PHZ je zpátky!

Inu, po dlouhé pause tajemného mlčení se v myslích dvou zvrhlých jedinců zrodil nápad nezahodit celou práci a snahu (hlavně těch ostatních) do žita a rozdýchat (třeba násilím) tyto stránky opět k životu. Přiznejme si to, bylo nás třeba. A potřeba nás taky bude. Tudíž nezoufejte a těšte se na další obludnosti. Giddy giddy carousel!

Avichi - The Divine Tragedy (2007)

Prvotina dosud neobjevených Avichi nepřímo dokazuje, že do black metalového království musíme chtě nechtě zahrnout i skupiny vznikající pod vlajkou nového kontinentu. O tom, že kvalitní black metal vystavěný na prazákladních postupech už dávno nepatří jen seveřanům, se může přesvědčit každý s trochou black metalové vzdělanosti a individuálním duchem. Podobné skupiny úspěšně zastiňují vlajku své země a svým razantním a neotřesitelným hudebním projevem nám dávají najevo, že pouze hlupák může hodnotit album jen podle národnosti členů skupiny.

Mezi nejzajímavější prvky zřetelně odlišující tvorbu Avichi od ostatních blackových skupin patří bezpochyby jejich příjemně elektrizující, plný zvuk kytar. Je klidně možné, že názor, který získáte na skupinu právě díky speciálnímu zvuku, se s vámi ponese po celou dobu dalšího poslechu jejich prvotiny. I když se album místy chlubí pouze vypůjčeným kabátem v podobě lehce předvídatelných rifů, díky energetickému zvuku možná budete sto tento nedostatek překousnout a dál si užívat zřetelné vibrace charismatických tanců bzučícího vosího roje. Dalším důležitým faktorem prvotiny Avichi je Aamonaelův hlas, který sice atmosféru nijak nekazí, ale zároveň ji ani nepozvedává na lepší úroveň.

K posluchačově příjemnému překvapení, po únavné záplavě rozličnými vjemy v první části alba, mu bude vševědoucně poskytnuta i možnost odpočinku. K postupnému uvolnění dojde hned, jakmile se stopáž alba přehoupne k druhé půli, a on tak bude moci v klidu vychutnávat doznívající ohlasy divokého roje těch malých, živoucích tvorečků. Celková koncepce alba má však víc rovin. Včetně meditačního závěru nepůsobí jen jako kvalitní deska určená k masovému poslechu na koncertech, ale i jako velmi vydařené vyjádření složité cesty, ať už filosofického tápání, či jen obyčejného dospívání názoru mladého člověka. Na začátku energická, vášnivá výheň optimistické jistoty postupně ztrácí svůj potenciál, a v chladnoucím prostředí dochází k přeměně té až skoro hmatatelné energie do rozumového chápání.

U vhodného a citlivého skloubení textů s hudbou (potažmo i artworkem, který by měl být k umělecké koncepci počítán také) by měl pozornější posluchač vždy poznat, o čem zhruba album je, jaký problém řeší a na co navazuje, a to i bez znalosti daného jazyka. Avichi jsou přesným příkladem skupiny, která dokázala sjednotit jak hudební, textové, tak i výtvarné umění v jeden celek, který si nijak neprotiřečí a je tedy výborně čitelným albem, nesoucí kromě jiného i zajímavé myšlenky opírající se o transcendentální a metafyzické skutečnosti.

