Avichi - The Divine Tragedy (2007)

Prvotina dosud neobjevených Avichi nepřímo dokazuje, že do black metalového království musíme chtě nechtě zahrnout i skupiny vznikající pod vlajkou nového kontinentu. O tom, že kvalitní black metal vystavěný na prazákladních postupech už dávno nepatří jen seveřanům, se může přesvědčit každý s trochou black metalové vzdělanosti a individuálním duchem. Podobné skupiny úspěšně zastiňují vlajku své země a svým razantním a neotřesitelným hudebním projevem nám dávají najevo, že pouze hlupák může hodnotit album jen podle národnosti členů skupiny.

Mezi nejzajímavější prvky zřetelně odlišující tvorbu Avichi od ostatních blackových skupin patří bezpochyby jejich příjemně elektrizující, plný zvuk kytar. Je klidně možné, že názor, který získáte na skupinu právě díky speciálnímu zvuku, se s vámi ponese po celou dobu dalšího poslechu jejich prvotiny. I když se album místy chlubí pouze vypůjčeným kabátem v podobě lehce předvídatelných rifů, díky energetickému zvuku možná budete sto tento nedostatek překousnout a dál si užívat zřetelné vibrace charismatických tanců bzučícího vosího roje. Dalším důležitým faktorem prvotiny Avichi je Aamonaelův hlas, který sice atmosféru nijak nekazí, ale zároveň ji ani nepozvedává na lepší úroveň.

K posluchačově příjemnému překvapení, po únavné záplavě rozličnými vjemy v první části alba, mu bude vševědoucně poskytnuta i možnost odpočinku. K postupnému uvolnění dojde hned, jakmile se stopáž alba přehoupne k druhé půli, a on tak bude moci v klidu vychutnávat doznívající ohlasy divokého roje těch malých, živoucích tvorečků. Celková koncepce alba má však víc rovin. Včetně meditačního závěru nepůsobí jen jako kvalitní deska určená k masovému poslechu na koncertech, ale i jako velmi vydařené vyjádření složité cesty, ať už filosofického tápání, či jen obyčejného dospívání názoru mladého člověka. Na začátku energická, vášnivá výheň optimistické jistoty postupně ztrácí svůj potenciál, a v chladnoucím prostředí dochází k přeměně té až skoro hmatatelné energie do rozumového chápání.

U vhodného a citlivého skloubení textů s hudbou (potažmo i artworkem, který by měl být k umělecké koncepci počítán také) by měl pozornější posluchač vždy poznat, o čem zhruba album je, jaký problém řeší a na co navazuje, a to i bez znalosti daného jazyka. Avichi jsou přesným příkladem skupiny, která dokázala sjednotit jak hudební, textové, tak i výtvarné umění v jeden celek, který si nijak neprotiřečí a je tedy výborně čitelným albem, nesoucí kromě jiného i zajímavé myšlenky opírající se o transcendentální a metafyzické skutečnosti.

7,5/10

1. Entrance to God 02:20
2. Purification Within the Eighth Sphere 05:05
3. Messianic Deliverance 05:24
4. Phallic Insinuation 06:14
5. Prayer for Release 04:21
6. Taedium Vitae 06:42
7. Aeonic Disintegration 06:35
8. Separation From the Life Principle 05:27
Total playing time 42:08

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...

Abych se přiznal, tak jsem informaci, že ABIGOR připravují nový materiál na split CD s žánrově spřízněnými Blacklodge nevěnoval přílišnou pozornost a uchovával ji ve své mysli pouze jako fakt bez nějakých silnějších emocí. I přes to, že kolem mě proběhla informace o účasti Vicotnika z DHG na tomto materiálu (zda na něm skutečně spolupracoval se mi v současné době nedaří zjistit). Ne, že by byla předešlá tvorba Abigor špatná, ale cítil jsem z ní jakousi křečovitost, nucenost a celkem značnou přeplácanost. Nyní však musím s hrdostí říci, že tyto vlastnosti, které byly vlastní desce Fractal Possession jsou pryč!

