Peacemaker

Film natočila ženská. Je to evidentně poznat, protože feminismus vstoupil i do akčních filmů. Jak jinak si vysvětlit, že N.Kidman dělá šéfku dohledu nad pašováním jaderných zbraní, i když jí G.Clooney ze začátku natrhne prdel a ženská se urazí. Jenže pak ho to přejde a po pár nekorektních zabitích kouká jak se jí dostat pod sukni několika heroickými činy. To je jediný čím film překvapí, že se smrtí teroristů zachází tak neformálně a líbivým stylem tak s nima, s parchantama.
Je fascinující jak režiséři zacházejí s tak elegantním posláním jako je odstřelovač. Maj svojí pokřivenou představu jak to asi vypadá a hned to naroubujou do svýho filmu.

* Takže výpis chyb: pracují zásadně ve dvojicích - ve filmu jsou osamoceni
* první v týmu střílí, druhý určuje cíl a vzdálenost - ve filmu si střelec dělá vše sám
* používá se puškohled s Mil-Dotem a s vysokými točítky - ve filmu ani jedno ani druhý
* na 300 yds(270 m) se střílí s oporou - ve filmu z volný ruky
* na 400 yds(360 m) v puškohledu s malým zvětšením nerozeznáte obličej - ve filmu ano

Tak to by bylo vše, snad že některý pozice jsou dost nestabilní a člověk se nemůže divit, že se netrefí.

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...

Abych se přiznal, tak jsem informaci, že ABIGOR připravují nový materiál na split CD s žánrově spřízněnými Blacklodge nevěnoval přílišnou pozornost a uchovával ji ve své mysli pouze jako fakt bez nějakých silnějších emocí. I přes to, že kolem mě proběhla informace o účasti Vicotnika z DHG na tomto materiálu (zda na něm skutečně spolupracoval se mi v současné době nedaří zjistit). Ne, že by byla předešlá tvorba Abigor špatná, ale cítil jsem z ní jakousi křečovitost, nucenost a celkem značnou přeplácanost. Nyní však musím s hrdostí říci, že tyto vlastnosti, které byly vlastní desce Fractal Possession jsou pryč!

Matriál byl sice nahrán za účelem vytvoření split alba, ale délka 38 minut je plně dostačující i na samotné CD. Tuto stopáž bych označil slovem ideální, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem lámání rekordů v délce alba. 38 minut je čas dostačující na to, abyste si desku plně užili a odcházeli se zdravou touhou slyšet ten skvost ještě chvíli. Možná se neovládnete a stisknete znovu tlačítko „play“. U takto nabitého a do nejmenšího detailu propracovaného industriálního black metalu to nebude nic těžkého. Pokud Vás nenadchne silná množství elektronických efektů a různých zkreslených pazvuků, bude to jistě dravá spádovitost celého materiálu či značně výrazná basová linka, která dodává albu jistou neobvyklost a vytváří určitý charakteristický znak této nahrávky. Kytarista P. K. chrlí jednu disharmonickou vyhrávku za druhou a bubeník T.T. udává všemu směr svoji strojově chladnou diktaturou. Možná si občas řeknete „tohle tu už bylo“, ano, zvláště vlivy DHG, kteří se nepochybně stali pro Abigor v poslední době jasným vzorem jsou na albu znatelné.Občas lze také slyšet křišťálově chladnou nenávist jakou nám servírují CONTROL HUMAN DELETE. Na druhou stranu proč ne… Abigor si ze svých vzorů vzali jen to nejlepší, dokázali to okořenit po svém a naservírovat v opravdu do zlatova vypečené podobě. Nemá cenu dopodrobna rozebírat co všechno je možno na nahrávce slyšet. Jedná se přesně o ten typ hudby, který vyvěrá na povrch postupně. Při každém dalším poslechu objevíte něco nového a jsem si jist, že jsem při psaní této recenze určitě neodhalil všechna zákoutí tohoto díla. Ještě bych dodal, že album tvoří pouze dvě skladby z nichž každá svoji stopáží překračuje čtvrthodinu. 

Tak tu tak sedím a přemýšlím, co bych desce vytknul, přece se musí něco najít……. Že bych Abigor shodil za občasnou přeplácanost materiálu? Ne, necháme to být, zas tak zlé to s přeplácaností není a nebýt minulých počinů ani bych o ní nepřemýšlel. Jedná se o opravdu vydařené album, které nesmí chybět ve sbírce žádného fanouška industriálních končin černě kovového umění.

2010, End All Life Productions

K dispozici jako samostatné CD a jako součást split alba s Blacklodge ve formě 2LP

tracklist

1. Part I           19:44
2. Part II         18:32

http://www.abigor.at/

http://www.myspace.com/abigorhorde

Hard Boiled

Základ obdivu vůči Johnu Woo. Bomba! Základní kámen žánru Heroic Bloodshed. Střílení a nic jinýho než střílení. Krvavé lázně, že i Q.Tarantino se musí stydět. Bombastické cákance, obzvlášť se vyjímajíce na malých dětech.
Film trvá asi hodinu a půl a z toho se tam střílí asi hodinu a čtvrt. Těch 15 minut je jenom vata, aby mohli naládovat všechny kvéry a pustit se znova do toho masakrálního střeleckého baletu.
Co k tomu dodat, kdo neviděl tak je komouš!!!

Hláška :Když máš jednu zbraň, tak jsi superman. Když máš dvě, tak jsi bůh.

Urgehal - Ikonoklast (2009)

Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.

Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.

Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.

Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.

8,5/10

1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22

Total playing time - 56:22

Perverted christmas and fappy new year!

Your PHZ!

