Macronympha & Evil Moisture - The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other -1995

Co slyšíte, když stisknete pravoukazující zelenou šipku? Rachot, hnus, skřípění (vlastních zubů), utrpení, sténání a cokoliv podobného, cokoliv pro co si vaše fantasie dokáže vymyslet pojem se zde aspoň dvakrát objeví při jednom z nesčetných frenetických střihů, které tento odporný kus zvuku dělají ještě halucinačnějším.Vítejte v pekle mladí mužové, to vám šeptá booklet při mrazivém antitichu různě dlouhých skladeb nemocného splitu. Asociace vrtání a řezání vám prolétají od pravého ucha k těm dalším a odrážejí se v nesčetných ozvěnách a řvou "ECHO, ECHO!" bez vaši pozornosti jež je zaujatá tím co se vám lije do hlavy v následující mikrosekundě. Pláč dětí, řevot obrovského nukleárního vlaku z neogrinderské éry, kterou čekáme přibližně od pozítří, vaše vlastní fusekle prohnané phaserem a extrahovaná plynná tresť chytaná od těch nejvybranějších tlouštíků. Občas nastane zvukový průjem, jindy se těžko tlačí sluchátky ven, vy cítíte tu bolest efektových pedálů, když dostanou dávku horkého zvukosemene, kterou po elektronově rychlém těhotenství tlačí skrze 3,5" jack zase ven. 

10 Trdunk
20 pleskskřípl 
30 řachařahařumtramtram
40 go to 10

A tak dále, s tóny, intervaly a minimální trvanlivostí vašeho kladívka si nikdo starosti nedělá, jednou je to vazba, jednou granulátor, sedíte s otevřenou hu(d)bou a po mozku vám běhá mikroskopický terminátor. A chapadla, ty jsou nedílnou součástí každé správné hnusárny, a tady se perou, mydlí se, jak to jen dokážou, s jedním hlavonožčím nervovým centrem a dlouhými centimetry rychlých drah. Pancéřovat chapadla pravděpodobně nebyl nejlepší nápad, ale to se stává, jak jinak by všechna ta chapadélka, přísavky a inkoust vydržely přepravu z USA do SKVBaSI, zpět, zase tam a tak dále až do doby než se odpadlý hliník zformoval na polymerovaném inkoustu a umožnil nám poslech ječení tyče mlácené o hlavu samotné skutečnosti? Co se jen dá vytknout něčemu, co neuznává, nesleduje a pravděpodobně ani neví, že jsou nějaká pravidla? Snad samotný akt nehudebnosti, uširvoucnost? - Ale jděte, pokud jste holčička a nelíbí se vám to, tak si zacpěte uši a zpívejte si "My bones are over the ocean", tady mluvíme o výplachu duše, ať se pod tím dá představit cokoliv. Vemte vejce a rozklepněte ho do směsi mléka a třešňové drti, rozmixujte do hladka... Pocity po požití vás pročistí snad o trochu více, než tohle, ale jste ochotni to riskovat?

if play=on, then:
( 
 fuck my mind;
 fuck it again;
 make some noise;
 puke (1, true, "bleee");
 count (i+1, 200);
)

distort;

Jak jen ještě vyjádřit rozmanitost a dynamismus, stylu, který v sobě snoubí dadaismus s futurismem a přihazuje dávku úchylek komplexů improvizace a misantropie, mohlo by to být experimentální recenzí, vyrobenou v zásadách těchto stylů, a kreslíř ví, že to jednou zkusím, momentálně však bych se už nadobro ponořil do katarze a nechal se kolébat frekvenční odezvou...

