Solanaceae - Solanaceae

Když se nyní tak nostalgicky vracím k deskám, které tento rok osvěžily horko a nedýchatelno mého pokoje, nejde nezakopnout o zvláštní bokový projekt Solanaceae. Pokud nevíte, oč se jedná, či jste zatím neměli tu čest, mohu prozradit, že vyšel ze známe neofolkové dílny Of The Wand and The Moon. Samotná tato informace je poněkud nepostačující, zvláště když posluchač, těžící z nejednoho sympatického poslechu dosud poslední počinu, je uveden do rozpaků a očekávání. Proč se tedy chopit tohoto zvláštního nosiče, tohoto malého levobočka a oblíbit si jej stejně jako manželské dítka Emptiness Emptiness Emptiness nebo již nastíněnou nahrávku Sonnenheim?

Prvním, co z nahrávky zaujme je však pro změnu visuální element. Solanaceae se honosí poměrně zvláštním a pozoruhodně udělaným obalem. Však posuďte sami. Zvláštně infantilně a roztomile pojatý výjev středověkého průvodu či jarmarku s nejrůznějšími pitvornostmi a groteskní náladou zvládne člověku zprvu jen částečně ilustrovat hudební projev Kima Larsena.

Ovšem čím více se do díla posluchač noří, tím více mu přijde obal lidský a s hudbou téměř srostlý. A co prozradím o hudbě? Pro začátek snad jen to, že je stejně citlivá, upřímně a čistě radostná, melancholicky smutná a skutečně krajino a pocitomalebná...

Třináct tématicky laděných skladeb, nesoucích v sobě snad nějaký prazvláštní koncept, kombinuje několik charakteristických prvků a podob z tvorby Of The Wand... Dočkáme se tedy klasické hry na španělu, přitažlivých posmutnělých akordů, něžných odlesků ambientu, avšak v mnohem pomalejším tempu a více meditativní. Tam, kde i Sonnenheim působilo radostně a neskutečně vitálně, působí Solanaceae zamyšleným soukromým dojmem.

Stačilo zavřít oči a pod hlavou jsem neměl polštář, ale plochý kámen; peřina nebyla peřinou, ale představovala voňavé listí a elektrická zářivka se změnila na paprsky, co se dolují jako permoníci skrze zelenou klenbu příjemného stromového porostu. Zní to klišé? Ano, ovšem pouze proto, že moje myšlenka byla (jak již tomu bývá) pokřivena slovem. Abych čtenáře nijak neodrazoval, z nahrávky velmi sálá intimní a mystická atmosféra, velmi podložená klidným a vševědoucím hlasem autorovým a kolebajícími tóny houslí. Přítomnost smyčcového nástoje voperovala do hudebních šlach cosi nesmírně harmonického, cosi, jenž oživuje legendy a zašlé časy hrdinských skutků.

Ať už se s teskným vybrnkáváním vydáte do lesů (Oh Deep Woods) či obrátíte svůj pohled do korun stromů v blízkém háji (Through The Trees Spears The Sun), rozhodně nebudete zklamáni a dostane se Vám příjemného meditativního zažitku. Samotná hra na akustickou kytaru nabízí přesně to, co krásně obleče tuto soukromou výpravu za hranice přírody, tajemství a starých písní. Lehké a téměř vločkovitě křehké brnkání na struny okouzlí v mazlivých a hebkých intimnostech celého hudebního přeludu, při čemž si namlouvá šeptavý hlas; tam, kde se zachce něčeho teskně rezolutního, nastoupí pochmurný akord podložený houslemi či akordeonem s téměř neslyšitelnou výčitkou. Přes to vše je album velmi komplexní, nepůsobí na mne vůbec rozporuplným dojmem ba naopak. Jak již bylo nastíněno, nepřímo mi evokuje nějaký příběh či vyprávění, což krásně podrtrhuje půvab tohoto materiálu. Přemýšlím nad tím, co snad ještě dodat. Kvalitní a hladivá kytara, houslové paprsky, kolorit klavírního podkresu a dalších minoritních nástrojů, budující masivní atmosferický koláček v košíku usměvavé trhovkyně. Plusem budiž i to, že přestože má neofolk dobrý zvyk klouzat k patosu či přímo se v něm vyžívat, Solanaceae pracuje se začitými (pro někoho možná vyčerpanými) kulisami a předkládá je tak, že vznikla nahrávka neskutečně svá a originálně pojatá. A výčet oblíbených skladeb? Květinové album netrpí ani přílišnou hitovostí, působí skutečně celistvým dojmem, přestože své oblíbené skladby mám o něco raději - ku příkladu Hemlock and Mandrake Fields, Midnight Garden či titulní a závěrečnou příběhovou I Saw Them/Her through The Pines

