Nenese nic překvapujícího a po několika posleších spíše vykrystalizují jednotlivé silné skladby, kdežto celek mírně ustupuje, ale rozhodně odchází s čistým štítem...

8/10


TriORE - Three Hours
cmi201 & Eternal Soul Records CD 10



Tracklist

The First Three Hours
Victory rising
After Summer we Fall
Another Love, another Hate
No Tears are shed for You and Me
Pleasures & Tortures
Fires burn, like Fires do
Let us meet in the Trenches
There’s a Smell to Life that dies
Europa’s Dream
The Last Three Hours


http://www.myspace.com/triore

sobota 10. října 2009

Lily Allen - It's Not Me, It's You

Tento článek Vás možná překvapí. Nebo urazí. Třeba dokonce potěší. Každopádně tu v tuto chvíli čtete recenzi na Lily Allen. Máte zhruba dvě možnosti - buďto se uraženě uchechtnout a zavřít celé internetové okno a nebo číst dál. Byl bych ovšem rád, kdybyste zvolili možnost číslo dvě. Řekněme to třeba takto - povedla se mimořádně charismatická popová nahrávka, jenž sice akceptuje klasické normy, avšak nabízí něco zvláštního a osobitého. A jelikož jsem s předchůdcem z roku 2006 "Allright, Still" zatím neměl tu čest, je "It's Not Me, It's You" prvním hudebním zážitkem s touhle mladou a atypickou krasavicí (Poznámka zlého člověka: Autor recenze je o čtyři roky mladší než Lily Allen) a jakousi alfou-omegou její hudební tvorby. A o tom, že v mých očích a sluchovodech rozhodně nedopadla tahle dvě písmena řecké abecedy špatně, svědčí i budoucí řádky.
Spektrum nálad a prvků je velmi příjemné a značně rozmanité. Pro začátek by bylo decentní nastínit, že těch dvanáct skladeb, co Lily na svém albu představila, je velmi specifických. Nenastal klasický kolovrátkový syndrom a každá skladba má skutečně svou duši a svou originálnost, ačkoliv vše zapadá do nerušivého konceptu celé nahrávky. Ten využívá příjemného mísení různých žánrů a jejich prvků - občas nahrávka dýchá téměř trip-hopovou aurou, jindy přináší téměř kabaretové polohy a sem tam dokonce cítím odlesk country (což bylo možno umocněno i překvapujícím retro klipem). V té souvislosti s tímto hebkým a nenásilným ovlivňováním bych rád upozornil na poněkud zvláštní použití hudebních instrumentů. Klasické bicí a další rytmické samply velmi využívají svých předností - rytmický korpus je použit velmi podobný, avšak pokaždé jinak využitý a jinak barevný. V kombinaci s basovou kytarou tato rytmičnost obstojně modelovala vyvážené linky, pojímající celé album ve velmi neurážlivém a dokreslujícím albu. Klasicky znějící klavír vyplní nenásilně a standartně téměř vše, když jej však spojíme v kabaretním akordeonem a jakousi brutální přidrzlostí, máme tu novou možnost, novou odbočku.Připojme též akustickou kytaru a doplňy v podobě rytmických nástrojů a hle? Nadprůměrná a zajímavá nápaditá hudba je na světě. Ano, ale bez hlavního trumfu, který byl z autorčina rukávu odkryt již po prvních sekundách, by album tak specifické nebylo. A to i přes to, že hudebně je vyjímečné. Tím hlavním je příjemný zpěv. Navíc příjemně potěší, že její hlas dosahuje obstojných kvalit i mimo studiové nahrávky. Její hlasový rozsah nabízí pár docela zajímavých a nápaditých rovin, od romatnicko-ironické sladkosti přes přidrzlou rozmarnost až po jakousi sexuální podtext zžíravosti. Její hlas dokáže nabídnout vcelku dost - a to velmi zábavně. Nebudu nikoho nějak balamutit, deska neskutečně baví i na několikátý poslech. Možná je to způsobeno právě onou zajímavou bonboniérou nálad a jejich obstojnému kombinování. Co skladba, to jiný odstín, jiný postup, jiná legrace, jiná facka. Mírná dekadence, reflexe puberty a vítězný smích - nejen to novinka nabízí a pokud nemáte žádných výhrad proti zpěvačce či stylu, jenž tvoří, není proč neposlechnout.
Možná jsem bláznem, avšak do tak správné nálady mne tento měsíc dostalo jen málo desek. Druhé album Lily Allen je totiž velmi svěží a přitažlivé, přestože by mohlo jít jen o chytrý producentský tah. Mrs. Allen je možná pro někoho jen hloupá a povrchní hvězdička pro mainstramové posluchače. Snad nemám žádný vkus právě já. Na druhou stranu, ne každý den kdokoliv touží po hudebním BDSM či jiných výtržnostech. Nakažlivá, ale příjemná hořkosladkost celé téhle nahrávky je přeci jen vcelku milé odpočinutí a relaxace při dnešním zrychleném tempu společenského života. "It's not Me, It's You" totiž nechybí charisma, švih, takt i vypláznutý jazyk. Sic jen hudební - o ten autorčin bych se milerád porval. Je nějaký vyzyvatel?

Datum vydání: 9.února 2009
Národnost: Velká Británie
Vydavatel: Regal, Capitol
Oficiální stránky: http://www.lilyallenmusic.com/lily/
Stopáž: 43:12
Tracklist:
1. Everyone's At It - 4:38
2. The Fear - 3:27
3. Not Fair - 3:21
4. 22 - 3:06
5. I Could Say - 4:04
6: Back To The Start - 4:14
7.Never Gonna Happen - 3:27
8. Fuck You - 3:43
9. Who'd Have Known - 3:50
10. Chinese - 3:28
11. Him - 3:18
12 He Wasn't There - 2: 52

středa 7. října 2009

Depressio Aeterno – Agonia


Depressio Aeterno – Agonia

Dostal jsem tip od jednoho řekněme,  známého , že prý se tohle nedobře poslouchá. Kromě mám chuť to něčemu zas jednou pořádně natřít (ne narůžovo pánové).... Poslouchal jsem první track, a koumal , co mu asi tak vadilo? Není to sice DSBM, ale poslouchat se to dá. Snad shoda náhod rozhodla o tom, že zrovna v ten okamžik spustila opravdová náplň desky... Ona žvýkačka schovaná v lízátku. První, co můj zmučený sluch poslal do mozku, byla informace o tom, jak album bylo nahráno – na kazeťák, produkci tedy nečekejte... To je bohužel ta lepší zpráva, nejsem si totiž jist, jestli bicí chybí, nebo je přehlušuje kytara... Lajdácky za(na)hraná kytara abych byl přesný,  tedy bicí prakticky nejsou stejně tak vokál příliš neuslyšíme....  Asi jako, když trpíte a někdo na vás začne mluvit, jinak řečeno, pojmenováníAgonia na tuto záležitost sedí, a to dost. Po přetrpění první kytarové „mezihry“ Nastává další „ambientní skladba“, která snad konečky prstíků dychtivě vztahuje k průměrnosti, těžko říci, zda autor toužil vytvořit atmosféru, prodloužit délku alba (jak vznešené slovo pro ten počin!) či chápe, že dvě písně na strunný nástroj v kuse by  publikum asi zabily....