7,5/10

1. Entrance to God 02:20
2. Purification Within the Eighth Sphere 05:05
3. Messianic Deliverance 05:24
4. Phallic Insinuation 06:14
5. Prayer for Release 04:21
6. Taedium Vitae 06:42
7. Aeonic Disintegration 06:35
8. Separation From the Life Principle 05:27
Total playing time 42:08

Peacemaker

Film natočila ženská. Je to evidentně poznat, protože feminismus vstoupil i do akčních filmů. Jak jinak si vysvětlit, že N.Kidman dělá šéfku dohledu nad pašováním jaderných zbraní, i když jí G.Clooney ze začátku natrhne prdel a ženská se urazí. Jenže pak ho to přejde a po pár nekorektních zabitích kouká jak se jí dostat pod sukni několika heroickými činy. To je jediný čím film překvapí, že se smrtí teroristů zachází tak neformálně a líbivým stylem tak s nima, s parchantama.
Je fascinující jak režiséři zacházejí s tak elegantním posláním jako je odstřelovač. Maj svojí pokřivenou představu jak to asi vypadá a hned to naroubujou do svýho filmu.

* Takže výpis chyb: pracují zásadně ve dvojicích - ve filmu jsou osamoceni
* první v týmu střílí, druhý určuje cíl a vzdálenost - ve filmu si střelec dělá vše sám
* používá se puškohled s Mil-Dotem a s vysokými točítky - ve filmu ani jedno ani druhý
* na 300 yds(270 m) se střílí s oporou - ve filmu z volný ruky
* na 400 yds(360 m) v puškohledu s malým zvětšením nerozeznáte obličej - ve filmu ano

Tak to by bylo vše, snad že některý pozice jsou dost nestabilní a člověk se nemůže divit, že se netrefí.

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...

Abych se přiznal, tak jsem informaci, že ABIGOR připravují nový materiál na split CD s žánrově spřízněnými Blacklodge nevěnoval přílišnou pozornost a uchovával ji ve své mysli pouze jako fakt bez nějakých silnějších emocí. I přes to, že kolem mě proběhla informace o účasti Vicotnika z DHG na tomto materiálu (zda na něm skutečně spolupracoval se mi v současné době nedaří zjistit). Ne, že by byla předešlá tvorba Abigor špatná, ale cítil jsem z ní jakousi křečovitost, nucenost a celkem značnou přeplácanost. Nyní však musím s hrdostí říci, že tyto vlastnosti, které byly vlastní desce Fractal Possession jsou pryč!

Matriál byl sice nahrán za účelem vytvoření split alba, ale délka 38 minut je plně dostačující i na samotné CD. Tuto stopáž bych označil slovem ideální, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem lámání rekordů v délce alba. 38 minut je čas dostačující na to, abyste si desku plně užili a odcházeli se zdravou touhou slyšet ten skvost ještě chvíli. Možná se neovládnete a stisknete znovu tlačítko „play“. U takto nabitého a do nejmenšího detailu propracovaného industriálního black metalu to nebude nic těžkého. Pokud Vás nenadchne silná množství elektronických efektů a různých zkreslených pazvuků, bude to jistě dravá spádovitost celého materiálu či značně výrazná basová linka, která dodává albu jistou neobvyklost a vytváří určitý charakteristický znak této nahrávky. Kytarista P. K. chrlí jednu disharmonickou vyhrávku za druhou a bubeník T.T. udává všemu směr svoji strojově chladnou diktaturou. Možná si občas řeknete „tohle tu už bylo“, ano, zvláště vlivy DHG, kteří se nepochybně stali pro Abigor v poslední době jasným vzorem jsou na albu znatelné.Občas lze také slyšet křišťálově chladnou nenávist jakou nám servírují CONTROL HUMAN DELETE. Na druhou stranu proč ne… Abigor si ze svých vzorů vzali jen to nejlepší, dokázali to okořenit po svém a naservírovat v opravdu do zlatova vypečené podobě. Nemá cenu dopodrobna rozebírat co všechno je možno na nahrávce slyšet. Jedná se přesně o ten typ hudby, který vyvěrá na povrch postupně. Při každém dalším poslechu objevíte něco nového a jsem si jist, že jsem při psaní této recenze určitě neodhalil všechna zákoutí tohoto díla. Ještě bych dodal, že album tvoří pouze dvě skladby z nichž každá svoji stopáží překračuje čtvrthodinu. 