Matriál byl sice nahrán za účelem vytvoření split alba, ale délka 38 minut je plně dostačující i na samotné CD. Tuto stopáž bych označil slovem ideální, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem lámání rekordů v délce alba. 38 minut je čas dostačující na to, abyste si desku plně užili a odcházeli se zdravou touhou slyšet ten skvost ještě chvíli. Možná se neovládnete a stisknete znovu tlačítko „play“. U takto nabitého a do nejmenšího detailu propracovaného industriálního black metalu to nebude nic těžkého. Pokud Vás nenadchne silná množství elektronických efektů a různých zkreslených pazvuků, bude to jistě dravá spádovitost celého materiálu či značně výrazná basová linka, která dodává albu jistou neobvyklost a vytváří určitý charakteristický znak této nahrávky. Kytarista P. K. chrlí jednu disharmonickou vyhrávku za druhou a bubeník T.T. udává všemu směr svoji strojově chladnou diktaturou. Možná si občas řeknete „tohle tu už bylo“, ano, zvláště vlivy DHG, kteří se nepochybně stali pro Abigor v poslední době jasným vzorem jsou na albu znatelné.Občas lze také slyšet křišťálově chladnou nenávist jakou nám servírují CONTROL HUMAN DELETE. Na druhou stranu proč ne… Abigor si ze svých vzorů vzali jen to nejlepší, dokázali to okořenit po svém a naservírovat v opravdu do zlatova vypečené podobě. Nemá cenu dopodrobna rozebírat co všechno je možno na nahrávce slyšet. Jedná se přesně o ten typ hudby, který vyvěrá na povrch postupně. Při každém dalším poslechu objevíte něco nového a jsem si jist, že jsem při psaní této recenze určitě neodhalil všechna zákoutí tohoto díla. Ještě bych dodal, že album tvoří pouze dvě skladby z nichž každá svoji stopáží překračuje čtvrthodinu. 

Tak tu tak sedím a přemýšlím, co bych desce vytknul, přece se musí něco najít……. Že bych Abigor shodil za občasnou přeplácanost materiálu? Ne, necháme to být, zas tak zlé to s přeplácaností není a nebýt minulých počinů ani bych o ní nepřemýšlel. Jedná se o opravdu vydařené album, které nesmí chybět ve sbírce žádného fanouška industriálních končin černě kovového umění.

2010, End All Life Productions

K dispozici jako samostatné CD a jako součást split alba s Blacklodge ve formě 2LP

tracklist

1. Part I           19:44
2. Part II         18:32

http://www.abigor.at/

http://www.myspace.com/abigorhorde

Urgehal - Ikonoklast (2009)

Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.

Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.

Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.

Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.

8,5/10

1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22

Total playing time - 56:22

Forest of Fog - Nebelhymnen

Melodické black metalové skupiny mají ve většině případů sklony postupně ztrácet originalitu. Příčina tohoto motání se v kruhu není nijak neodvoditelná, vzhledem k jednoduchosti moderní hudby celkově a k lehce vyčerpatelnému množství použitelných kombinací akordů v metalu nemůžeme čekat kdoví jaké zázraky. Je důležité si tento fakt uvědomit a nečekat tedy ani od Forest of Fog kdovíjakou osobitost a ve snaze po jedinečnosti až často překombinovanou hudební kompozici. Tím spíš pak oceňme primitivní přímost a nekomplikovanost těchto děl, která sice nemusí být po umělecké stránce nijak průkazná, zato nám ale přináší své krásy rovnou na otevřeném podnose, bez žádných zbytečných oklik.

Cestou upřímné simplexnosti se vydal i osamělý švýcarský jezdec Ivo Henzi („I.H.“, Warburz) , zakladatel FoF, jediný člen a zároveň i jeden z kytaristů nepříliš vychvalované folk metalové skupiny Eluveitie. Už po prvním poslechu je jasně slyšet, že svého „oře“ inspiraci dokáže vehnat správným směrem jen tehdy, když má dostatek prostoru pro rozvoj svých nápadů a cílem výsledné hudby není jen vydělat hromadu peněz. Toho, že pravděpodobně všechny jeho požadavky one man skupina víc než dostatečně splňuje, si také lze povšimnout bez sebemenší námahy. Nebelhymnen, album z roku 2005, je toho dokonalým důkazem.