Už je tu další stopa, a já s jiskřičkou naděje doufám v nový život... Nejenom, že se dá ten začátek poslechnout, ale prosvítá tam i náznak bubnů, bohužel jen na chvíli, a přitom jejich absence sráží počin ne na kolena (tam začínal), ale zatlouká ho o další stopu do země. Sladké(?!) dřevo, díky tunám hlasitosti a overdrivu opět vše přeřvává, a posluchači nezbývá než zatnout zuby... Snad nepopraskají, je to jen půlka skladby! Agonia trvá, a trvá, i když má jen něco k 15 minutám. Lajdáckost trochu (trochu! Jen...) ustoupila, co se týče tremolovaných pasáží, ve kterých se to díky absenci jakéhokoliv jiného nástroje ztrácí – nic pozitivního. Ke konci nás dovádí ještě jeden, poslední song, kupodivu poněkud veselý (je to už za mnou? Hurá....) Utichá, utichá.... a já si pokládám otázku, zda jsem to přežil ve zdraví... Živ jsem zcela určitě, nezbývá pak nic jiného, než to vše sesumírovat.

Když jsem četl onen komentář, jenž mne navedl k činu takřka ďábelskému , říkal jsem si (doufal jsem), že to nemůže být tak špatné... Už se párkrát stalo, že to, co někdo jiný zadupal do prachu jsem já s lehkým náznakem spokojenosti zvukově přežvýkal... Tohle není ten případ, jak jste si jistě všimli, já to bolestné poznání rozhodně učinil (2x). Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, nedokáži přijít na to, proč to tvůrce pouštěl za hranice své jeskyně...

Pýcha autora, radost z takřka božského úkonu tvoření hodnot, to vše může udělat dost, ale ptám se:“může to být AŽ tolik?“ Máme tu tedy dva kytarovéu a 3 klávesové pokusy, které jsou opravdu jen dětskými krůčky... Je to takové domácí video, které proniklo na veřejnost, rodič je možná nadšen, ale ostatní na něm nevidí nic vyjímečného, spíše naopak, pokud vyjímečnost nespatřujete v obzvláštní špatnosti... 


+ snad jen krátkost, která vám ve výsledku ušetří bolení hlavy (při předpokladu, že to nepustíte znova.)

- ne ani tak nedostatek, jako ŽÁDNÁ produkce... někdo nahrál jedním mikrofonem kytaru, vokály, klávesy a bubny na jednostopý kazeťák....

může to být horší? Dále je to skladatelská, lidská i hráčská nevyspělost... V mých to není ani tak naivita, jako prudký nedostatek sebeúcty.


Tak jsem zadupal do prachu svého prvního autora.... pějme a slavme!... zase se snad někdy na stránkách našeho plátku potkáme...

1,5/10 (za snahu, jinak je to mimo měřitelné spektrum.)

Tracklist:

1. Suicidio Notturno  1:32 

2. Agonia (trefné!)  4:51 minut bolesti

3. Sonno Eterno  2:12

4. Il Tuo Dolore È La Mia Vita 4:44

5.  Depressione Eterna 1:40

sobota 3. října 2009

Diablo Swing Orchestra - Sing-along Songs for the Damned and Delirious



Kohož minula první litanie tohoto zázračného švédského uskupení, nechť shoří v pekle. V pekle vodky, abych byl přesný. Toliko k úvodu.

Jak bylo mnohokrát hloupě, leč pravdivě řečeno, název kapely v podstatě vypovídá o jejím stylu - čiliže dle stereotypu Diablo pro sklony ku hudbě tvrdšího charakteru, Swing značící jistou najazzlost a Orchestra značící prvky... orchestrální.

Je však třeba říci, že nejsolidněji se kupodivu drží hlavně ona složka metalová, neb jazzovost a orchestrálnost jsou v roli vcelku rovnoprávné s ostatními žánrovými vlivy. Protože stylový rozhled je, obdobně jako na prvním albu, skutečně zběsilý - album s přehledem tančí valčík na rakvi dávno mrtvého nu-metalu, místy jazzuje jako o život, prolétne ledovým Ruskem v již zmíněném pekle vodkou zavánějícím a nakousne nespočet dalších směrů s elegancí a hudebností postačující k tomu, abyste po nich s ústy plnými života v kráse nechtěli hodit květináč. Minimálně k tomu.

Emočně album sice barokně ohromuje, leč činí tak s naprosto nebarokní škodolibostí a morbidním humorem a i "tragické" momenty zanechávají úsměv na rtech...

Výtku celému albu bych měl snad jedinou, už zmíněnou - ony místy nu-metal/hardcore kytary, které jsou sice pojaty opět nadmíru muzikálně, leč celkovému obrazu mírně podrážejí nohy. Jak už však byl řečeno, kapela si se vším ostatním poradila s ohromnou elegancí a stvořila dílo, jehož minutí by byla chyba nad chyby.

9/10

Původ: Švédsko
Label: Candlelight/Sirenette/MALS
Stránky: http://www.diabloswing.com/

Tracklist:
1. A Tapdancer's Dilemma
2. A Rancid Romance
3. Lucy Fears The Morning Star
4. Bedlam Sticks
5. New World Widows
6. Siberian Love Affairs
7. Vodka Inferno
8. Memoirs Of A Roadkill
9. Ricerca Dell’anima
10. Stratosphere Serenade

sobota 19. září 2009

Pornophonique - 8-bit lagerfeuer


Pokud již máte nějaký ten hudební zářez za opaskem (a to je nejeden z vás), tak vás jistě někdy napadlo, že různá hudba se hodí k různým náladám, rozpoložením.... A u každé hudby existuje jistý mezní užitek, to jest míra pozornosti, kterou stojí za to nahrávce věnovat, je nasnadě, že u jednodušších věcí (poslechově, nebo skladebně) můžete „vypnout“, a hudba se postará o zbytek... Jiné při takovém vypnutí degenerují do rušivého elementu... A pak tu máme ten naddruh desek, ty ubermenschen hudby, které nenudí, skrývají mnohé překvapení, jsou příjemné, a přesto se vám líbí... Prostě hudební orgasmus, láska na první poslech a evergreen vašich životem uštvaných sluchátek.... Pro mě je první a jediná nahrávka Pornophonique (Německo) jednou z nich.


