neděle 5. července 2009
čtvrtek 2. července 2009
Zprávičky z mikrosvěta
A jsou dost dobré, patří všem vám věrným, kteří nás navštěvujete... První překlad je dokončen, a co nevidět ho sem umístíme... zůstaňte naladěni.. (mrk, mrk)
středa 1. července 2009
TrollFest - Villanden (2009)
Villanden je třetí album norské bandy TrollfesT, která je známá svým hopsavým psychotrollím stylem (psychotroll je mimochodem ?pseudonym? jejich basáka...). Ovšem, pokud jste si zamilovali jejich blackmetalově-pohodovou atmosféru z prvního alba, nebo epickou z druhého, tak vám asi Villanden zpočátku moc nepůjde pod nos, trollové totiž popíjeli lihoviny při tvorbě tohoto alba mnohem méně... Anebo ho nahráli v kocovině.
Ano, je to tak, tato nahrávka je posunula blíže k folkovému blacku, o dobrou náladu přitom ale nepřišli, jen vám ji vnucují jaksi agresivněji. Kytary jsou drtivější, spíše než dudy je užito banjo, a to k doprovodu kytar, takže ho slyšíme téměř celou dobu poslechu.
Celé album poměrně odsýpá, nevzpomínám si na výrazně slabší moment, Trollmanenn mi svým hlasem, chechotem a frenetickými výkřiky „Skoll! Skoll! Skoll!“ („Na zdraví.“ - pravděpodobně. Jejich řeč, kterou si sami vynalezli – TrollSprak se totiž zdá být křížencem švédštiny, norštiny a němčiny, přičemž zde je vidět větší vliv té poslední, nemá gramatiku, a není jisté, že všechno je tím, čím se zdá být...) dělá radost, jako obvykle, je to vlastně jeden z mých oblíbených vokalistů. Bicí jsou dost dobře zahrány, nijak neruší, doplňují svým příjemným tónem ostatní nástroje. Basu jsem, jak je v blacku téměř pravidlem neslyšel, ale možná jsem neposlouchal dost nahlas. Kytara dělá to, co je u trollfest standartem, tj. většinou lehce dlaní přitlumená řachá, a to poměrně rychle, občas vybrnkává melodičtější pasáže.
Z prezentovaného materiálu se mi zamlouvá hlavně Der JagerMeister, a ještě více poslední kousek – Der Kirche Undt der Mache... a to díky částem se sborovým zpěvem, a zklidněnému zakončení, nemluvě o zpěvu sólovém a kytaře...
Pokud TrollfesT fandíte tak bych album doporučil, s tím, že ho budete muset poslechnout vícekrát, pokud máte rádi black a hopsavé trollárny, tak bych doporučil začít na Willkomen Folk...., ale rozhodně poslech doporučuji, pokud nehledáte technické vyhrávky, děsivou atmosféru, nebo prokomponovanost (to by jste ovšem asi neposlouchali nám všem milý black metal), tak tohle by se vám mohlo líbit. Pokud máte rádi Finntroll (Ze kterých tato banda ÚDAJNĚ brala na začátku inspiraci), tak by jste měli rychle přesednout sem, protože se mi při letmém poslechu a pohledu finnové vůbec nelíbili, co víc, nepřipoměli mi trolly, ani alkoholiky...
1. Wo bin ich jetz Aufgewacht? 02:02
2. Der JegerMeister 04:22
3. Uraltes Elemente 03:13
4. Villanden 04:01
5. Per, Pål og Brakebeins Abenteuer 00:57
6. Der Uhr ist Skandaløst Schändlich 03:21
7. God Fart 01:55
8. Festival 03:48
9. En Ny Erfaring 02:26
10. Trinkevisen 03:45
11. Die Kirche undt der Mache 07:26
Total playing time 37:16
http://www.myspace.com/trollfest
Jarost Marksa - We The People (2008)
Bylo nebylo, v jedné větší zemi, která zabírala půl Asie a půl Evropy proběhla komunistická revoluce. O šest dekád později, asi 25 let po pádu komunismu, se tam v anarchistické komuně potkali tři hudebníci, které spojovala láska k black metalu, si založili vlastní kapelu... A tady naše vyprávění teprve začíná...
Málokdy se stane, že by mě kapela, která hraje klasický bm nějak oslovila, aniž bych ji slyšel, a u téhle se to stalo... Když jsem viděl tolik nezvyklé spojení slov „communistic“ a „black“, protřel jsem si oči, a album si sehnal, už jenom kvůli politické orientaci....