Ideální hudební cestou je zřejmě poslech vyváženého spektra, od komplikovaných umělecky nečitelných, až po naprosto jednoduchá díla, stvořená jen pro účel pobavení. Ivo Henzi se svojí tvorbou blíží spíše k tomu druhému, zárověň ale máme jistotu, že nás jeho hudba jen tak bavit nepřestane. Čitelné melodické refrény, výrazně vystupující ze skladeb, tvoří po skloubení s melancholickými odkazy skrytými za dominantní kytarovou linkou zajímavé dílo plné nenápadných kontrastů mezi akcí a zamyšlením.

K celkovému pochopení díla by nám však ještě mělo chybět rozebrání artworku. Tomu jsem však pozornost nevěnovala právem, docela povedenou hudební atmosféru úspěšně narušuje svým pravděpodobně nechtěně naivním vzezřením, jako se setkávám často i u jiných desek. Dělají to snad autoři schválně? Pro tentokrát se proto můžeme tvářit, že obal není součástí díla, a užít si výsledek bez vážnějších kazů.

8/10

Forest of Fog - Nebelhymnen (2005)
Původ: Švýcarsko
Stránky: http://www.forestoffog.ch/

1. Feuersturm 07:18
2. Die Klage des Windes 05:16
3. Des Frühlings Ende 07:06
4. Vergessener Traum 06:29
5. Augenblick des Zorns 06:44
6. Chaos 05:04
7. In vergessenen Ruinen 10:14
8. Wenn ich sterbe 07:58
Total playing time 56:00

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.

Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

Sigh - Scorn Defeat

Nemá cenu tu rozebírat specifika Japonska a jeho hudební scény, byla by to tematika na několik knih……. Když jsem se poprvé setkal s jakousi smečkou zvanou Sigh, její narvanou diskografii a pěkně dlouhou směsici slov v kolonce žánr, mezi nimiž nechybělo ani „avantgarda“ či „post“ nepřekvapilo by mě od těch bláznů vůbec nic. Heleme se, oni vydali desku již v roce 1993, a nevydal ji nikdo jiný než ten cvok z Norska co vedl Deathlike Silence, nuže zkusím a uvidím…. 

Trojice Mirai Kawashima (klávesy a vokály), Shinichi Ishikawa (kytary) a Satoshi Fujinami (bubny) nám naservírovala téměř tři čtvrtě hodinu…..no….. říkejme tomu třeba metal, škatulkovat opravdu nebudeme. Japonci se s tím také nikdy nesrali….. Proč se také při vyblití svých emoci pomoci hudebních nástrojů snižovat k držení se nějakého žánru? Vždyť to akorát omezuje! Zde najdete všechno – téměř power metalové klávesové pasáže i vytrashované řezanice ozdobené správně nasraným zvukem. Z vokálu hned díky přízvuku poznáte japonský původ a krákoravé, mírně perverzní frázování mi vyvolává mírný úsměv na tváři. Neopakovatelná teatrická atmosféra je to, co dodává této esenci japonské zvrhlosti své kouzlo, Při poslechu se ocitnete někde v Tokijském podzemí, kde v zaplivaném podniku tančí na stole černovlasé krasavice, které si nechají udělat i ty nejnechutnější věci….. pasáže evokující nejlepší časy Venom, varhany doprovázené vzdechy a skřeky vokalisty, a posléze klávesy, které by mohly hrát u milostné scény ve venezuelské telenovele……to jsou Sigh, jednotlivé elementy netřeba více rozebírat…….. Sigh mají talent na to narvat i několik zvratů a naprostých otářek do jedné skladby - přitom však nevytvořit neposlouchatelný slepenec. V této desce je všechno, avšak ani chvilku si nebudete připadat, že posloucháte slátaninu. I přes onu různorodost použitých elementů si počin uchovává svou vlastní – dříve neslyšenou – atmosféru. Na rok 1993 určitě jedinečné dílo, které by ani dnes nezapadlo do šedi….. Ještě bych dodal, že deska byla rozdělena na dvě části pojmenované Revenge a Violence.