  Jedná se o mix rocku, písničkářství, zastydlé puberty, kytary a v neposlední řadě herních konzolí (Holy Gameboy und The C64(aka 8BitCrusher)). Klukům to vyloženě jde, už od prvních tónů, kdy na vás proudí vlna jemných chladných zvuků oldschool synthu následovaná dojemnou „baladou, spíše mýtem“ o smutném a zapomenutém robotovi... Kdo se nechytil doteď, má asi smůlu.


  Hudba se zde nese v klidném duchu táboráku skupinky nerdů... máme tu lumíky, máme tu kytaru (hrající nenáročné, avšak uspokojivé melodie), je tu Mario, lehce proběhneme vztahem k ženě, a nakonec přijde i Rockový kazatel... O tom všem pojednávají lyriky... o tom, a ještě více!
  Vokál je příjemný, srozumitelný, s lehkým přízvukem... co mě překvapilo, byla poměrně slušná hloubka, detailismus a celková propracovanost alba... od prvního pípnutí, až po poslední akord... vše má své místo... Vším samozřejmě myslím vokál, kytaru a synth, více zde nenajdeme... Obstarávají i perkusi! Tahle extatická snůška výrazů patrně naznačuje, že se jedná o něco až dětského... ale není to tak úplně pravda, pornofonici na nás vybalí jak elektrickou kytaru, tak smutnější nálady (Lemmings in Love), vše jen pro vaše potěšení.


 Nakonec tu je ještě jedna dobrá zpráva... Pornophonique – 8-Bit Lagerfeuer je zcela zdarma! Ke stáhnutí na jejich stránkách (i když jen ve 128kbit :-( ) http://www.pornophonique.de/

Pornophonique, jako SID rock je zajímavý protipól SID metalu (machinist, Machinae Supremacy), který byste si neměli nechat ujít.... jinými slovy: Listen or Die!!

Playlist:
1 sad robot 5:10 
2 Take me to the bonuslevel because i need an extralife 2:52  
3 Lemmings in Love 5:10  
4 Space Invaders 3:26  
5 i want to be a machine 4:36 
6 1/2 player game 3:49  
7 Game Over 3:24  
8 Rock'n'roll Hall Of Fame 4:02


+ SID (rozhodně)

  Atmosféra

  Smutný robot

- těžko říct, fakt mě nic nenapadá

Elhaz - Goetic Experience (2009)

Jelikož mé poslední hudební objevy měly spíše podobu objevů Ameriky (kupříkladu The Dresden Dolls nebo Lifelover), rozhodl jsem se pro "mode aléatiore", čili náhodnou metodu práce. I vybral jsem si namátkou jedno album, které vyšlo nedávno, a navíc nedaleko mého bydliště (v kraji Rhône-Alpes, jehož je Lyon střediskem, a to ve městě Chambéry. Chambéry jsem měl myslím tu čest vidět akorát z vlaku, ale jelikož už leží v té zvlněné části kraje, může to být poměrně příjemné místo k přebývání. Zpět k věci.) Pochopitelně, že jsem při takovém výběru nemohl mnoho čekat. Kromě místa bydliště jsem měl tu možnost zjistit už pouze to, že se jedná o druhou dlouhohrající desku kapely (přičemž debut získal na metal-archives skvělé ohlasy) a že se texty povětšinou točí okolo ezoterických témat (což na mé tváři všepopírajícího agnostika vyvolalo mírný úšklebek, ale aspoň jsem byl rád, že seznam témat v textech propíraný nekončí u klasického "Satan, Hate, War" nebo něčeho podobně originálního).



Pokud byste jako já od doposavad neznámé francouzské kapely představující se mírně rozmazanými černobílými promofotkami, na nichž jeden člen kapely mžourá při svíčkách do jakéhosi pergamenu, další visí za nohy ze stromu a třetí (sličná dívka oděna v kožený korzet a sukni a znepřístupněná silnou vrstvou temného líčení) se prochází kdesi po lese s napřaženou dýkou zvuk klasických über cVlt underground pozérů, šeredně se zmýlíte. Jako i já jsem byl zaskočen hned u prvních taktů intra. Zvuk je nápadně plný, hodně temný, s velmi výraznými basy. A jako celek je poměrně působivý. Přes svou čitelnost nepůsobí nikterak vycizelovaně, ale zachovává si hutnost. Prim zde hraje basa, hlubší tóny kytar a kláves a tomy, čímž snad dávám dostatečně najevo, že se zvukovým ideálem takových Dimmu Borgir, jimž Puritanical... zní místy jako duet Shagratha s kopákem, přečištěným tak, že už to ani nezní jako buben, nemá produkce této desky nic společného. Orientace na basové frekvence je ostatně při snaze o temnou, okultní atmosféru pochopitelná. A Elhaz to skutečně vychází - už dlouho se mi nestalo, že by mě intro k desce skutečně naladilo na vlnu, na které se pak celek ponese, místo abych si nervózně klepal do stolu a nedočkavě se sám sebe tázal, kdy už sakra začnou doopravdy hrát.

První skutečně písňovitá stopa, osmiminutová Du Diable (od Ďábla, Ďáblovo, či snad o Ďáblu) mne pak krásně na této temné, tlačící (chtělo se mi říct ubíjející, ale to by se asi příliš pletlo s ubíjením nudou), presující vlně nesla dál. Vícevrstvost zvuku, melodický spodek (neboť je skutečně slyšet napřed basa a pak až kopák, narozdíl od většiny extrémně metalových nahrávek), hutný střed přikrývka z činelů a zpěvu, jakoby skutečně "rituálněji" znějícího, působí vespolek skutečně majestátně. Rytmika příjemně šlape, tlačí píseň kupředu a přes další temné intermezzo se přelije do další, podobně laděné písně (tentokrát s pořadovým číslem čtyři). Zajímavé je, že ačkoliv se ve všech delších skladbách riffy (respektive spíš dvojice riffů nebo melodicko-harmonické smyčky) omílají po dlouhou dobu dokola, neztrácejí tyto dlouhé plochy tah a nijak mne nenudí. A to prosím říkám já, namyšlený hudební intelektuál a opovrhovač monotónností! Ona totiž i monotónnost se musí umět. Elhaz totiž nevytvářejí tyhle dlouhé pasáže metodou copy&paste, jak je v blacku již od dob Burzum zvykem, ale při velmi muzikálně a s vědomím, že někdy stačí pro udržení napětí skutečně málo. Malinko pozměnit aranžmá po každých 2n zopakování, rozrůznit rytmy, trvat na tom, aby konečná verze k opakování použitá byla bez překlepů a rytmických škobrtnutí... A podívejme, jak to najednou prokoukne! Osmi, dokonce i třináctiminutová píseň si po celé své trvání udrží svěží dech a přímo sálá atmosférou. Atmosférou tmavou, okultní a napjatou. Ovšem při tom všem nějak prazvláštně vyrovnanou. Asi jako když se mocný čaroděj dívá na tu pohromu, kterou způsobil, je ohromen, ale současně si je dobře vědom toho, že má situaci plně pod kontrolou... Takže sebevraždy se při poslechu téhle desky asi příliš páchat nebudou, spíš bude mít onu opojnou moc přenést posluchače na chvíli někam výš a probudit jeho mocnější já.