Tracklist:
1. 
 Junk Dissection (2:04)
2. 
 Deported Women Of The Suction Socket Special Section (6:11)
3. 
 Fucking Melted Like Mozzarella Cheese! (2:22)
4. 
 Anal Arsehol (3:11)
5. 
 Yokohama Pussy Half (2:03)
6. 
 Left Brain Lubricant (2:40)
7. 
 Evil Flower (0:41)
8. 
 Pittsburgh Capillary Action (2:47)
9. 
 Bad Drugs From Hell (4:46)
10. 
 Transsexual BBQ Holocaust (2:31)
11. 
 Acoustic Output From Driver Unit Used as Output For Inner Ear (1:36)
12. 
 Seismic Enlarger (1:55)
13. 
 Involuntary Regurgitation (1:59)
14. 
 The Chains Rattled In Time To The Ever Sharper Tempo Of Tanya's Lashings While The Once Arrogant Cynthia Offered Up Every Inducement Her Mind Could Devise To Win Her Repreive (3:37)
15. 
 Peak Exploration (4:51)
16. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 1 (2:14)
17. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 2 (1:16)
18. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 3 (1:08)
19. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 4 (2:25)
20. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 5 (1:53)

Label: Pure

Rok: 1995

Země: MB + UeSÁ

Thanks to Terror Noise Audio Blog! 

Solanaceae - Solanaceae

Když se nyní tak nostalgicky vracím k deskám, které tento rok osvěžily horko a nedýchatelno mého pokoje, nejde nezakopnout o zvláštní bokový projekt Solanaceae. Pokud nevíte, oč se jedná, či jste zatím neměli tu čest, mohu prozradit, že vyšel ze známe neofolkové dílny Of The Wand and The Moon. Samotná tato informace je poněkud nepostačující, zvláště když posluchač, těžící z nejednoho sympatického poslechu dosud poslední počinu, je uveden do rozpaků a očekávání. Proč se tedy chopit tohoto zvláštního nosiče, tohoto malého levobočka a oblíbit si jej stejně jako manželské dítka Emptiness Emptiness Emptiness nebo již nastíněnou nahrávku Sonnenheim?

Prvním, co z nahrávky zaujme je však pro změnu visuální element. Solanaceae se honosí poměrně zvláštním a pozoruhodně udělaným obalem. Však posuďte sami. Zvláštně infantilně a roztomile pojatý výjev středověkého průvodu či jarmarku s nejrůznějšími pitvornostmi a groteskní náladou zvládne člověku zprvu jen částečně ilustrovat hudební projev Kima Larsena.

Ovšem čím více se do díla posluchač noří, tím více mu přijde obal lidský a s hudbou téměř srostlý. A co prozradím o hudbě? Pro začátek snad jen to, že je stejně citlivá, upřímně a čistě radostná, melancholicky smutná a skutečně krajino a pocitomalebná...

Třináct tématicky laděných skladeb, nesoucích v sobě snad nějaký prazvláštní koncept, kombinuje několik charakteristických prvků a podob z tvorby Of The Wand... Dočkáme se tedy klasické hry na španělu, přitažlivých posmutnělých akordů, něžných odlesků ambientu, avšak v mnohem pomalejším tempu a více meditativní. Tam, kde i Sonnenheim působilo radostně a neskutečně vitálně, působí Solanaceae zamyšleným soukromým dojmem.

Stačilo zavřít oči a pod hlavou jsem neměl polštář, ale plochý kámen; peřina nebyla peřinou, ale představovala voňavé listí a elektrická zářivka se změnila na paprsky, co se dolují jako permoníci skrze zelenou klenbu příjemného stromového porostu. Zní to klišé? Ano, ovšem pouze proto, že moje myšlenka byla (jak již tomu bývá) pokřivena slovem. Abych čtenáře nijak neodrazoval, z nahrávky velmi sálá intimní a mystická atmosféra, velmi podložená klidným a vševědoucím hlasem autorovým a kolebajícími tóny houslí. Přítomnost smyčcového nástoje voperovala do hudebních šlach cosi nesmírně harmonického, cosi, jenž oživuje legendy a zašlé časy hrdinských skutků.