Na závěr jeden poznatek – Neprotiřečil si Euronymous tak trochu vydáním této desky?

1.         A Victory Of Dakini   

2.         The Knell        

3.         At My Funeral

4.         Gundali          

5.         Ready For The Final War

6.         Weakness Within

7.         Taste Defeat

Deathlike Silence Productions, 1993

http://www.myspace.com/sighjapan

Elhaz - Goetic Experience (2009)

Jelikož mé poslední hudební objevy měly spíše podobu objevů Ameriky (kupříkladu The Dresden Dolls nebo Lifelover), rozhodl jsem se pro "mode aléatiore", čili náhodnou metodu práce. I vybral jsem si namátkou jedno album, které vyšlo nedávno, a navíc nedaleko mého bydliště (v kraji Rhône-Alpes, jehož je Lyon střediskem, a to ve městě Chambéry. Chambéry jsem měl myslím tu čest vidět akorát z vlaku, ale jelikož už leží v té zvlněné části kraje, může to být poměrně příjemné místo k přebývání. Zpět k věci.) Pochopitelně, že jsem při takovém výběru nemohl mnoho čekat. Kromě místa bydliště jsem měl tu možnost zjistit už pouze to, že se jedná o druhou dlouhohrající desku kapely (přičemž debut získal na metal-archives skvělé ohlasy) a že se texty povětšinou točí okolo ezoterických témat (což na mé tváři všepopírajícího agnostika vyvolalo mírný úšklebek, ale aspoň jsem byl rád, že seznam témat v textech propíraný nekončí u klasického "Satan, Hate, War" nebo něčeho podobně originálního).



Pokud byste jako já od doposavad neznámé francouzské kapely představující se mírně rozmazanými černobílými promofotkami, na nichž jeden člen kapely mžourá při svíčkách do jakéhosi pergamenu, další visí za nohy ze stromu a třetí (sličná dívka oděna v kožený korzet a sukni a znepřístupněná silnou vrstvou temného líčení) se prochází kdesi po lese s napřaženou dýkou zvuk klasických über cVlt underground pozérů, šeredně se zmýlíte. Jako i já jsem byl zaskočen hned u prvních taktů intra. Zvuk je nápadně plný, hodně temný, s velmi výraznými basy. A jako celek je poměrně působivý. Přes svou čitelnost nepůsobí nikterak vycizelovaně, ale zachovává si hutnost. Prim zde hraje basa, hlubší tóny kytar a kláves a tomy, čímž snad dávám dostatečně najevo, že se zvukovým ideálem takových Dimmu Borgir, jimž Puritanical... zní místy jako duet Shagratha s kopákem, přečištěným tak, že už to ani nezní jako buben, nemá produkce této desky nic společného. Orientace na basové frekvence je ostatně při snaze o temnou, okultní atmosféru pochopitelná. A Elhaz to skutečně vychází - už dlouho se mi nestalo, že by mě intro k desce skutečně naladilo na vlnu, na které se pak celek ponese, místo abych si nervózně klepal do stolu a nedočkavě se sám sebe tázal, kdy už sakra začnou doopravdy hrát.