A ještě jednu poznámku ke zvuku si neodpustím - krásně se brání sýru. Smyčce, čistá kytara nebo sopránový zpěv se na desce občas objeví, ale nejsou nijak hloupě a kýčovitě přeexponovány, naopak krásně zapadají mezi ostatní a nedochází u nich k žádným vedlejším efektům, vyvolávajícím trpký úšklebek, popřípadě stisk tlačítka Fast Forward.

Jedna věc mi ale desku vyloženě kazí. A to krátká, leč neuvěřitelně nudná atmosférická intermezza, reprezentovaná dvojicí "Second Key" - "Our Mask Is An Illusion", a potom předposlední stopou, nazvanou jednoduše "-". Žádná z nich nepřesahuje dvě a půl minuty, ale jako by měli Elhaz nějakou divnou smlouvu s Časem - dlouhé skladby u nich příjemně plynou a utečou jedna dvě, ale u těhletěch jsem se netrpělivě koukal na hodinky, kdy už jako sakra budou pryč. Dobře, Our Mask Is An Illusion se přelévá přímo do další skladby, ale funkci zbylých dvou za zlatý prase nepochopím.

Moc potom nevím, co říct k poslední skladbě "The License to Depart". Drží si skvělou atmosféru, po sedm minut kumuluje napětí, ale pak vyzní jakoby do ztracena, když všechno, čeho se dočkáme, je pár elektronických úderů a minuta poněkud rozladěného zpěvu, a pak najednou konec. Lze si ale představit, že i tohle by mohl být záměr. Čaroději zkrátka vyprchalo kouzlo, a najednou se vše zlomí a iluze je ztracena. A zbývá jen vzpomínka. Rozhodně ne z těch nejhorších.

Celkem vzato se jedná o velice solidní počin se skvělým zvukem a atmosférou, který vás přes svou dlouhou stopáž rozhodně neznudí. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že co se týče čistě atmosférotvorných prvků, méně by bylo možná více.

7/10

Původ: Francie (Chambéry/Rhône-Alpes)

Label: Pest Productions

Stránky skupiny: http://myspace.com/elhaz

Stopáž: 1:09:06

1.Mystagogie04:18
2.Du Diable08:46
3.First Key03:47
4.Du Sorcier06:33
5.Wizards Dealers08:39
6.Second Key02:26
7.Our Mask Is An Illusion02:23
8.Goetic Experience12:31
9.Goetic Invocation And The Orgasm Of Death09:31
10.-02:14
11.The Licence To Depart08:03

úterý 15. září 2009

Mistur - Attende (2009)


MISTUR – Attende
 
Vítr vanoucí nad Norskými fjordy a bijící do oken dřevěných domků krčících se na strmých stráních spolu s ranní jinovatkou a bečením ovcí vyháněných na pastvu, i takovéto scenérie můžeme vídat v Songdalfjordu na severu od druhého největšího města Norska – Bregenu. Tato oblast, po léta izolovaná od okolí vysokými horami a přístupná do vybudování 24,5 km dlouhého tunelu v roce 2005 pouze lodí nebo úzkou klikatou cestou přes průsmyk, která byla většinu roku pro velké množství sněhu nesjízdná. Tento svérázný kraj si až do dnešních dnů zachoval mnoho specifických folklórních zvyků a tradic včetně folkové hudby. A právě zdejší folklór byl inspirací pro mnoho mladých metalových skupin, které, ač inspirovány bohatou norskou black metalovou scénou, zachovaly si ve své hudbě určité prvky specifické pro zdejší folklór. Největšími průkopníky tohoto stylu byli samozřejmě Windir, avšak bylo jich i více….. Zvláště po roce 2000 se s těmito skupinami jakoby utrhl pytel a ač zlé jazyky tvrdí, že se jedná o prachprosté kopírky Windir, které chtějí (zvláště po tragické smrti hlavní persóny Wibdir – Walfara) těžit z jejich popularity. Troufám si tomuto názoru oponovat. Podobnost tvorby těchto umělců bych viděl spíše v hledisku etnickém a onu inspiraci ve zdejším tradičním folklóru. Skupina, kterou Vám dnes představím vznikla již v roce 2003 avšak první demo vydala až v roce2005. S Windir nesdílí pouze inspiraci v Songdalském folklóru ale také kytaristu Stiana Bakketeiga. 
 
Dnes se budeme věnovat jejich novému albu „Attende“, ke kterému bych se nyní přes nezvykle protáhlý úvod rád dopracoval. Nebudu se tajit tím, že jisté ohranosti jsem se zde obával, přeci jen Windir a jim příbuzné či po jejich zániku vzniknuvší skupiny vytvořily již podobného materiálu mnoho, a nyní v roce 2009 je možno spekulovat, zda lze v tomto žánru přijít s něčím novým. Po poslechu „Attende“ musím konstatovat, že určitě lze. Výraznější změna stylu od dema z roku 2005 se nekoná, avšak musím konstatovat, že nové skladby dosahují kvality jediné použité skladby z dema – Skoddefjellet s pořadovým číslem 6 a některé ji možná i předčí. Faktem je, že ona skladba z dema je na albu asi největší „hitovkou“ a nejlépe zapamatovatelnou skladbou. Album je založeno na kombinaci vysoko nazvučené kytarové linky vybrnkávající jednu melodii za druhou a podkresových kláves, které desce dodávají atmosféru. Objeví se zde i pár tvrdších momentů mírně připomínajících krajany Vreid avšak nic ortodoxního nečekejte. Nejvíce mě zaujala silně atmosférická 13ti minutová „Attende“. Zvukově bych album označil spíše za průměrné, nikde nic nebije do očí, ale že by se jednalo o nějaký převrat také říci nemohu. 
Album pro mě bylo celkem potěšením. Převrat na scéně neudělá, avšak pocity, které od podobné hudby očekávám mi jistě přineslo, opět se při poslechu ocitám na severu ve svěží Norské krajině což od této hudby očekávám. Nebudu přehánět, když řeknu, že Mistur mě ze všech následovníků Windir potěšili asi nejvíce (Vreid nepočítám, ti hrají trochu jiný styl). Že si skupina vytvořila svůj specifický styl bych netvrdil, avšak typicky Songdalský folk/black metal posunula opět o kousek dál. 