Ať už se s teskným vybrnkáváním vydáte do lesů (Oh Deep Woods) či obrátíte svůj pohled do korun stromů v blízkém háji (Through The Trees Spears The Sun), rozhodně nebudete zklamáni a dostane se Vám příjemného meditativního zažitku. Samotná hra na akustickou kytaru nabízí přesně to, co krásně obleče tuto soukromou výpravu za hranice přírody, tajemství a starých písní. Lehké a téměř vločkovitě křehké brnkání na struny okouzlí v mazlivých a hebkých intimnostech celého hudebního přeludu, při čemž si namlouvá šeptavý hlas; tam, kde se zachce něčeho teskně rezolutního, nastoupí pochmurný akord podložený houslemi či akordeonem s téměř neslyšitelnou výčitkou. Přes to vše je album velmi komplexní, nepůsobí na mne vůbec rozporuplným dojmem ba naopak. Jak již bylo nastíněno, nepřímo mi evokuje nějaký příběh či vyprávění, což krásně podrtrhuje půvab tohoto materiálu. Přemýšlím nad tím, co snad ještě dodat. Kvalitní a hladivá kytara, houslové paprsky, kolorit klavírního podkresu a dalších minoritních nástrojů, budující masivní atmosferický koláček v košíku usměvavé trhovkyně. Plusem budiž i to, že přestože má neofolk dobrý zvyk klouzat k patosu či přímo se v něm vyžívat, Solanaceae pracuje se začitými (pro někoho možná vyčerpanými) kulisami a předkládá je tak, že vznikla nahrávka neskutečně svá a originálně pojatá. A výčet oblíbených skladeb? Květinové album netrpí ani přílišnou hitovostí, působí skutečně celistvým dojmem, přestože své oblíbené skladby mám o něco raději - ku příkladu Hemlock and Mandrake Fields, Midnight Garden či titulní a závěrečnou příběhovou I Saw Them/Her through The Pines

Není třeba se dále rozplývat nad výjimečností tohoto drobného bastarda v komorní rodině Of The Wand and The Moon, neb jeho otec při svém drobném záletu snad vypotil to nejjemnější a nejosobitější, co jsem kdy zpoza záclon jeho domku zaslechl. Tedy a tudíž, zalezte si do prosluněného kouta své oblíbené zahrady, zahrabte se do břečťanu a psího vína... a poslouchejte. Láhev kvalitního vína doma rozdhodně nenechte a přestože budete sami v tichém doprovodu kmenů a kořenů, osamocení rozhodně nebudete.

Datum vydání: 2009

Národnost: Dánsko

Oficiální stránky: http://www.ofthewandandthemoon.dk/

Seznam skladeb:

1 . I SAW THEM THROUGH THE PINES /

THEY ONLY WALK ON MOSS

2 . THROUGH THE TREES SPEARS THE SUN

3 . FENELLA

4 . THE BLOOD OF MY LADY

5 . O DEEP WOODS

6 . NAKKIEL II

7 . MIDNIGHT GARDEN

8 . SAMOROST

9 . THE BLOOD OF MY LADY II

10 . HEMLOCK AND MANDRAKE FIELDS

11 . THE SWALLOWS SPIRALS THROUGH THEM

12 . NIHIL SUM

13 . I SAW HER THROUGH THE PINES

Líheň - Miroslav Žamboch

Mám dojem, že naši autoři strčí světovou knižní produkci do prdele. Neznam ve světě autora, který by psal podobně jako Kulhánek,Žamboch či Kopřiva. Aby to bylo tak rafinovaný, plný brutálního humoru a přitom to mělo hlavu patu. Možná se tomu přiblíží pár dílů Warhammeru s trpaslíkem Gotrekem. Ale tomu je spíš podobné Křivé ostří od M.D.Antonína nebo tomu komu chybí Gimli.
Knížka je pocta géniovi Kulhánkovi, takže všechno je děláno tak aby jsme v tom viděli poděkování mistrovi. Knížka je rozdělena na dva díly. První díl nás zavádí do Prahy, kde asistentka na VŠ (jinak dle popisu sexbomba) pomůže synovi mafiána a tím se zaplete do něčeho co vypadá jako válka gangů. Jenže po pár stránkách zjistí, že málokoho zabije tak aby fakt byl tuhej, většinou obživne (viz Divocí a zlí). K tomu se nabalí pár dalších osob, které mají svojí minulost, která chvílemi probleskává na veřejnost.
Nyní ještě nevíte co to všechno znamená, ale v době kdy zjistíte, že Kyberkentaur existuje (viz Divocí a zlí), okolo něho se vytvoří sekta, která ho uctívá jako boha, a jedna postava, která se přidá do party okolo asistentky se jí pokloní jako k nějaké královně, musíte tušit, že něco není v pořádku a tak skončí první díl.
Druhý díl je krvavá řežba ve stylu Kulhánka, ale pozor není to žádný plagiát, je to jen pocta. Asistentka se stává hlavou celé skupiny a začíná boj boha proti bohům. Čtete správně, okolo hlavní postavy se vytvořil kult, který ji uctívá jako boha či královnu smrti. Jenže v české kotlině je nějak přebohováno a místo je jen pro jediného boha. Od zjištění tohoto stavu začíná ta správná řežba, kdy bohové mezi sebou uzavírají příměří, které zase ruší a mrtvol přibívá. Asistentce jako správné bohyni přibudou nadpozemské síly, má vyjížděcí drápy jako Wolverine. A těma se to efektně masakruje. Nebudu nikoho napínat, asistentka vyhraje a na konci se pustí do ovládnutí světa.
Takže tímto se přihlašuji k tomu, že vše co bylo napsáno v této knížce je svatá pravda a věřím všemu co napsal Jiří Kulhánek.
Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Forest of Fog - Nebelhymnen

Melodické black metalové skupiny mají ve většině případů sklony postupně ztrácet originalitu. Příčina tohoto motání se v kruhu není nijak neodvoditelná, vzhledem k jednoduchosti moderní hudby celkově a k lehce vyčerpatelnému množství použitelných kombinací akordů v metalu nemůžeme čekat kdoví jaké zázraky. Je důležité si tento fakt uvědomit a nečekat tedy ani od Forest of Fog kdovíjakou osobitost a ve snaze po jedinečnosti až často překombinovanou hudební kompozici. Tím spíš pak oceňme primitivní přímost a nekomplikovanost těchto děl, která sice nemusí být po umělecké stránce nijak průkazná, zato nám ale přináší své krásy rovnou na otevřeném podnose, bez žádných zbytečných oklik.

Cestou upřímné simplexnosti se vydal i osamělý švýcarský jezdec Ivo Henzi („I.H.“, Warburz) , zakladatel FoF, jediný člen a zároveň i jeden z kytaristů nepříliš vychvalované folk metalové skupiny Eluveitie. Už po prvním poslechu je jasně slyšet, že svého „oře“ inspiraci dokáže vehnat správným směrem jen tehdy, když má dostatek prostoru pro rozvoj svých nápadů a cílem výsledné hudby není jen vydělat hromadu peněz. Toho, že pravděpodobně všechny jeho požadavky one man skupina víc než dostatečně splňuje, si také lze povšimnout bez sebemenší námahy. Nebelhymnen, album z roku 2005, je toho dokonalým důkazem.

Ideální hudební cestou je zřejmě poslech vyváženého spektra, od komplikovaných umělecky nečitelných, až po naprosto jednoduchá díla, stvořená jen pro účel pobavení. Ivo Henzi se svojí tvorbou blíží spíše k tomu druhému, zárověň ale máme jistotu, že nás jeho hudba jen tak bavit nepřestane. Čitelné melodické refrény, výrazně vystupující ze skladeb, tvoří po skloubení s melancholickými odkazy skrytými za dominantní kytarovou linkou zajímavé dílo plné nenápadných kontrastů mezi akcí a zamyšlením.

K celkovému pochopení díla by nám však ještě mělo chybět rozebrání artworku. Tomu jsem však pozornost nevěnovala právem, docela povedenou hudební atmosféru úspěšně narušuje svým pravděpodobně nechtěně naivním vzezřením, jako se setkávám často i u jiných desek. Dělají to snad autoři schválně? Pro tentokrát se proto můžeme tvářit, že obal není součástí díla, a užít si výsledek bez vážnějších kazů.