Tak tu tak sedím a přemýšlím, co bych desce vytknul, přece se musí něco najít……. Že bych Abigor shodil za občasnou přeplácanost materiálu? Ne, necháme to být, zas tak zlé to s přeplácaností není a nebýt minulých počinů ani bych o ní nepřemýšlel. Jedná se o opravdu vydařené album, které nesmí chybět ve sbírce žádného fanouška industriálních končin černě kovového umění.

2010, End All Life Productions

K dispozici jako samostatné CD a jako součást split alba s Blacklodge ve formě 2LP

tracklist

1. Part I           19:44
2. Part II         18:32

http://www.abigor.at/

http://www.myspace.com/abigorhorde

Hard Boiled

Základ obdivu vůči Johnu Woo. Bomba! Základní kámen žánru Heroic Bloodshed. Střílení a nic jinýho než střílení. Krvavé lázně, že i Q.Tarantino se musí stydět. Bombastické cákance, obzvlášť se vyjímajíce na malých dětech.
Film trvá asi hodinu a půl a z toho se tam střílí asi hodinu a čtvrt. Těch 15 minut je jenom vata, aby mohli naládovat všechny kvéry a pustit se znova do toho masakrálního střeleckého baletu.
Co k tomu dodat, kdo neviděl tak je komouš!!!

Hláška :Když máš jednu zbraň, tak jsi superman. Když máš dvě, tak jsi bůh.

Urgehal - Ikonoklast (2009)

Díky krátkému volnu mi bylo dopřáno trochu více času na zkoumání nových desek a poslechu těch starých. Jednou z listopadových, tudíž relativně nových děl, je počin norských chladně temných zaříkávačů zlých sil, skupiny Urgehal. S albem Ikonoklast, které už svým jménem předpovídá celou atmosféru díla, se se ctí vyhoupli opět do magických světelných ramp black metalové scény. Po třech ne příliš plodných letech, neoriginálním vydávání posbíraných kompilací a neúplných desek, jsme se konečně dočkali komplexnějšího celku, a k tomu dostali i pár bonusů navíc.

Samotné jméno Ikonoklast, jak jsem již zmínila, předznamenává dnes už vlastně klasickou zápletku. Kromě pudové nenávisti vůči utlačovatelům, jimiž církev bezpochyby po dlouhá léta byla, však vyjadřuje i nesouhlas s náboženskými dogmaty pomocí obrazoborectví, pramenícím už ve středověku. Skupina se ale neopírá jen o historické myšlenkové postupy. Plynule navazuje na předchozí díla, inspiraci sice zřetelně čerpá z již dávno odzkoušených harmonií, avšak k tradičnímu black metalovému nářezu s občasnými migracemi k death metalovým mořím úspěšně přidává i měděný trash metalový punc jedinečnosti.

Další bonus se projevuje i v daleko delší stopáži. Zmíněná délka však není žádnou zárukou kvality, a přesto že se Urgehal povedlo jedinečné dílo plné rychlosti, nadupanosti, kdy si chtě nechtě musíte patou podupávat do rytmu, a primitivní zuřivost úspěšně skloubili s hnilobně zapáchající částí hudebního myšlení, delší písně nedokáží po celou dobu svého trvání upoutat pozornost natolik, jak by zřejmě měly. Zvukové zpracování díla je také velkým kladem, umožňuje hlasitější poslech a pozorný posluchač dokáže zachytit i spoustu oživujících detailů, po většinu času skrytých za clonou řinčení pekelných nástrojů. Lepší zvuk dává daleko větší prostor samotným hudebníkům, kteří už nestaví jen na výsledném dojmu, ale daleko více se snaží i o promýšlení jednotlivých hudebních faktorů.

Výsledné dílo je pak vydařeným zákuskem, přesto však plně nedokáže nahradit kvalitní sousta patřící minulosti.

