Forest of Fog - Nebelhymnen

Melodické black metalové skupiny mají ve většině případů sklony postupně ztrácet originalitu. Příčina tohoto motání se v kruhu není nijak neodvoditelná, vzhledem k jednoduchosti moderní hudby celkově a k lehce vyčerpatelnému množství použitelných kombinací akordů v metalu nemůžeme čekat kdoví jaké zázraky. Je důležité si tento fakt uvědomit a nečekat tedy ani od Forest of Fog kdovíjakou osobitost a ve snaze po jedinečnosti až často překombinovanou hudební kompozici. Tím spíš pak oceňme primitivní přímost a nekomplikovanost těchto děl, která sice nemusí být po umělecké stránce nijak průkazná, zato nám ale přináší své krásy rovnou na otevřeném podnose, bez žádných zbytečných oklik.

Cestou upřímné simplexnosti se vydal i osamělý švýcarský jezdec Ivo Henzi („I.H.“, Warburz) , zakladatel FoF, jediný člen a zároveň i jeden z kytaristů nepříliš vychvalované folk metalové skupiny Eluveitie. Už po prvním poslechu je jasně slyšet, že svého „oře“ inspiraci dokáže vehnat správným směrem jen tehdy, když má dostatek prostoru pro rozvoj svých nápadů a cílem výsledné hudby není jen vydělat hromadu peněz. Toho, že pravděpodobně všechny jeho požadavky one man skupina víc než dostatečně splňuje, si také lze povšimnout bez sebemenší námahy. Nebelhymnen, album z roku 2005, je toho dokonalým důkazem.

Ideální hudební cestou je zřejmě poslech vyváženého spektra, od komplikovaných umělecky nečitelných, až po naprosto jednoduchá díla, stvořená jen pro účel pobavení. Ivo Henzi se svojí tvorbou blíží spíše k tomu druhému, zárověň ale máme jistotu, že nás jeho hudba jen tak bavit nepřestane. Čitelné melodické refrény, výrazně vystupující ze skladeb, tvoří po skloubení s melancholickými odkazy skrytými za dominantní kytarovou linkou zajímavé dílo plné nenápadných kontrastů mezi akcí a zamyšlením.

K celkovému pochopení díla by nám však ještě mělo chybět rozebrání artworku. Tomu jsem však pozornost nevěnovala právem, docela povedenou hudební atmosféru úspěšně narušuje svým pravděpodobně nechtěně naivním vzezřením, jako se setkávám často i u jiných desek. Dělají to snad autoři schválně? Pro tentokrát se proto můžeme tvářit, že obal není součástí díla, a užít si výsledek bez vážnějších kazů.

8/10

Forest of Fog - Nebelhymnen (2005)
Původ: Švýcarsko
Stránky: http://www.forestoffog.ch/

1. Feuersturm 07:18
2. Die Klage des Windes 05:16
3. Des Frühlings Ende 07:06
4. Vergessener Traum 06:29
5. Augenblick des Zorns 06:44
6. Chaos 05:04
7. In vergessenen Ruinen 10:14
8. Wenn ich sterbe 07:58
Total playing time 56:00

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.

Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

G. Apollinaire - Alkoholy

Tempo a pocity moderní doby volné asociace hromady různých představ které sestoupily z jiného světa Podvědomá jízda napříč evropou s polským anarchistou u kormidla Ale taky náročnost hravost a hříčkovitost Alcools je sbírka která si určitě zaslouží vaši pozornost

Už při prvních kročejích touto sbírkou  (potažmo Paříží skrz veleznámé Pásmo (Zone)) jsem nedotčen znalostí toho co mě čeká byl lehce zaskočen nejen náročností textu ale i jeho bohatostí apod Když jsem si v knihovně bral něco co se jmenuje alkoholy rozhodně jsem čekal něco řekněme buřivějšího Místo toho jsem měl v ruce knihu plnou asociace a lásky - ne že bych litoval

Koukám se tunelem času zpět na sebe před nějakou dobou a teď vím že skrz sbírku pocestuji časem i prostorem a otevřou se mi chvílemi dost nečekaná místa Prošel jsem se Paříží Německem zavítal jsem i mezi námořníky do Anglických legend či dokonce do Prahy Celou cestu odněkud padalo listí a pršela pelyňkovice a básník mi postával jako ďábel za zády a stejně jako tisícům nepřipravených duší přede mnou se chechtal až se za břicho popadal - Díky Guillaume za všechno

Shrnutě na hromadu pokud jste se ještě nesetkali a přitom si myslíte že poezie/literatura do vás ráda vstupuje či snad nějakou dokonce emitujete tak si nějaký ten alkohol určitě dejte