První skutečně písňovitá stopa, osmiminutová Du Diable (od Ďábla, Ďáblovo, či snad o Ďáblu) mne pak krásně na této temné, tlačící (chtělo se mi říct ubíjející, ale to by se asi příliš pletlo s ubíjením nudou), presující vlně nesla dál. Vícevrstvost zvuku, melodický spodek (neboť je skutečně slyšet napřed basa a pak až kopák, narozdíl od většiny extrémně metalových nahrávek), hutný střed přikrývka z činelů a zpěvu, jakoby skutečně "rituálněji" znějícího, působí vespolek skutečně majestátně. Rytmika příjemně šlape, tlačí píseň kupředu a přes další temné intermezzo se přelije do další, podobně laděné písně (tentokrát s pořadovým číslem čtyři). Zajímavé je, že ačkoliv se ve všech delších skladbách riffy (respektive spíš dvojice riffů nebo melodicko-harmonické smyčky) omílají po dlouhou dobu dokola, neztrácejí tyto dlouhé plochy tah a nijak mne nenudí. A to prosím říkám já, namyšlený hudební intelektuál a opovrhovač monotónností! Ona totiž i monotónnost se musí umět. Elhaz totiž nevytvářejí tyhle dlouhé pasáže metodou copy&paste, jak je v blacku již od dob Burzum zvykem, ale při velmi muzikálně a s vědomím, že někdy stačí pro udržení napětí skutečně málo. Malinko pozměnit aranžmá po každých 2ⁿ zopakování, rozrůznit rytmy, trvat na tom, aby konečná verze k opakování použitá byla bez překlepů a rytmických škobrtnutí... A podívejme, jak to najednou prokoukne! Osmi, dokonce i třináctiminutová píseň si po celé své trvání udrží svěží dech a přímo sálá atmosférou. Atmosférou tmavou, okultní a napjatou. Ovšem při tom všem nějak prazvláštně vyrovnanou. Asi jako když se mocný čaroděj dívá na tu pohromu, kterou způsobil, je ohromen, ale současně si je dobře vědom toho, že má situaci plně pod kontrolou... Takže sebevraždy se při poslechu téhle desky asi příliš páchat nebudou, spíš bude mít onu opojnou moc přenést posluchače na chvíli někam výš a probudit jeho mocnější já.

A ještě jednu poznámku ke zvuku si neodpustím - krásně se brání sýru. Smyčce, čistá kytara nebo sopránový zpěv se na desce občas objeví, ale nejsou nijak hloupě a kýčovitě přeexponovány, naopak krásně zapadají mezi ostatní a nedochází u nich k žádným vedlejším efektům, vyvolávajícím trpký úšklebek, popřípadě stisk tlačítka Fast Forward.

Jedna věc mi ale desku vyloženě kazí. A to krátká, leč neuvěřitelně nudná atmosférická intermezza, reprezentovaná dvojicí "Second Key" - "Our Mask Is An Illusion", a potom předposlední stopou, nazvanou jednoduše "-". Žádná z nich nepřesahuje dvě a půl minuty, ale jako by měli Elhaz nějakou divnou smlouvu s Časem - dlouhé skladby u nich příjemně plynou a utečou jedna dvě, ale u těhletěch jsem se netrpělivě koukal na hodinky, kdy už jako sakra budou pryč. Dobře, Our Mask Is An Illusion se přelévá přímo do další skladby, ale funkci zbylých dvou za zlatý prase nepochopím.

Moc potom nevím, co říct k poslední skladbě "The License to Depart". Drží si skvělou atmosféru, po sedm minut kumuluje napětí, ale pak vyzní jakoby do ztracena, když všechno, čeho se dočkáme, je pár elektronických úderů a minuta poněkud rozladěného zpěvu, a pak najednou konec. Lze si ale představit, že i tohle by mohl být záměr. Čaroději zkrátka vyprchalo kouzlo, a najednou se vše zlomí a iluze je ztracena. A zbývá jen vzpomínka. Rozhodně ne z těch nejhorších.

Celkem vzato se jedná o velice solidní počin se skvělým zvukem a atmosférou, který vás přes svou dlouhou stopáž rozhodně neznudí. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že co se týče čistě atmosférotvorných prvků, méně by bylo možná více.

7/10

Původ: Francie (Chambéry/Rhône-Alpes)

Label: Pest Productions

Stránky skupiny: http://myspace.com/elhaz

Stopáž: 1:09:06

1.	Mystagogie	04:18
2.	Du Diable	08:46
3.	First Key	03:47
4.	Du Sorcier	06:33
5.	Wizards Dealers	08:39
6.	Second Key	02:26
7.	Our Mask Is An Illusion	02:23
8.	Goetic Experience	12:31
9.	Goetic Invocation And The Orgasm Of Death	09:31
10.	-	02:14
11.	The Licence To Depart	08:03