Alexandr Veliký

Alexander the Gay. Je sice pravda, že ve starověkým Řecku byla homosexualita běžným a uctívaným zjevem, ale čeho je moc toho je příliš (teda až na velký kozy). Zde je spíš návod jak se stát buznou, vůbec se to nedá srovnat třeba s tím jak B.Willis políbí chlápka u baru v Šakalovi, protože pak ho elegantně sejme. Ne, tady ne!!
Oliver Stone tu látku totálně pohřbil nějakým podělaným psychorozborem Alexandrovi duše. Dvě a třičtvrtě hodiny keců o ničem. Ne teď kecam zase já, jen dvě a půl hodiny, těch 15 minut zabrala bitva u Gaugamel. Ale i tady to není dotažený do konce. Jsou tu sice scény, které nemaj chybu jako třeba - přelety kamery nad bitevním polem či efektní cákance krve za které by se nemusel stydět ani Q.Tarantino (viz Kill Bill). Taky je pravda, že je-li bitva v poušti, tak asi je kvůli prachu vidět úplný kulový, jenže já jsem divák a chci vidět masakrální řežbu, což se koná tak z 10%. Musím to srovnávat z bitvou na Pellenorských polích (rozšířená verze) a zde P.Jackson vede na celé čáře. I ten proslov Alexandra před bitvou je slabej narozdíl od Theodena, jeho "DEATH" je skvělá.
Dareios je dobrej týpek. Na Hefaistionovi je hned vidět, že je to servilní buzna. Takže jediný normální herci jsou Angelina Jolie - tý to fakt sekne, hlavně v scéně kde zabijou Filipa (Val Kilmer, po delší době něco na co se dá koukat).
Další bitva v Indii se slony má dobrý začátek a když vypravěč (Ptolemaios) o ní říká, že byla nejkrvavější a člověk se hned začne těšit na pořádnej masakr tak Stone to celý prožene červenýma filtrama a zase vidíme hovno. Podle mě tam chyběl Legolas, aby to mělo grády, jenže to by mu nejspíš buzna Alexandr natrhl řiť, a bylo by to stejně v tahu (či v prdeli). Podle tadytoho filmu si musíme vážit W.Petersona, že Troju udělal tak jak ji udělal a nezmršil ji jako Stone Alexandra. Stone,Stone měl bys jít do důchodu!

Závišova devátá

Doufám, že mě nikdo nebude kamenovat za pár řádků o novém počinu znojemskýho stréca Záviše, kterému ctitelé jeho ostrých textů často nazývají jednoduše „Mistr“. Mistr Záva na nás letos vybalil již devátou fošnu a pojmenoval ji jednoduše „Závišova Devátá“.  

Záviš nám letos nabrnkal a nazpíval 14 nových písní přičemž se tentokráte rozhodl nepoužiti žádných přidaných nástrojů, a společnost mu dělá pouze jeho akustická kytara. Ačkoli se nekoná žádná hospodská vyřvávačka typu „Cvičitelky aerobiku“ nebo „Špeditér“ , toho, že by jste se nudili, se nemusíte obávat. Novinkou jsou krátké průpovídky ze Závišovy poetické tvorby mezi jednotlivými skladbami, jejichž kouzlo pochopíte nejlépe, když v nich nebudete hledat žádnou složitou filosofii a vezmete je jednoduše jako naprosto upřímnou realitu a fakt.

 „Pije chlap vincentku, jakože je nachlazenej, víme?  Průdušky má v jednom ohni, chrchlá a kdovíco ještě. Přijde k němu jeho stará a povídá mu: To máš z těch svejch slavných nanuků, ty idiote mlsná“

Co se týče skladeb samotných, čeká nás sice dosti pestrá směsice začínající u písniček, kterými by nepobouřil ani takový Plíhal a končící u skutečných Záviše-hodných prasáren. Závišův svět je stále plný manželek ošukaných na topení, Ferdů co ho strkaj do sudu a Hel co dostaly při jízdě na kole krámy a měly stehna od krve, protože si tampóny zapomněly doma, na tom se nic nezměnilo. Najdeme zde však i kousky, které budou solidně hrát do noty všem těm, co Záviše označují za druhého Kryla, zmiňme například „Nemohu se zbavit pocitu“ (že mi vleze tajnej do bytu), která je takovou připomínkou na minulý režim. Tou je zřejmě i skladba „akce“ pojednávající o brigádě na stavbě školy (spíše o nebrigádě žejo). Svoji typickou tvář potom Záviš předvedl například v písni „Školní výlet“, pojednávající o dobrodružství čtvrťáků a spící učitelce, která promrdala celou noc, nebo v závěrečné „Až se jednou vrátím z bordelu“.

„Až se jednou vrátím z bordelu, počítám tak příští nedělu, udělej knedlíky švestkový, nikdo je neumí takový, fešáky makový…..

Celkově album dýchá komornější a intimnější atmosférou než předešlá, ubylo hospodských vyhrávaček a přibylo skladeb, jejichž pointu plně oceníte spíše při klidném poslechu. Musím konstatovat, že tato tvář Závišovi velmi sluší a jeho potenciál není pouze v těch všech chlastačkách, mrdačkách a podobných prasárnách, ale dokáže své myšlenky velmi umně podat i v řekněme "slušnějších" textech.Viz například píseň o při láhve od mléka s pivní flaškou.  

1. Zatím tu jsem
2. Čepice
3. Skleněná pře
4. U vypuštěnýho bazénu
5. Nemohu se zbavit pocitu
6. Striptýz
7. Akce „Z“
8. Z jižní Moravy
9. Motorkáři
10. Školní výlet
11. Zajímavé odpoledne
12. Zametali zametači
13. Fotbal
14. Až se jednou vrátím z bordelu