O víře nevíře

Neb je Pervertzine, chtě nechtě, svým způsobem napojen na black metalovou komunitu, následující tému mu může býti blízké. Každý, kdo zmiňovanou subkulturu alespoň letmo zrakem duševním přešel, si jistě všiml názoru, který její veliká část v jisté formě zastává - skládá se z absolutně negativistického pohledu na křesťanství, který však postrádá solidní argumentaci, a přijmutí tzv. "LaVeyanského satanismu". Jinak řečeno, spousta "trve" black metalistů tvrdí "Nevěřím v ďábla, je to jen symbol vzdoru". Satanismus dle Antona LaVeye prosazuje poslouchání vlastní vůle - nehodlám tu kritizovat jeho kořeny, poněvadž nejsem znalcem tohoto tématu. Je však nesmírně zajímavé, jak moc se podoba životní filozofie, zájmů a postojů stává identickou pro následníky zmiňované "víry" z řad příznivců black metalu. Všem jsou sympatické stejné ideály, všichni se dostanou ku podobné sortě umění (a to často právě dle satanistického "klíče"). Rád bych tedy znal myšlenkové pochody někoho podobného, kdož by náhle a iracionálně nalezl zálibu v něčem, čemkoliv, křesťanském. Rád bych znal dilemata člověka, kterému jeho vkus tvrdí, že se mu něco "baptizovaného" líbí, ale on, vzpomínaje satanských slov o vlastní vůli, nedbá a prohlašuje opak, možná ani ve vlastní duši si nepřizná onu zálibu. Jedná dle vůle, která není zotročená křesťanskou tyranidou. Pocity lidí, píšící duchaplnou kritiku v duchu "nelíbí se mi to, protože je to o křesťanství" by mohly býti zajímavé ku studiu. Či k pobavení... Bylo by záhodno vědět, kolik satanistů slavného českého národa (ale nejen jeho) je zcela upřímných a s vlastní (skutečnou!) vůlí opravdu smířených. Mluví - li všichni pravdu, je čas dát na sociální rovině za pravdu apokalyptickým prorokům.

Doom

">
Pokuď nepaříte střílečky na compu, tak si to nepůjčujte! Pokuď hledáte logický scénář, tak si to nepůjčujte! Pokuď nemáte rádi zabíjení civilistů, tak si to nepůjčujte! Pokuď jste komouš, tak se zabijte!
Pokuď paříte DOOM 3 24 hodin denně, tak si to půjčte! Pokuď vám jde jen o zabíjení, tak si to půjčte! Pokuď vám jde o BFG, tak si to půjčte! Pokuď chcete vidět pohled FPS, tak si to půjčte! Pokuď jste militantní antikomunista, tak vyražte na emzáky a podobný komouše, než pozabíjejí oni nás!

Ta osmá

Neplačte, neděste se a už vůbec si ve své zoufalosti netrhejte těch pár pěstěných vlasů. Všechny vaše nevyřčené otázky, zoufalé pohledy po přečtení řádků psaných našimi mistry a vzápětí nadějné plamínky svítící ve vašich tvářích při snaze o uspokojení tužeb, budou přímým úderem našeho nejmocnějšího pána a zároveň kata, Slovem, odkázány k vámi tak oslavovanému pádu do hlubin temnot duše a vzápětí pozvednuty jako nesmrtelný fénix v katarzi prýštící energie. Pozor! To se vládci Slova ujímají všech umorousaných životů a ve snaze o znovuzrození vašich smyslů vám otevírají dosud skrytá tajemství krásy sídlící v zaplísněných rozích hnijícího světa.
Tak čtěte a žijte, a sakra oslavujte! Dnes do vašeho ničemného života vstoupila nová osoba, určující právo stejně nekompromisně jako ostatní, avšak s půvabem ženské nevinnosti. Necháte si to líbit? Je to na vás..

Slaughtered Vomit Dolls

Emetofilie je záliba ve zvracení, takhle začíná snad každá recenze na tento film a bohužel ani já nemohu začít jinak než tímto, protože ve filmu se zvrací víc, než v zákulisí soutěže krásy. Toto romantické dílo pojednává o striptérce/šlapce Angele, která jako malá utekla z domova (stylově při tom ještě stihla zapálit kostel) a vydala se do světa, aby si, jako každá slušná holka, vydělala šukáním za prachy. Ty chtěla využít na studia a stát se baletkou, ale to jí samozřejmě nevyšlo a skončila na úplném dně jako nejposlednější zfetovaná kurva, aby toho neměla málo začala uctívat Satana, který jí za to odměnil sny o vraždách a mučení.

Celý film je vlastně jenom jedním velkým drogovým tripem, plným bizarností, násilí a samozřejmě zvracení. Šíleně rozklepané kamera, šílené střihy, šílené barvy, šílené zvuky. Z angličtiny se plynule přechází do "démonského"jazyk, což je sice jenom angličtina pozpátku, ale zní to pořád docela efektně. Nějaký konkrétní děj se zde najít nedá, jde spíš o prolínání střihů z Angelininých zvrácených snů s realitou. Jako správné perverzáky nás samozřejmě zajímají hlavně ty snové scény, plné vražd, utrpení a samozřejmě zvracení. Některé momenty opravdu mají něco do sebe, hned ze začátku uvidíte jak se první oběti, s roztomilým nickem pig vypíchnou oči, scéna je to vskutku zajímavá a donutí váš zamyslet se nad tím, jestli u opravdového vydloubávání očí také strávíte tak dlouhou dobu, aby se však splnil název filmu tak se oběť samozřejmě na svá krásná kukadla stihne ještě vyzvrátit. Za celkově nejpovedenější scénu bych viděl stáhnutí kůže z obličeje, aneb uděljme si svojí masku na Halloween jednoduše a efektivně. Za nejhorší, respektive nejmíň zajímavou scénu bych viděl asi 3 minutovou zvracecí scénu jakéhosi pána, který se to sice snaží spravit tím, že nablije do půllitru, aby to následně vypil, ale bohužel je takové máslo, že to vyhodí znovu.

Nechci to tu popisovat scénu za scénou, což by v tomto případě opravdu nemožné a raději zakončím tím, že pokud chcete vidět "tak trochu jiný film" tak můžu SVD doporučit, je tam sice pár opravdu hluchých míst, ale díky krátké stopáží 71 minut to není tak velký problém. Nemusíte se bát o to, že by to bylo tak strašlivé, aby se na to nedalo dívat, protože pokud máte aspoň trochu rádi morbidní humor, zasmějete se minimálně u části, ve které je "princezně" uříznuta ruka a následně daná kytara, ať něco zahraje.