8,5/10

1. Stesolid Self-Destruction to Damnation - 04:42
2. Dødelagt - 04:38
3. Cut Their Tongue Shut Their Prayer - 05:17
4. The Necessity of Total Genocide - 07:11
5. Kniven Rider Dypt I Natt - 05:18
6. Astral Projection to Rabid Hell - 07:09
7. Approaching Doom - 05:03
8. Holocaust in Utopia - 07:39
9. Sopor Necrosanctus - 09:22

Total playing time - 56:22

Perverted christmas and fappy new year!

Your PHZ!

Alexandr Veliký

Alexander the Gay. Je sice pravda, že ve starověkým Řecku byla homosexualita běžným a uctívaným zjevem, ale čeho je moc toho je příliš (teda až na velký kozy). Zde je spíš návod jak se stát buznou, vůbec se to nedá srovnat třeba s tím jak B.Willis políbí chlápka u baru v Šakalovi, protože pak ho elegantně sejme. Ne, tady ne!!
Oliver Stone tu látku totálně pohřbil nějakým podělaným psychorozborem Alexandrovi duše. Dvě a třičtvrtě hodiny keců o ničem. Ne teď kecam zase já, jen dvě a půl hodiny, těch 15 minut zabrala bitva u Gaugamel. Ale i tady to není dotažený do konce. Jsou tu sice scény, které nemaj chybu jako třeba - přelety kamery nad bitevním polem či efektní cákance krve za které by se nemusel stydět ani Q.Tarantino (viz Kill Bill). Taky je pravda, že je-li bitva v poušti, tak asi je kvůli prachu vidět úplný kulový, jenže já jsem divák a chci vidět masakrální řežbu, což se koná tak z 10%. Musím to srovnávat z bitvou na Pellenorských polích (rozšířená verze) a zde P.Jackson vede na celé čáře. I ten proslov Alexandra před bitvou je slabej narozdíl od Theodena, jeho "DEATH" je skvělá.
Dareios je dobrej týpek. Na Hefaistionovi je hned vidět, že je to servilní buzna. Takže jediný normální herci jsou Angelina Jolie - tý to fakt sekne, hlavně v scéně kde zabijou Filipa (Val Kilmer, po delší době něco na co se dá koukat).
Další bitva v Indii se slony má dobrý začátek a když vypravěč (Ptolemaios) o ní říká, že byla nejkrvavější a člověk se hned začne těšit na pořádnej masakr tak Stone to celý prožene červenýma filtrama a zase vidíme hovno. Podle mě tam chyběl Legolas, aby to mělo grády, jenže to by mu nejspíš buzna Alexandr natrhl řiť, a bylo by to stejně v tahu (či v prdeli). Podle tadytoho filmu si musíme vážit W.Petersona, že Troju udělal tak jak ji udělal a nezmršil ji jako Stone Alexandra. Stone,Stone měl bys jít do důchodu!

Závišova devátá

Doufám, že mě nikdo nebude kamenovat za pár řádků o novém počinu znojemskýho stréca Záviše, kterému ctitelé jeho ostrých textů často nazývají jednoduše „Mistr“. Mistr Záva na nás letos vybalil již devátou fošnu a pojmenoval ji jednoduše „Závišova Devátá“.  

Záviš nám letos nabrnkal a nazpíval 14 nových písní přičemž se tentokráte rozhodl nepoužiti žádných přidaných nástrojů, a společnost mu dělá pouze jeho akustická kytara. Ačkoli se nekoná žádná hospodská vyřvávačka typu „Cvičitelky aerobiku“ nebo „Špeditér“ , toho, že by jste se nudili, se nemusíte obávat. Novinkou jsou krátké průpovídky ze Závišovy poetické tvorby mezi jednotlivými skladbami, jejichž kouzlo pochopíte nejlépe, když v nich nebudete hledat žádnou složitou filosofii a vezmete je jednoduše jako naprosto upřímnou realitu a fakt.