8/10

Forest of Fog - Nebelhymnen (2005)
Původ: Švýcarsko
Stránky: http://www.forestoffog.ch/

1. Feuersturm 07:18
2. Die Klage des Windes 05:16
3. Des Frühlings Ende 07:06
4. Vergessener Traum 06:29
5. Augenblick des Zorns 06:44
6. Chaos 05:04
7. In vergessenen Ruinen 10:14
8. Wenn ich sterbe 07:58
Total playing time 56:00

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.

Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

G. Apollinaire - Alkoholy

Tempo a pocity moderní doby volné asociace hromady různých představ které sestoupily z jiného světa Podvědomá jízda napříč evropou s polským anarchistou u kormidla Ale taky náročnost hravost a hříčkovitost Alcools je sbírka která si určitě zaslouží vaši pozornost

Už při prvních kročejích touto sbírkou  (potažmo Paříží skrz veleznámé Pásmo (Zone)) jsem nedotčen znalostí toho co mě čeká byl lehce zaskočen nejen náročností textu ale i jeho bohatostí apod Když jsem si v knihovně bral něco co se jmenuje alkoholy rozhodně jsem čekal něco řekněme buřivějšího Místo toho jsem měl v ruce knihu plnou asociace a lásky - ne že bych litoval

Koukám se tunelem času zpět na sebe před nějakou dobou a teď vím že skrz sbírku pocestuji časem i prostorem a otevřou se mi chvílemi dost nečekaná místa Prošel jsem se Paříží Německem zavítal jsem i mezi námořníky do Anglických legend či dokonce do Prahy Celou cestu odněkud padalo listí a pršela pelyňkovice a básník mi postával jako ďábel za zády a stejně jako tisícům nepřipravených duší přede mnou se chechtal až se za břicho popadal - Díky Guillaume za všechno

Shrnutě na hromadu pokud jste se ještě nesetkali a přitom si myslíte že poezie/literatura do vás ráda vstupuje či snad nějakou dokonce emitujete tak si nějaký ten alkohol určitě dejte

O víře nevíře

Neb je Pervertzine, chtě nechtě, svým způsobem napojen na black metalovou komunitu, následující tému mu může býti blízké. Každý, kdo zmiňovanou subkulturu alespoň letmo zrakem duševním přešel, si jistě všiml názoru, který její veliká část v jisté formě zastává - skládá se z absolutně negativistického pohledu na křesťanství, který však postrádá solidní argumentaci, a přijmutí tzv. "LaVeyanského satanismu". Jinak řečeno, spousta "trve" black metalistů tvrdí "Nevěřím v ďábla, je to jen symbol vzdoru". Satanismus dle Antona LaVeye prosazuje poslouchání vlastní vůle - nehodlám tu kritizovat jeho kořeny, poněvadž nejsem znalcem tohoto tématu. Je však nesmírně zajímavé, jak moc se podoba životní filozofie, zájmů a postojů stává identickou pro následníky zmiňované "víry" z řad příznivců black metalu. Všem jsou sympatické stejné ideály, všichni se dostanou ku podobné sortě umění (a to často právě dle satanistického "klíče"). Rád bych tedy znal myšlenkové pochody někoho podobného, kdož by náhle a iracionálně nalezl zálibu v něčem, čemkoliv, křesťanském. Rád bych znal dilemata člověka, kterému jeho vkus tvrdí, že se mu něco "baptizovaného" líbí, ale on, vzpomínaje satanských slov o vlastní vůli, nedbá a prohlašuje opak, možná ani ve vlastní duši si nepřizná onu zálibu. Jedná dle vůle, která není zotročená křesťanskou tyranidou. Pocity lidí, píšící duchaplnou kritiku v duchu "nelíbí se mi to, protože je to o křesťanství" by mohly býti zajímavé ku studiu. Či k pobavení... Bylo by záhodno vědět, kolik satanistů slavného českého národa (ale nejen jeho) je zcela upřímných a s vlastní (skutečnou!) vůlí opravdu smířených. Mluví - li všichni pravdu, je čas dát na sociální rovině za pravdu apokalyptickým prorokům.