Není třeba se dále rozplývat nad výjimečností tohoto drobného bastarda v komorní rodině Of The Wand and The Moon, neb jeho otec při svém drobném záletu snad vypotil to nejjemnější a nejosobitější, co jsem kdy zpoza záclon jeho domku zaslechl. Tedy a tudíž, zalezte si do prosluněného kouta své oblíbené zahrady, zahrabte se do břečťanu a psího vína... a poslouchejte. Láhev kvalitního vína doma rozdhodně nenechte a přestože budete sami v tichém doprovodu kmenů a kořenů, osamocení rozhodně nebudete.

Datum vydání: 2009

Národnost: Dánsko

Oficiální stránky: http://www.ofthewandandthemoon.dk/

Seznam skladeb:

1 . I SAW THEM THROUGH THE PINES /

THEY ONLY WALK ON MOSS

2 . THROUGH THE TREES SPEARS THE SUN

3 . FENELLA

4 . THE BLOOD OF MY LADY

5 . O DEEP WOODS

6 . NAKKIEL II

7 . MIDNIGHT GARDEN

8 . SAMOROST

9 . THE BLOOD OF MY LADY II

10 . HEMLOCK AND MANDRAKE FIELDS

11 . THE SWALLOWS SPIRALS THROUGH THEM

12 . NIHIL SUM

13 . I SAW HER THROUGH THE PINES

Current 93 – All the Pretty Little Horses (1996)

 Kéž bychom to tu mohli všichni opustit... první myšlenka, kterou vám dílo podsouvá... To není moc veselé, že? Bude hůř, představte si barda na vesnické slavnosti. Slunce už zapadlo, všichni odešli domů, do tepla a pohodlí. Náš bard se teprve teď dostal „ke slovu“, doteď ho nikdo nechtěl poslouchat... Nikdo, protože hraje tklivě, až příliš tklivě, pro lid je to až nesnesitelné. A tak tu stojíme pod malým vesnickým pódiem, posloucháme naléhavý hlas pěvcův a zadržujeme slzičky které jsou vyháněny dalšími a dalšími údery hrůzy linoucí se z monotónního hudebního projevu umělcova, z jeho slov a tónu jeho (a nejen jeho) hlasu. Vzpomínky na dětství, sny, romantika, smrt, duše, vše se mísí do překvapivě chutného hudebního žvýkance pro vaše hladové uchovody. Jak ono sousto vypadá, ptáte se?

  No, začnu odzadu, tedy konstatováním, že pan interpret rozhodně ví co dělá, když nás pomocí směsi zvuků vláčí po koberci nálad, album jako celek je i přes několik hrbolků na povrchu NESKUTEČNĚ působivé. Většinou slyšíme spíše minimalističtější, opakující se pasáže, mnoho vybrnkávání na KKK (kvalitní klasickou kytaru), něco klavíru a dronů, všechno obaleno působivým mixem a pokryto naléhavým, naříkavým vokálem páně Tibeta. Všude jsou vidět vlivy(mimojiné jsou to ukolébavky, lidová hudba, patripassianismus, buddhismus aj.) a nápady, obojího je tolik, že jiným tvůrcům by to mohlo vystačit na několik nahrávek... Kdo umí, ten prostě umí, jak jinak... Vlivy, nápady... další na řadě jsou hosti, kteří se taktéž objevují na každém pomyslném rohu – mimojiné třeba Nick Cave. 