8/10

Národnist: Norsko (Kaupanger/Songdal)

Label: Einheit Produktionen

Stránky skupiny: http://www.mistur.no

Stopáž: 55:34

1. Slaget 06:01
2. Svartsyn 08:58
3. Armod 07:46
4. Skuld 07:30
5. Mistur 06:01 
6. Skoddefjellet 06:28
7. Attende 12:50 

pondělí 14. září 2009

Manic Street Preachers - Journal For Plague Lovers (2009)


Tohle je opravdu štedrý rok. To, co prozatím přinesl na hudebním poli, je alespoň pro mne důvod takto mírně si zajásat a těšit se, co další měsíce nového přinesou. Určitě toho zase nebude tak málo a i kdyby, co naplat? To podstatné jsme už totiž vyslechli. Jednou ze skvělých hudebních nahrávek tohoto roku byla bezesporu "Journal For Plague Lovers" od britských experimentálních rockerů Manic Street Preachers. Po vyloženě popové nahrávce "Send Away The Tigers" z roku 2007 byla spousta fanoušků staré, drzé a agresivnější tvorby docela zklamána. Není se ani čemu divit, MSP zkrátka radikálně změnili tvář i kábátek, což bylo zjevné již z předcházejících desek "Know Your Enemy" nebo "Lifeblood". Zkrátka, časy debutního alba nebo kultovní "Holy Bible" jsou zřejmě již definitivně v tahu, na druhou stranu nové album přináší do jejich tvorby svěží vítr a jistý krok zpátky, která se záhy ukazuje jako znatelný posun... Co teda deska s velmi kontroversním obalem nabízí?


Celé album elegantně spojuje dva kontrasty - textový a myšlenkový odkaz zakládajícího člena Edwardse stojící proti romantické kytarovosti a popové melodičnosti předchůdce. Výsledek je docela neuvěřitelý. Zůstaly bombastické melodie a kytarové linky, které jsem si z novějších alb velmi oblíbil, zůstaly kvalitní hráčské výkony. Ovšem celá deska jako by chytla plíseň. Neuvěřitelný styl hraní, jakým se "Journal For Plague Lovers" pyšní, totiž někdo mírně projel kanálem a nabrousil. Riffy, bicí a celý švih alba získaly rázem na ostrosti a mírně špinavém zvuku, který se v důsledkové kompozici alba ukázal sakramentsky chutný asi jako dobře naložená oliva na hermelínu. Skvěle povedená fúze. Znamenitý kompromis si ovšem vyžádal zářezy v textové a myšlenkové stránce. Jak již bylo řečeno, odkaz ztraceného člena dýchá svou specifičností. Na originální šťavnatosti mu dopomohlo osobité ztvárnění, ale též morbidní, silně nemocniční lesk. Už názvy jako "Journal For Plague Lovers" nebo "Virginia State Epileptic Colony" mluví za vše. A ob.al? Ten to celý podtrhává a umocňuje, v celé své ohyzdné kráse. Kompozice nálad je tak vcelku magorská; jednu chvíli byste řvali šílenou radostí (ani nechtějte vědět, čím snad opodstatněnou) a v další chvíli už Vám běhá po zádech mráz, před očima kachličky, nemocniční umyvadlo, též krucifix na stěně - a chce se bláznit a zvracet. Dva extrémy této nahrávky jsou největším tahounem a největším problémem zároveň. Je opravdu skvělé mít od všeho něco, ale ne každý má takhle klouzavou náladu a dost posluchačů může deska rozladit. I po tříměsíčním poslechu a odhalování jejích zákoutí musím uznat, že občas jsem ji nedokázal doposlechnout do konce... Zkrátka je potřeba, aby dotyčný posluchač byl správně naladěn. Pak si nahrávku může vychutnat skutečně každý. Když ovšem zase přejdu na chodník chvály, zdá se tato náladová rozhádanost skvěle vyvážená, dobře průrazná, obrazomalebná a uchvacující. A hudba je k tomu skutečně tak zábavná; drzé i něžné party, čistě akustické pasáže, dojímající sóla v trošku nahlučeném kabátku jsou doplněny skákavou basovou linkou a velmi živými bubny - to občas má člověk chuť skákat ke stropu, jaká je to paráda. A když přičteme Jamesův kouzelný i protivný vokál, má tu fanoušek přichystán krásný zážitek.


Za sebe jsem velmi rád, že toto album vzniklo. Snivé i úderné, éterické i ostré, něžné i drzé, nabité vitalismem i nemocniční bizarností s příchutí šílenství. Co více si přát? To máte těžké. Tohle album je velmi originální a skvělé kvůli své rozdílnosti a protipólům, což jej zároveň může trošku shazovat v očích lidí, kteří s MSP zatím neměli tu čest. Pro mne a hlavně pro ty, kteří měli rádi obě období skupiny, je však novým mezníkem a téměř bezchybným albem. A Vy, co jste již Manic Street Preachers zavrhli pro jistý konzumnější nádech a hitovost, dejte na mou radu a seznamte se s novou tváří skupiny. To, že nabrala na ironickém úšklebku, budiž jí velké plus.



Datum vydání: 18. května 2009
Národnost: Velká Británie (Wales)
Label: Columbia
Oficiální stránky: www.manics.co.uk
Stopáž: 42:37
01. Peeled Apples
02. Jackie Collins Existencial Question Time
03. Me and Stephen Hawking
04. This Joke Sport Severed
05. Journal for Plague Lovers
06. She Bathed Herself in a Bath of Bleach
07. Facing Page: Top Left
08. Marlon J.D.
09. Doors Closing Slowly
10. All is Vanty
11. Pretension/Repulsion
12. Virginia State Epileptic Colony
13. William's Last Words
14. Bag Lady (Hidden Track)

středa 22. července 2009

Bloody Lair – Vzestup Zla


 

Bloody Lair, co o nich víme? Jsou čtyři – Necronuss na vokály, Lord Obst s kytarou, Danny tamtéž a nakonec Lord Ghrom u bicích, všichni až na Obsta působí pouze zde. Další mě známý fakt je, že se jedná o koncertně velice slušnou kapelu. Do třetice všeho zlého vydali natočili cd… a to já zrovna proháním mozkovnou.
   