První věc, kterou bych předeslal je, že tahle banda, ač pochází z Moskvy, není čistě ruská. Totiž, vokalista a jeden z kytaristů zároveň, reprezentovaný osobou Antoina Duranda, je, jak jste asi už uhodli, z Francie. A všichni víme, že ze země kohouta pochází nejedna dobrá skupina... Otázkou je, zda vliv žabích stehýnek promluvil i do ruské duše ostatních členů...
Co se týče hudby, byl jsem poměrně překvapen, zvyklý na to, že ideologicky založená hudba zpravidla ztrácí, ať už na kvalitě zvukové, hudební, textové, či jakékoliv jiné.
Jarost Marksa má dobré stránky, ale má i ty špatné, jako každý, a jedna z nich (pravděpodobně ta nejmarkantnější) jsou texty.. Ty sice nejsou příliš rozumět, ale když se podíváte blíž, zjistíte, že jsou většinou o tom, že jsou všichni proti dělnické třídě, a proto musí být provedena revoluce.... resp. ještě je párkrát speciálně napsáno, že rasisté jsou špatní (ne že bych úplně nesouhlasil)... Myslím, že mohli mít na víc.. Dále je zde ještě jedna maličkost, o které nevím, zda je to klad či zápor... Všude se píše, že bubeník je živý, já se však nemohu zbavit dojmu jakési strojovosti, hlavně u rychlejších pasáží... Třeba je to způsobeno přílišnou studiovou úpravou,... Bicí jsou prostě až moc přesné, a údery stejně silné... Což mi přijde obskurnější než žánr samotný, jistým způsobem jsou bicí věcí, která mě nepřestává udivovat.
Teď když jsme vyházeli kostlivce ze svých skříní, čeká nás ničím nerušený poslech hudby....
Kytarově se mi album líbí, při poměrně hezkém zvuku se podařilo zachytit syrovost, a jsou obsaženy i jisté emoce, resp. je z hudby cítit nadšení, rozhodně nepůsobí jako: „Tohle je další riff který jsem včera udělal.“ Na albu slyšíme disharmoničtější pasáže (hlavně v pomalejších mezihrách), které plynule přecházejí do řízeného chaosu, á la satanic BM, je nutno poznamenat, že bicí jsou opravdu kvalitně zahrané, takže při blastech nastává opravdový „chaos“. Občas jsem zaslechnul i vyloženě melodické pasáže, a pokud mě sluch nešálí, tak i kytarové sólo....
Basová kytara není moc k slyšení... z toho dedukuji, že hraje více méně to samé, co kytary.
Vokál je opravdu poměrně zlý a naštvaný... A jak jsem u francouzů zvyklý, je i poměrně originální (mám dojem, že takovýhle se dělá tím, že přes nějakou hutnou (nejlépe sladkou) slinu řveme, ale hlas projektujeme v zadní části úst... a věřte, že to je docela obtížná věc...). Takže, Antoinův vokál, mě svým tónem, který připomíná chrlení krve zaujal, a řekněme, že si i zaslouží pochvalu, nazpíval album kvalitně.
Na tomto EP najdeme 3 skladby, přičemž dvě hudebně splňují, to co jste četli výše, třetí však vybočuje z řdy, a to proto, že autory není ani jeden ze členů kapely, ale někdo úplně jiný (Aleksandr Aleksandrov), je to Svyaschennaya Voyna (svatá válka) původně určená pro sbor Rudé armády. JM vzala tuto skladbu, a oděla ji v háv ryze black metalový. Zde jsem si při prvním poslechu nebyl jistý, zda mi náhodou nehraje paganblut v lepší kvalitě.. Ruské a německé písně z WWII. zní poměrně podobně. Každopádne, je to skladba pochodovější, melodičtější, a s větší porcí zpěvu. Na konec, jako osvěžení, a změna po předchozích dvou skladbách velice sedne (ne že nudily, ale kvalitní změna je hezká vždy...) Asi ve ¾ přejde epickost vojenské skladby do jakési mezihry, a rychle do sypání, aby se nakonec vše uklidnilo, nastoupil kousíček mezihry, a album skončilo. Kvůli neznalosti originálu vám nepovím, zda je to náhražka outra, nebo původní konec.
Když jsem poslouchal We The People poprvé, byl jsem překvapen, avšak, ne ohromen. S přibývajícími poslechy jsem mu přicházel na chuť, a nakonec mohu konstatovat, že se jedná o příjemnou, v rámci mezí originální a velice poslouchatelnou kvalitní hudbu, která mi připomíná koně cestujícího sibiřskou stepí na jaře... Místy klusá, jinde přejde v trysk, někde se zastaví aby se napil.Při poslechu mě nenudí, ale to může být způsobeno i tím, že je to třískladbové EP, jsem zvědav, a těším se, jak se autoři vypořádají s full albem, jestli nějaké bude. Nalijme si čisté vodky...Pokud se budou snažit stejně, jako na We The People, tak si poslechneme uznáníhodný kousek...