 „Pije chlap vincentku, jakože je nachlazenej, víme?  Průdušky má v jednom ohni, chrchlá a kdovíco ještě. Přijde k němu jeho stará a povídá mu: To máš z těch svejch slavných nanuků, ty idiote mlsná“

Co se týče skladeb samotných, čeká nás sice dosti pestrá směsice začínající u písniček, kterými by nepobouřil ani takový Plíhal a končící u skutečných Záviše-hodných prasáren. Závišův svět je stále plný manželek ošukaných na topení, Ferdů co ho strkaj do sudu a Hel co dostaly při jízdě na kole krámy a měly stehna od krve, protože si tampóny zapomněly doma, na tom se nic nezměnilo. Najdeme zde však i kousky, které budou solidně hrát do noty všem těm, co Záviše označují za druhého Kryla, zmiňme například „Nemohu se zbavit pocitu“ (že mi vleze tajnej do bytu), která je takovou připomínkou na minulý režim. Tou je zřejmě i skladba „akce“ pojednávající o brigádě na stavbě školy (spíše o nebrigádě žejo). Svoji typickou tvář potom Záviš předvedl například v písni „Školní výlet“, pojednávající o dobrodružství čtvrťáků a spící učitelce, která promrdala celou noc, nebo v závěrečné „Až se jednou vrátím z bordelu“.

„Až se jednou vrátím z bordelu, počítám tak příští nedělu, udělej knedlíky švestkový, nikdo je neumí takový, fešáky makový…..

Celkově album dýchá komornější a intimnější atmosférou než předešlá, ubylo hospodských vyhrávaček a přibylo skladeb, jejichž pointu plně oceníte spíše při klidném poslechu. Musím konstatovat, že tato tvář Závišovi velmi sluší a jeho potenciál není pouze v těch všech chlastačkách, mrdačkách a podobných prasárnách, ale dokáže své myšlenky velmi umně podat i v řekněme "slušnějších" textech.Viz například píseň o při láhve od mléka s pivní flaškou.  

1. Zatím tu jsem
2. Čepice
3. Skleněná pře
4. U vypuštěnýho bazénu
5. Nemohu se zbavit pocitu
6. Striptýz
7. Akce „Z“
8. Z jižní Moravy
9. Motorkáři
10. Školní výlet
11. Zajímavé odpoledne
12. Zametali zametači
13. Fotbal
14. Až se jednou vrátím z bordelu

Macronympha & Evil Moisture - The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other -1995

Co slyšíte, když stisknete pravoukazující zelenou šipku? Rachot, hnus, skřípění (vlastních zubů), utrpení, sténání a cokoliv podobného, cokoliv pro co si vaše fantasie dokáže vymyslet pojem se zde aspoň dvakrát objeví při jednom z nesčetných frenetických střihů, které tento odporný kus zvuku dělají ještě halucinačnějším.Vítejte v pekle mladí mužové, to vám šeptá booklet při mrazivém antitichu různě dlouhých skladeb nemocného splitu. Asociace vrtání a řezání vám prolétají od pravého ucha k těm dalším a odrážejí se v nesčetných ozvěnách a řvou "ECHO, ECHO!" bez vaši pozornosti jež je zaujatá tím co se vám lije do hlavy v následující mikrosekundě. Pláč dětí, řevot obrovského nukleárního vlaku z neogrinderské éry, kterou čekáme přibližně od pozítří, vaše vlastní fusekle prohnané phaserem a extrahovaná plynná tresť chytaná od těch nejvybranějších tlouštíků. Občas nastane zvukový průjem, jindy se těžko tlačí sluchátky ven, vy cítíte tu bolest efektových pedálů, když dostanou dávku horkého zvukosemene, kterou po elektronově rychlém těhotenství tlačí skrze 3,5" jack zase ven. 