Intro a první song jsou patrně sloučeny (Stejně tak jako poslední s outrem.), deska nás tedy „vítá“ zpěvem ženského sboru (patrně v kostele) trvající přesně minutu. Následuje UGBM řežba… až do konce. První skladba (Eponymní s albem) má lehce zajímavé riffy a sem tam se dá i rozumět patřičně „zlému“ vokálu (takový v blacku taky má být ;) ). Bohužel však musím konstatovat, že vokál v porovnání se zbytkem alba poněkud pokulhává (prý byl nahrán za tři hodiny v podnapilém stavu.) Rasa ohně pojednávající o pálení kostelů sklouzává k pomalejšímu tempu, ve kterém se nese více méně celý zbytek alba. Bubeník zde pro vyvážení nedostatku různorodých bicích patternů předvádí hlavně různorodost svých činelů (má jich poměrně dost!)

Lehce mě překvapuje poměrná krátkost skladeb, většina jich trvá tři až čtyři minuty, nejedná se o chybu, je to nezvyk… Práce bubeníka je maximálně v pořádku – neruší, nepřebíjí zbytek, Ghrom odmlátil a odšlapal album bez ztráty kytičky. Dostávám se do Temných Stínů, kytara zde převelice duní, song mi připadá celkově monumentálněji pojat. A jsme u kytarového partu… Pro upřesnění, krvavé doupě užívá dvou kytar, ale basistu již nemají – vzniká tak potřeba „hutného“ tónu, který vyplní celé spektrum – čmeláky, které jste někde slyšeli tedy nečekejte, zvuk je zde pevný jako skála. Album je mimochodem nahrané dost čistě a tak slyším vše, co slyšet potřebuji. Riffově se hudba drží na úrovni, pro mě rozhodně na špičce pro tuto zemi, a někde v lehkém nadprůměru světově (pro tento žánr samozřejmě).

Ještě jednou o zvuku – jedná se o úplně první nahrávku kapely (Demo neměli, existuje bootleg) a příliš se asi nezdařil celkový mix.. (nic příšerného, v pár momentech je spektrum trochu „prázdnější“…) i sama kapela se vyjádřila ve smyslu, že příště to bude vypadat jinak…

Dalších osm minut uběhlo, a já jsem ve třech čtvrtinách alba – dá se říci, že vyrazím na Poslední Cestu – po ní mě čeká Yperit… Tato skladba má společnou vlastnost se svým jmenovcem – zabíjí – už od začátku. Je to rozhodně vrchol celého počinu a nejhitovější skladba kapely (češi mají očividně talent na písně o plynech talent (Plyn, Zyklon B, Yperit… co přijde dál?) )

Celkově mám Bloody Lair poměrně rád, avšak jsem názoru, že se jedná spíše o koncertní kapelu, cd je je zde skutečně spíše doplňkem… Nevylučuji však možnost, že příští nahrávka (jestli přijde) bude lepší, já v to doufám. Již mne stravují Plameny Nenávisti – a také hladu, jdu si tedy za zvuků outra (bouře) nandat piškotový dezert….

7,3/10

Nahrávku poskytli Bloody Lair ve spolupráci s Black Metal Forem

+ Riffy, tón, album „sype“
- Vokály, občas lehce vadí absence baskytary…


2. Rasa Ohně 02:16 
3. Nastává Válka 03:53 
4. Temné Stíny 04:16 
5. Prokletí Krve 03:46 
6. Poslední Cesta 03:21 
7. Yperit 03:24 
8. Plameny Nenávisti 05:38

středa 1. července 2009

TrollFest - Villanden (2009)



Villanden je třetí album norské bandy TrollfesT, která je známá svým hopsavým psychotrollím stylem (psychotroll je mimochodem ?pseudonym? jejich basáka...). Ovšem, pokud jste si zamilovali jejich blackmetalově-pohodovou atmosféru z prvního alba, nebo epickou z druhého, tak vám asi Villanden zpočátku moc nepůjde pod nos, trollové totiž popíjeli lihoviny při tvorbě tohoto alba mnohem méně... Anebo ho nahráli v kocovině.

Ano, je to tak, tato nahrávka je posunula blíže k folkovému blacku, o dobrou náladu přitom ale nepřišli, jen vám ji vnucují jaksi agresivněji. Kytary jsou drtivější, spíše než dudy je užito banjo, a to k doprovodu kytar, takže ho slyšíme téměř celou dobu poslechu.

Co mi poněkud nesedí, jsou místy skoro arabsky znějící melodie, které hrají lidové nástroje, ale není to tak tristní jak to zní, potom mi chybí vyšší počet „vtipných“ a „hospodských“ písní... (Jako bylo Helventen Hunden GARM, nebo Der PiratKriegen, z těch druhých hlavně ...Ní Mí du Drekka Fest!), dvě tu jsou (Per, pil og...) a En ny Enfaring který mi ovšem něco připomíná...).

Celé album poměrně odsýpá, nevzpomínám si na výrazně slabší moment, Trollmanenn mi svým hlasem, chechotem a frenetickými výkřiky „Skoll! Skoll! Skoll!“ („Na zdraví.“ - pravděpodobně. Jejich řeč, kterou si sami vynalezli – TrollSprak se totiž zdá být křížencem švédštiny, norštiny a němčiny, přičemž zde je vidět větší vliv té poslední, nemá gramatiku, a není jisté, že všechno je tím, čím se zdá být...) dělá radost, jako obvykle, je to vlastně jeden z mých oblíbených vokalistů. Bicí jsou dost dobře zahrány, nijak neruší, doplňují svým příjemným tónem ostatní nástroje. Basu jsem, jak je v blacku téměř pravidlem neslyšel, ale možná jsem neposlouchal dost nahlas. Kytara dělá to, co je u trollfest standartem, tj. většinou lehce dlaní přitlumená řachá, a to poměrně rychle, občas vybrnkává melodičtější pasáže.

Z prezentovaného materiálu se mi zamlouvá hlavně Der JagerMeister, a ještě více poslední kousek – Der Kirche Undt der Mache... a to díky částem se sborovým zpěvem, a zklidněnému zakončení, nemluvě o zpěvu sólovém a kytaře...