  Zmínil jsem se o hrbolcích? Dobře, je jich opravdu málo... První překážkou (ovšem pouze při prvním poslechu) byl vokál v některých skladbách (Calling... I, The Carnival...), překvapivě však, s každým poslechem se mi líbí čím dál víc, takže se nejedná o skutečný nedostatek. Co mi však skutečně příliš není po chuti jsou samply dětského smíchu v díle All the pretty little horses 2...

  Noc pokročila, bard se těžce přenesl přes to, že už nikdy nebude dítětem, smířil se s tím, že jednou umře... Dokonce se vyrovnal i s úpadkem morálky v poslední době a svůj set končí... řekněme, že je to druh modlitby, tím pádem tedy končíme i my...

Zase někdy naviděnou.

+ zvuk, vokály, celkový pocit

- pro někoho docela jemné

Track listing

"The Long Shadow Falls" – 2:15
"All the Pretty Little Horsies" (traditional) – 2:35
"Calling for Vanished Faces I" – 1:50
"The Inmost Night" – 2:16
"The Carnival Is Dead And Gone" – 3:11
"The Blood Bells Chime" – 3:00
"Calling for Vanished Faces II" – 4:10
"The Frolic" – 8:11
"The Inmost Light" – 1:45
"Twilight Twilight, Nihil Nihil" – 8:22
"The Inmost Light Itself" – 9:29
"All the Pretty Little Horses" (traditional) – 2:34
"Patripassian" – 5:49
(hidden track – a reading by Thomas Ligotti)

TriORE - Three Hours

Neofolkoví interpreti mají specifický talent vykreslení tragédie jako wagnerovského uměleckého zážitku, při kterém rozum nestačí tlukotu srdce, pokud bychom se měli pohybovat na úrovni klišovitého jazyka, neofolku vlastního (což není myšleno jako negativum). Všichni dosahují vytvoření podobných emočních pochodů, ovšem každý jinou cestou. V rámci této scény, v rámci formy a diference oněch cest se zde angažovaní interpreti, tedy Ordo Rosarius Equillibrio a Triarii, dají postavit do jistého protikladu. Protikladu tisíce a jednoho způsobu projevu lásky a fašistického válečného sentimentu. Kdo slyšel Roses 4 Rome má představu, jak takováto kombinace může znít - a ona tak také zní.

Three Hours tedy nepřináší v podstatě nic nového, ale vybrušuje styl Růží pro Řím směrem k dokonalosti. Marciálně apokalyptická pompa tvoří podklad pro intimní zpovědi a kupodivu to funguje výborně. Výsledná nálada se sice vymyká klasickému neofolku, ale zároveň ho skvěle doplňuje. Instrumentace samozřejmě není nijak virtuozní a po čase se možná začne mírně zajídat, protože neobsahuje v podstatě žádný zvrat, či výrazně překvapivý prvek, ale celková silná atmosféričnost tento fakt bez potíží přebíjí.

Výsledkem je tedy téměř dokonalé spojení zainteresovaných umělců, jež má všechny atributy, které od něj mohl kdo očekávat. Nenese nic překvapujícího a po několika posleších spíše vykrystalizují jednotlivé silné skladby, kdežto celek mírně ustupuje, ale rozhodně odchází s čistým štítem...

8/10


TriORE - Three Hours
cmi201 & Eternal Soul Records CD 10


Tracklist

The First Three Hours
Victory rising
After Summer we Fall
Another Love, another Hate
No Tears are shed for You and Me
Pleasures & Tortures
Fires burn, like Fires do
Let us meet in the Trenches
There’s a Smell to Life that dies
Europa’s Dream
The Last Three Hours

http://www.myspace.com/triore