10 Trdunk
20 pleskskřípl 
30 řachařahařumtramtram
40 go to 10

A tak dále, s tóny, intervaly a minimální trvanlivostí vašeho kladívka si nikdo starosti nedělá, jednou je to vazba, jednou granulátor, sedíte s otevřenou hu(d)bou a po mozku vám běhá mikroskopický terminátor. A chapadla, ty jsou nedílnou součástí každé správné hnusárny, a tady se perou, mydlí se, jak to jen dokážou, s jedním hlavonožčím nervovým centrem a dlouhými centimetry rychlých drah. Pancéřovat chapadla pravděpodobně nebyl nejlepší nápad, ale to se stává, jak jinak by všechna ta chapadélka, přísavky a inkoust vydržely přepravu z USA do SKVBaSI, zpět, zase tam a tak dále až do doby než se odpadlý hliník zformoval na polymerovaném inkoustu a umožnil nám poslech ječení tyče mlácené o hlavu samotné skutečnosti? Co se jen dá vytknout něčemu, co neuznává, nesleduje a pravděpodobně ani neví, že jsou nějaká pravidla? Snad samotný akt nehudebnosti, uširvoucnost? - Ale jděte, pokud jste holčička a nelíbí se vám to, tak si zacpěte uši a zpívejte si "My bones are over the ocean", tady mluvíme o výplachu duše, ať se pod tím dá představit cokoliv. Vemte vejce a rozklepněte ho do směsi mléka a třešňové drti, rozmixujte do hladka... Pocity po požití vás pročistí snad o trochu více, než tohle, ale jste ochotni to riskovat?

if play=on, then:
( 
 fuck my mind;
 fuck it again;
 make some noise;
 puke (1, true, "bleee");
 count (i+1, 200);
)

distort;

Jak jen ještě vyjádřit rozmanitost a dynamismus, stylu, který v sobě snoubí dadaismus s futurismem a přihazuje dávku úchylek komplexů improvizace a misantropie, mohlo by to být experimentální recenzí, vyrobenou v zásadách těchto stylů, a kreslíř ví, že to jednou zkusím, momentálně však bych se už nadobro ponořil do katarze a nechal se kolébat frekvenční odezvou...

Tracklist:
1. 
 Junk Dissection (2:04)
2. 
 Deported Women Of The Suction Socket Special Section (6:11)
3. 
 Fucking Melted Like Mozzarella Cheese! (2:22)
4. 
 Anal Arsehol (3:11)
5. 
 Yokohama Pussy Half (2:03)
6. 
 Left Brain Lubricant (2:40)
7. 
 Evil Flower (0:41)
8. 
 Pittsburgh Capillary Action (2:47)
9. 
 Bad Drugs From Hell (4:46)
10. 
 Transsexual BBQ Holocaust (2:31)
11. 
 Acoustic Output From Driver Unit Used as Output For Inner Ear (1:36)
12. 
 Seismic Enlarger (1:55)
13. 
 Involuntary Regurgitation (1:59)
14. 
 The Chains Rattled In Time To The Ever Sharper Tempo Of Tanya's Lashings While The Once Arrogant Cynthia Offered Up Every Inducement Her Mind Could Devise To Win Her Repreive (3:37)
15. 
 Peak Exploration (4:51)
16. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 1 (2:14)
17. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 2 (1:16)
18. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 3 (1:08)
19. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 4 (2:25)
20. 
 The Tentacles Of The Octopus Sometimes Compete Against Each Other 5 (1:53)

Label: Pure

Rok: 1995

Země: MB + UeSÁ

Thanks to Terror Noise Audio Blog! 

Solanaceae - Solanaceae

Když se nyní tak nostalgicky vracím k deskám, které tento rok osvěžily horko a nedýchatelno mého pokoje, nejde nezakopnout o zvláštní bokový projekt Solanaceae. Pokud nevíte, oč se jedná, či jste zatím neměli tu čest, mohu prozradit, že vyšel ze známe neofolkové dílny Of The Wand and The Moon. Samotná tato informace je poněkud nepostačující, zvláště když posluchač, těžící z nejednoho sympatického poslechu dosud poslední počinu, je uveden do rozpaků a očekávání. Proč se tedy chopit tohoto zvláštního nosiče, tohoto malého levobočka a oblíbit si jej stejně jako manželské dítka Emptiness Emptiness Emptiness nebo již nastíněnou nahrávku Sonnenheim?