Pokud TrollfesT fandíte tak bych album doporučil, s tím, že ho budete muset poslechnout vícekrát, pokud máte rádi black a hopsavé trollárny, tak bych doporučil začít na Willkomen Folk...., ale rozhodně poslech doporučuji, pokud nehledáte technické vyhrávky, děsivou atmosféru, nebo prokomponovanost (to by jste ovšem asi neposlouchali nám všem milý black metal), tak tohle by se vám mohlo líbit. Pokud máte rádi Finntroll (Ze kterých tato banda ÚDAJNĚ brala na začátku inspiraci), tak by jste měli rychle přesednout sem, protože se mi při letmém poslechu a pohledu finnové vůbec nelíbili, co víc, nepřipoměli mi trolly, ani alkoholiky...

1. Wo bin ich jetz Aufgewacht? 02:02 
2. Der JegerMeister 04:22 
3. Uraltes Elemente 03:13 
4. Villanden 04:01 
5. Per, Pål og Brakebeins Abenteuer 00:57 
6. Der Uhr ist Skandaløst Schändlich 03:21 
7. God Fart 01:55 
8. Festival 03:48 
9. En Ny Erfaring 02:26 
10. Trinkevisen 03:45 
11. Die Kirche undt der Mache 07:26 
Total playing time 37:16

http://www.trollfest.com/


http://www.myspace.com/trollfest


Jarost Marksa - We The People (2008)



Bylo nebylo, v jedné větší zemi, která zabírala půl Asie a půl Evropy proběhla komunistická revoluce. O šest dekád později, asi 25 let po pádu komunismu, se tam v anarchistické komuně potkali tři hudebníci, které spojovala láska k black metalu, si založili vlastní kapelu... A tady naše vyprávění teprve začíná...

Málokdy se stane, že by mě kapela, která hraje klasický bm nějak oslovila, aniž bych ji slyšel, a u téhle se to stalo... Když jsem viděl tolik nezvyklé spojení slov „communistic“ a „black“, protřel jsem si oči, a album si sehnal, už jenom kvůli politické orientaci....

První věc, kterou bych předeslal je, že tahle banda, ač pochází z Moskvy, není čistě ruská. Totiž, vokalista a jeden z kytaristů zároveň, reprezentovaný osobou Antoina Duranda, je, jak jste asi už uhodli, z Francie. A všichni víme, že ze země kohouta pochází nejedna dobrá skupina... Otázkou je, zda vliv žabích stehýnek promluvil i do ruské duše ostatních členů...

Co se týče hudby, byl jsem poměrně překvapen, zvyklý na to, že ideologicky založená hudba zpravidla ztrácí, ať už na kvalitě zvukové, hudební, textové, či jakékoliv jiné. 
Jarost Marksa má dobré stránky, ale má i ty špatné, jako každý, a jedna z nich (pravděpodobně ta nejmarkantnější) jsou texty.. Ty sice nejsou příliš rozumět, ale když se podíváte blíž, zjistíte, že jsou většinou o tom, že jsou všichni proti dělnické třídě, a proto musí být provedena revoluce.... resp. ještě je párkrát speciálně napsáno, že rasisté jsou špatní (ne že bych úplně nesouhlasil)... Myslím, že mohli mít na víc.. Dále je zde ještě jedna maličkost, o které nevím, zda je to klad či zápor... Všude se píše, že bubeník je živý, já se však nemohu zbavit dojmu jakési strojovosti, hlavně u rychlejších pasáží... Třeba je to způsobeno přílišnou studiovou úpravou,... Bicí jsou prostě až moc přesné, a údery stejně silné... Což mi přijde obskurnější než žánr samotný, jistým způsobem jsou bicí věcí, která mě nepřestává udivovat.

Teď když jsme vyházeli kostlivce ze svých skříní, čeká nás ničím nerušený poslech hudby....
Kytarově se mi album líbí, při poměrně hezkém zvuku se podařilo zachytit syrovost, a jsou obsaženy i jisté emoce, resp. je z hudby cítit nadšení, rozhodně nepůsobí jako: „Tohle je další riff který jsem včera udělal.“ Na albu slyšíme disharmoničtější pasáže (hlavně v pomalejších mezihrách), které plynule přecházejí do řízeného chaosu, á la satanic BM, je nutno poznamenat, že bicí jsou opravdu kvalitně zahrané, takže při blastech nastává opravdový „chaos“. Občas jsem zaslechnul i vyloženě melodické pasáže, a pokud mě sluch nešálí, tak i kytarové sólo....
Basová kytara není moc k slyšení... z toho dedukuji, že hraje více méně to samé, co kytary.

Vokál je opravdu poměrně zlý a naštvaný... A jak jsem u francouzů zvyklý, je i poměrně originální (mám dojem, že takovýhle se dělá tím, že přes nějakou hutnou (nejlépe sladkou) slinu řveme, ale hlas projektujeme v zadní části úst... a věřte, že to je docela obtížná věc...). Takže, Antoinův vokál, mě svým tónem, který připomíná chrlení krve zaujal, a řekněme, že si i zaslouží pochvalu, nazpíval album kvalitně.

Na tomto EP najdeme 3 skladby, přičemž dvě hudebně splňují, to co jste četli výše, třetí však vybočuje z řdy, a to proto, že autory není ani jeden ze členů kapely, ale někdo úplně jiný (Aleksandr Aleksandrov), je to Svyaschennaya Voyna (svatá válka) původně určená pro sbor Rudé armády. JM vzala tuto skladbu, a oděla ji v háv ryze black metalový. Zde jsem si při prvním poslechu nebyl jistý, zda mi náhodou nehraje paganblut v lepší kvalitě.. Ruské a německé písně z WWII. zní poměrně podobně. Každopádne, je to skladba pochodovější, melodičtější, a s větší porcí zpěvu. Na konec, jako osvěžení, a změna po předchozích dvou skladbách velice sedne (ne že nudily, ale kvalitní změna je hezká vždy...) Asi ve ¾ přejde epickost vojenské skladby do jakési mezihry, a rychle do sypání, aby se nakonec vše uklidnilo, nastoupil kousíček mezihry, a album skončilo. Kvůli neznalosti originálu vám nepovím, zda je to náhražka outra, nebo původní konec.

Když jsem poslouchal We The People poprvé, byl jsem překvapen, avšak, ne ohromen. S přibývajícími poslechy jsem mu přicházel na chuť, a nakonec mohu konstatovat, že se jedná o příjemnou, v rámci mezí originální a velice poslouchatelnou kvalitní hudbu, která mi připomíná koně cestujícího sibiřskou stepí na jaře... Místy klusá, jinde přejde v trysk, někde se zastaví aby se napil.Při poslechu mě nenudí, ale to může být způsobeno i tím, že je to třískladbové EP, jsem zvědav, a těším se, jak se autoři vypořádají s full albem, jestli nějaké bude. Nalijme si čisté vodky...Pokud se budou snažit stejně, jako na We The People, tak si poslechneme uznáníhodný kousek...