7,5/10
Tracklist:
1. Empires Shall Fall
2. United Under The Red Banner
3. The Sacred War
Trist - Slunce v Snovém Kraji, Rozplývání Echa
Dnes tu mám jednu z nahrávek pana Trista, jeho třetí full album z roku 2007, které mimochodem fyzicky nebylo vydáno... První co mě překvapilo, bylo to, že Trist použil dlouhý „ambientní úvod“ (ve skutečnosti to není ambient, nýbrž něco jako neoklasika...), stále jsem očekával onen příchod sebevražedného zla, kvůli kterému jsem si album pustil... a ono stále nic, žádná změna, žádné kytary. Jediná věc, která mě vytrhnula (asi na 10 sekund) ze snění bylo to, že začaly v pozadí hrát bubny... Také nic metalového, ty časem utichly a já se dál sytil hořkosladkými melodiemi, které vyluzovaly nějaké orchestrální patche....
Musím se přiznat, že doteď nevím, jak bych ho hodnotil, například si říkám, že by mohlo být kratší... to by se ale mohlo ztratit mnoho z celistvosti alba (i když i to tak nevypadá..) Přece jenom to byl autorův záměr, a tak docházím k výsledku, že je to dlouhé tak akorát... Těžko říct, jestli je to výtvor vyjímečný nebo vyjímečně nudný, pravda bude asi někde mezi tím, každý by si ji měl zjistit sám, protože kdo jsem já, abych vám ji zjevil? A tak se nakonec rozhoduji spíše pro vyjímečnost (ale ne totální!) a řeknu že album se mi líbí, a doporučil bych ho.
2,5Π+0,046/10
http://www.myspace.com/tristproject
1. Slunce... 35:02
A Challenge of Honour - Ashigaru Revealed
Dobrý večer, dnes vám povyprávím příběh o jednom člověku, Hitoshi Takahashi se jmenoval. A ten se narodil kdesi na dálném východě, v zemi zvané Japonsko. Byl zrozen za občanské války, ale to pranikomu nevadilo, i tak se lidé z vesnice veselili z přírůstku, Hitoshiho na světě přivítal Tanec...
Asi tomu chtěla shoda náhod, ale mě se dostala do přehrávače další neoklasická nahrávka, jedná se o jedno z nejnovějších alb skupiny Challenge of Honour... Zdroje se rozchází, ale díky oficiální stránce vám mohu říci že projekt pochází z Nizozemí (ale viděl jsem zkazky o Švédsku a Rusku).
Formace má tři stálé členy, a vzhledem k jejich zařazení počítám, že se na albu podíleli všichni, i přesto, že tam chybí všechny ty vokály a kytary, na které by měli hrát, z toho vyplývá, že nahrávka je odlišná od jejich ostatních desek... Stejně tak se liší první skladba od těch ostatních, ať už svou délkou, použitými nástroji, či způsobu vyvolání atmosféry. Dokonce je tu několikanásobná změna nálady, jako první nastoupí sbor, který rychle vystřídá „industriální vítr“, který bude ve třetině skladby přerušen zpěvem, aby se pak postupně přeměnil ve „strunné nástroje“ podpořené bubnem, i buben nakonec utichne (přijde píšťalka, byť na chvíli.) A v tom okamžiku přecházíme do druhé skladby...
Hitoshi byl velice šikovný a zdravý mladý hoch. Rád běhal, chodil po lese, a neustále si hrál s lukem, který mu vyrobil jeho dědeček. Hlouběji do lesa se kromě něj odvážil málokdo (les byl velice Temný), ale Hitoshi si svoje procházky užíval, a pranic mu nevadily varování rodičů, ani drby... Pomalu nám tak dorostl do věku patnácti let, kdy by se měl mladý muž rozhodnout, co chce v životě dělat, aby byl šťastný, osud ale Hitoshimu nepřál...