Prvním, co z nahrávky zaujme je však pro změnu visuální element. Solanaceae se honosí poměrně zvláštním a pozoruhodně udělaným obalem. Však posuďte sami. Zvláštně infantilně a roztomile pojatý výjev středověkého průvodu či jarmarku s nejrůznějšími pitvornostmi a groteskní náladou zvládne člověku zprvu jen částečně ilustrovat hudební projev Kima Larsena.

Ovšem čím více se do díla posluchač noří, tím více mu přijde obal lidský a s hudbou téměř srostlý. A co prozradím o hudbě? Pro začátek snad jen to, že je stejně citlivá, upřímně a čistě radostná, melancholicky smutná a skutečně krajino a pocitomalebná...

Třináct tématicky laděných skladeb, nesoucích v sobě snad nějaký prazvláštní koncept, kombinuje několik charakteristických prvků a podob z tvorby Of The Wand... Dočkáme se tedy klasické hry na španělu, přitažlivých posmutnělých akordů, něžných odlesků ambientu, avšak v mnohem pomalejším tempu a více meditativní. Tam, kde i Sonnenheim působilo radostně a neskutečně vitálně, působí Solanaceae zamyšleným soukromým dojmem.

Stačilo zavřít oči a pod hlavou jsem neměl polštář, ale plochý kámen; peřina nebyla peřinou, ale představovala voňavé listí a elektrická zářivka se změnila na paprsky, co se dolují jako permoníci skrze zelenou klenbu příjemného stromového porostu. Zní to klišé? Ano, ovšem pouze proto, že moje myšlenka byla (jak již tomu bývá) pokřivena slovem. Abych čtenáře nijak neodrazoval, z nahrávky velmi sálá intimní a mystická atmosféra, velmi podložená klidným a vševědoucím hlasem autorovým a kolebajícími tóny houslí. Přítomnost smyčcového nástoje voperovala do hudebních šlach cosi nesmírně harmonického, cosi, jenž oživuje legendy a zašlé časy hrdinských skutků.

Ať už se s teskným vybrnkáváním vydáte do lesů (Oh Deep Woods) či obrátíte svůj pohled do korun stromů v blízkém háji (Through The Trees Spears The Sun), rozhodně nebudete zklamáni a dostane se Vám příjemného meditativního zažitku. Samotná hra na akustickou kytaru nabízí přesně to, co krásně obleče tuto soukromou výpravu za hranice přírody, tajemství a starých písní. Lehké a téměř vločkovitě křehké brnkání na struny okouzlí v mazlivých a hebkých intimnostech celého hudebního přeludu, při čemž si namlouvá šeptavý hlas; tam, kde se zachce něčeho teskně rezolutního, nastoupí pochmurný akord podložený houslemi či akordeonem s téměř neslyšitelnou výčitkou. Přes to vše je album velmi komplexní, nepůsobí na mne vůbec rozporuplným dojmem ba naopak. Jak již bylo nastíněno, nepřímo mi evokuje nějaký příběh či vyprávění, což krásně podrtrhuje půvab tohoto materiálu. Přemýšlím nad tím, co snad ještě dodat. Kvalitní a hladivá kytara, houslové paprsky, kolorit klavírního podkresu a dalších minoritních nástrojů, budující masivní atmosferický koláček v košíku usměvavé trhovkyně. Plusem budiž i to, že přestože má neofolk dobrý zvyk klouzat k patosu či přímo se v něm vyžívat, Solanaceae pracuje se začitými (pro někoho možná vyčerpanými) kulisami a předkládá je tak, že vznikla nahrávka neskutečně svá a originálně pojatá. A výčet oblíbených skladeb? Květinové album netrpí ani přílišnou hitovostí, působí skutečně celistvým dojmem, přestože své oblíbené skladby mám o něco raději - ku příkladu Hemlock and Mandrake Fields, Midnight Garden či titulní a závěrečnou příběhovou I Saw Them/Her through The Pines