7,5/10

Tracklist: 

1. Empires Shall Fall 
2. United Under The Red Banner 
3. The Sacred War

http://www.myspace.com/jarostmarksa

A Challenge of Honour - Ashigaru Revealed



Dobrý večer, dnes vám povyprávím příběh o jednom člověku, Hitoshi Takahashi se jmenoval. A ten se narodil kdesi na dálném východě, v zemi zvané Japonsko. Byl zrozen za občanské války, ale to pranikomu nevadilo, i tak se lidé z vesnice veselili z přírůstku, Hitoshiho na světě přivítal Tanec...

Asi tomu chtěla shoda náhod, ale mě se dostala do přehrávače další neoklasická nahrávka, jedná se o jedno z nejnovějších alb skupiny Challenge of Honour... Zdroje se rozchází, ale díky oficiální stránce vám mohu říci že projekt pochází z Nizozemí (ale viděl jsem zkazky o Švédsku a Rusku).
Formace má tři stálé členy, a vzhledem k jejich zařazení počítám, že se na albu podíleli všichni, i přesto, že tam chybí všechny ty vokály a kytary, na které by měli hrát, z toho vyplývá, že nahrávka je odlišná od jejich ostatních desek... Stejně tak se liší první skladba od těch ostatních, ať už svou délkou, použitými nástroji, či způsobu vyvolání atmosféry. Dokonce je tu několikanásobná změna nálady, jako první nastoupí sbor, který rychle vystřídá „industriální vítr“, který bude ve třetině skladby přerušen zpěvem, aby se pak postupně přeměnil ve „strunné nástroje“ podpořené bubnem, i buben nakonec utichne (přijde píšťalka, byť na chvíli.) A v tom okamžiku přecházíme do druhé skladby...


Hitoshi byl velice šikovný a zdravý mladý hoch. Rád běhal, chodil po lese, a neustále si hrál s lukem, který mu vyrobil jeho dědeček. Hlouběji do lesa se kromě něj odvážil málokdo (les byl velice Temný), ale Hitoshi si svoje procházky užíval, a pranic mu nevadily varování rodičů, ani drby... Pomalu nám tak dorostl do věku patnácti let, kdy by se měl mladý muž rozhodnout, co chce v životě dělat, aby byl šťastný, osud ale Hitoshimu nepřál...

Technické zpracování desky je všeobecně na vysoké úrovni, je vidět, že P. Savelkoul a jeho kamarádi už mají zkušenosti a ví co dělají... Všeobecně je na desce použit syntetizátor, aut. bubeník, trocha vokálů a píšťalka.. To je asi vše, bohužel musím ale konstatovat, že to všechno občas působí .lehce přeplácaně (ne moc), naštěstí je to rozmístěno po obou kanálech a dobře vyváženo, takže se naštěstí nekoná zvukový terorismus... Přináší to sebou také problém (tedy aspoň pro mne ), pokud používáte pouze jedno sluchátko, tak z hudby nenabydete příliš pozitivní dojem, a to proto, že uslyšíte stěží polovinu celku, a to je málo, a to způsobuje, že album působí trochu nudným dojmem....

Ano, Hitoshi měl zažít změnu... A ta se také dostavila, asi měsíc po jeho patnáctinách. Občanská válka se totiž dotkla jeho vesnice, a to docela nemile, totiž ji úplně převálcovala a zanechala po sobě Spálené trosky. To vše našel, když se vrátil z pole. Asi už vás napadlo, že mu to velkou radost neudělalo... A taky že ne, Hito si sbalil svých pět švestek (vlastně nic, vše bylo zničeno), a vydal se napospas osudu, směrem k městu (vlastně ani nevěděl k jakému, byl nevzdělaný, jak by se od rolníka dalo čekat...) A k městu také došel, a ve stejném městě se rozhodl přidat se k armádě (Aby byl Nebezpečný a mohl prolévat Krev svých nepřátel) Podstoupil výcvik, dostal zbroj, katanu a . přiřadili ho okamžitě k jednotce. (Tenkrát to vše fungovalo velice rychle) Dostal se pod velení samuraje z klanu Fujiwara...

Skladby, které přichází po té první, se nesou v klidnějším, a jednolitějším duchu. všechny používají spíše jedno téma na skladbu, a všechny jsou okolo 7 nebo 8 minut dlouhé. Všechny se sestávají z rytmického podkladu (jak jinak) a instrumentů (jak jsem je popsal výše). Jsem trochu na rozpacích, ohledně toho, co o nich říci, písně totiž nejsou dost krátké na to, abych si vychutnal každý ždibec jejich propracovanosti, ale nejsou zase dost dlouhé a minimální abych upadal „do transu“ a odlétával myšlenkami pryč. A tak je pro mne těžké určit zda se jedná o hudbu poslechovou, či spíše atmosferickou. A také, při jakých příležitostech by se měla poslouchat....

Hitoshi byl poměrně spokojen s tím co se dělo... Dostal najíst, dali mu peníze, a nemusel se o nic starat, a také nemusel téměř nic dělat, jenom stačilo pochodovat s ostatními, a přes noc občas držet stráž. Takhle to vnímal až do první bitvy, která ho nepříjemně zaskočila... Ať už proto, že tam bylo hodně krve. a nebezpečí, ale také díky mužům, kteří se ho svými zbraněmi snažili ohrozit na životě, a taktéž ho zároveň života zbavit... Mladý Takahashi se bil udatně, a kol sebe navršil pěkných pár těl, ale co naplat, byl stále jen mladík, téměř dítě. Skonal v 15,5 letech rozsekán na bojišti nesčetnými údery katan a kopí... Přicházel Chlad, to poslední, co v životě cítil...

Nakonec, i tohle album skončí, a zanechá dojem jakési vzdušnosti (také díky Cold – poslední to skladbě, kterážto se liší atmosférou, a propracovanějšími bicími (které se ovšem opakují, takže změna není tak drastická) – každopádně jsem tak trochu lhal...) a trochu zmatenosti. Poslech si užijete, já si ho užívám také, ale určitě to není nic, co by mne příliš zvedlo ze židle.... Pokud máte ambient opravdu rádi, tak si ji určitě poslechněte, zbytek asi zvolí něco akčnějšího...

6,7/10

Tracklisting:1 Dance (12:02)
2 Dark (8:21)
3 Burn (7:06)
4 Blood (7:06)
5 Dangerous (8:02)
6 Cold (8:07)

 http://www.a-challenge-of-honour.net/

http://www.myspace.com/achallengeofhonour