Technické zpracování desky je všeobecně na vysoké úrovni, je vidět, že P. Savelkoul a jeho kamarádi už mají zkušenosti a ví co dělají... Všeobecně je na desce použit syntetizátor, aut. bubeník, trocha vokálů a píšťalka.. To je asi vše, bohužel musím ale konstatovat, že to všechno občas působí .lehce přeplácaně (ne moc), naštěstí je to rozmístěno po obou kanálech a dobře vyváženo, takže se naštěstí nekoná zvukový terorismus... Přináší to sebou také problém (tedy aspoň pro mne ), pokud používáte pouze jedno sluchátko, tak z hudby nenabydete příliš pozitivní dojem, a to proto, že uslyšíte stěží polovinu celku, a to je málo, a to způsobuje, že album působí trochu nudným dojmem....
Ano, Hitoshi měl zažít změnu... A ta se také dostavila, asi měsíc po jeho patnáctinách. Občanská válka se totiž dotkla jeho vesnice, a to docela nemile, totiž ji úplně převálcovala a zanechala po sobě Spálené trosky. To vše našel, když se vrátil z pole. Asi už vás napadlo, že mu to velkou radost neudělalo... A taky že ne, Hito si sbalil svých pět švestek (vlastně nic, vše bylo zničeno), a vydal se napospas osudu, směrem k městu (vlastně ani nevěděl k jakému, byl nevzdělaný, jak by se od rolníka dalo čekat...) A k městu také došel, a ve stejném městě se rozhodl přidat se k armádě (Aby byl Nebezpečný a mohl prolévat Krev svých nepřátel) Podstoupil výcvik, dostal zbroj, katanu a . přiřadili ho okamžitě k jednotce. (Tenkrát to vše fungovalo velice rychle) Dostal se pod velení samuraje z klanu Fujiwara...
Skladby, které přichází po té první, se nesou v klidnějším, a jednolitějším duchu. všechny používají spíše jedno téma na skladbu, a všechny jsou okolo 7 nebo 8 minut dlouhé. Všechny se sestávají z rytmického podkladu (jak jinak) a instrumentů (jak jsem je popsal výše). Jsem trochu na rozpacích, ohledně toho, co o nich říci, písně totiž nejsou dost krátké na to, abych si vychutnal každý ždibec jejich propracovanosti, ale nejsou zase dost dlouhé a minimální abych upadal „do transu“ a odlétával myšlenkami pryč. A tak je pro mne těžké určit zda se jedná o hudbu poslechovou, či spíše atmosferickou. A také, při jakých příležitostech by se měla poslouchat....
Hitoshi byl poměrně spokojen s tím co se dělo... Dostal najíst, dali mu peníze, a nemusel se o nic starat, a také nemusel téměř nic dělat, jenom stačilo pochodovat s ostatními, a přes noc občas držet stráž. Takhle to vnímal až do první bitvy, která ho nepříjemně zaskočila... Ať už proto, že tam bylo hodně krve. a nebezpečí, ale také díky mužům, kteří se ho svými zbraněmi snažili ohrozit na životě, a taktéž ho zároveň života zbavit... Mladý Takahashi se bil udatně, a kol sebe navršil pěkných pár těl, ale co naplat, byl stále jen mladík, téměř dítě. Skonal v 15,5 letech rozsekán na bojišti nesčetnými údery katan a kopí... Přicházel Chlad, to poslední, co v životě cítil...
Nakonec, i tohle album skončí, a zanechá dojem jakési vzdušnosti (také díky Cold – poslední to skladbě, kterážto se liší atmosférou, a propracovanějšími bicími (které se ovšem opakují, takže změna není tak drastická) – každopádně jsem tak trochu lhal...) a trochu zmatenosti. Poslech si užijete, já si ho užívám také, ale určitě to není nic, co by mne příliš zvedlo ze židle.... Pokud máte ambient opravdu rádi, tak si ji určitě poslechněte, zbytek asi zvolí něco akčnějšího...
6,7/10
Tracklisting:1 Dance (12:02)
2 Dark (8:21)
3 Burn (7:06)
4 Blood (7:06)
5 Dangerous (8:02)
6 Cold (8:07)
Swans - Love of Life (1992)
Rok 1992. Pamatuje si to vůbec někdo z nás mladých? Já tedy ne, na svou obhajobu mohu říci pouze to, že mi byly tři roky... Byl jsem malý vzteklý hošík, pomalu rád, že pozná gramofon od televise. Myslíte si, že mě v té době zajímala nějaká pozoruhodná hudba? Upřímně, to byste byli hodně naivní... Tedy zatímco jsem se pomalu batolil po zahrádce v roztomilých dupačkách, pateticky ozářen paprsky slunce, experimentálně-rockovo-industriálně-psychedelicé uskupení Swans vydávalo Love of Life. Nutno říci, že než jsem se vůbec dopracoval k této pozoruhodné skupině, trvalo to notnou chvíli... První rendez-vous s nahrávkami jako Greed, Children of God či Holy Money, dlouhé pohledy do prázdna a také neuvěřitelné množství mléka, jenž jsem při těchto poslechových chvílích stihl vypít. A pak přišlo právě Love of Life - dílo tak neuvěřitelně nostalgické, jemné, prosluněné a přitom smutné zároveň.
Popisuje se to až skoro těžko. Lehké a přitom závažné kytarové pasáže postrockového nádechu se mi zapsaly do paměti okamžitě. Ta ladnost, doplněná místy až art rockovým sólem, jindy pak poctivou špinavou pasáží, to je zkrátka voda na můj mlýn. Pochodové, příjemné bubny, ladící baskytara, sem tam triangl, nerušivé klávesy a další nástroje, podmanivý hlas Jerboe na pozadí a hluboce zabarvený hlas Michaela Giry - zkrátka kvalitní symbiosa jak hudby, tak zpěvu... A to s naprosto neuvěřitelnou atmosférou. Přestože jsou některé ze skladeb malinko svižnější a takové přísně působící, nese se prakticky celé album v post rockové pomalosti. Sem tam přijde momentka drzosti či osudovosti, jemně vmísená do hudby. Zkrátka je to jako otevřít dokořán okna rozmláceného domu a skrze otvor ve zdi, vyzdobený červení cihel, bělobou omítky a čerností plísně vyhlédnout ven. A tam vidět louky plné seschlé trávy, skalky ohoblované větrem a kdesi na obzoru útesy a moře... Naslouchat tak vzdálenému přílivu, pozorovat vlnící se trávu, kde si jistě hrají nějaká drobná zvířata a nasávat tuhle zvláštní atmosféru. Chápu, tyhle sugesce jsou již těžce klišé. Ale tohle je silně podmanivá a místy romantická hudba a já nejsem redaktor, ale pisálek agitátor. U poslechu jsem byl zavalen haldou smutně hřejivých pocitů, takových, které umožní zhluboka se nadecnout a těžce vydechnout zároveň. Takový dopad ostrých paprsků na zátylek, nostlagické mrazení u srdce... Něco se zřejmě končí, či další pozoruhodný okamžik se vyvalil zpoza balvanu lidského nitra a Vám je prostě z ničeho nic krásně smutno. Zkrátka nemáme jinou možnost, nežli se brodit tou sluncem spálenou loukou spolu s lehce drone kytarou nechávat vzadu to otevřené okno staré ruiny a jít směrem k moři, kde už čeká opouštěný maják, smích dětství a půvab prvního odřeného kolene. Krok rytmicky doprovází bicí a o zasnění v samotném snu se postarají kytarová sóla a pohádková práce půvabné klávesistky... Jen to nechte na nich, nechte se unášet, luční tráva se Vám otírá o nohavice, příjemný vítr uspává...A Vy procitáte před vypnutým přehrávačem.
Kdybych teď řekl, že je mi líto, že jsem labutí písně neobjevil již ve svých tří letech, tak bych lhal. Jsem moc rád za ten správný okamžik, načasovaný naprosto nádherně. A přestože toto album i uskupení znám nějaký ten pátek, stále je to taková nostalgická archeologie a nové dobrodružštví ...hrabat se těchto starých nahrávkách, které mají úžasný půvab začátku devadesátých let. Jak jsem řekl, tehdy jsem nevěděl, zdali vůbec existuje nějaká Amerika a kdesi cosi... A že tohle se tam hraje? No pro všechno na světě, vysvětlujte tohle uřvanému parchantovi. Spíše jsem chtěl demonstrovat tu neskutečnou atmosféru, kterou dýchalo mé dětství a pulsuje jí i tato vyjímečná nahrávka.
Žánr: Industrial/Post-Rock/Experimental
Národnost: USA
Vydavatelství: Young God Records
Oficiální stránky: http://www.swans.pair.com/
Seznam skladeb
01."-----" - 0:15
02. "Love of Life" - 3:36
03. "The Golden Boy That Was Swallowed by the Sea" - 4:30
04."-----" - 0:34
05. "-----" - 2:00
06. "The Other Side of the World" - 4:33
07. "Her" - 5:15
08. "The Sound of Freedom" - 4:28
09. "-----" - 0:31
10. "Amnesia" - 4:11
11."Identity" - 4:30
12."-----" - 0:56
13."In the Eyes of Nature" - 4:35
14."She Cries (For Spider)" - 4:47
15."God Loves America" - 3:41
16."-----" - 1:12
17."No Cure for the Lonely" - 2:51
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