Není třeba se dále rozplývat nad výjimečností tohoto drobného bastarda v komorní rodině Of The Wand and The Moon, neb jeho otec při svém drobném záletu snad vypotil to nejjemnější a nejosobitější, co jsem kdy zpoza záclon jeho domku zaslechl. Tedy a tudíž, zalezte si do prosluněného kouta své oblíbené zahrady, zahrabte se do břečťanu a psího vína... a poslouchejte. Láhev kvalitního vína doma rozdhodně nenechte a přestože budete sami v tichém doprovodu kmenů a kořenů, osamocení rozhodně nebudete.

Datum vydání: 2009

Národnost: Dánsko

Oficiální stránky: http://www.ofthewandandthemoon.dk/

Seznam skladeb:

1 . I SAW THEM THROUGH THE PINES /

THEY ONLY WALK ON MOSS

2 . THROUGH THE TREES SPEARS THE SUN

3 . FENELLA

4 . THE BLOOD OF MY LADY

5 . O DEEP WOODS

6 . NAKKIEL II

7 . MIDNIGHT GARDEN

8 . SAMOROST

9 . THE BLOOD OF MY LADY II

10 . HEMLOCK AND MANDRAKE FIELDS

11 . THE SWALLOWS SPIRALS THROUGH THEM

12 . NIHIL SUM

13 . I SAW HER THROUGH THE PINES

Líheň - Miroslav Žamboch

Mám dojem, že naši autoři strčí světovou knižní produkci do prdele. Neznam ve světě autora, který by psal podobně jako Kulhánek,Žamboch či Kopřiva. Aby to bylo tak rafinovaný, plný brutálního humoru a přitom to mělo hlavu patu. Možná se tomu přiblíží pár dílů Warhammeru s trpaslíkem Gotrekem. Ale tomu je spíš podobné Křivé ostří od M.D.Antonína nebo tomu komu chybí Gimli.
Knížka je pocta géniovi Kulhánkovi, takže všechno je děláno tak aby jsme v tom viděli poděkování mistrovi. Knížka je rozdělena na dva díly. První díl nás zavádí do Prahy, kde asistentka na VŠ (jinak dle popisu sexbomba) pomůže synovi mafiána a tím se zaplete do něčeho co vypadá jako válka gangů. Jenže po pár stránkách zjistí, že málokoho zabije tak aby fakt byl tuhej, většinou obživne (viz Divocí a zlí). K tomu se nabalí pár dalších osob, které mají svojí minulost, která chvílemi probleskává na veřejnost.
Nyní ještě nevíte co to všechno znamená, ale v době kdy zjistíte, že Kyberkentaur existuje (viz Divocí a zlí), okolo něho se vytvoří sekta, která ho uctívá jako boha, a jedna postava, která se přidá do party okolo asistentky se jí pokloní jako k nějaké královně, musíte tušit, že něco není v pořádku a tak skončí první díl.
Druhý díl je krvavá řežba ve stylu Kulhánka, ale pozor není to žádný plagiát, je to jen pocta. Asistentka se stává hlavou celé skupiny a začíná boj boha proti bohům. Čtete správně, okolo hlavní postavy se vytvořil kult, který ji uctívá jako boha či královnu smrti. Jenže v české kotlině je nějak přebohováno a místo je jen pro jediného boha. Od zjištění tohoto stavu začíná ta správná řežba, kdy bohové mezi sebou uzavírají příměří, které zase ruší a mrtvol přibívá. Asistentce jako správné bohyni přibudou nadpozemské síly, má vyjížděcí drápy jako Wolverine. A těma se to efektně masakruje. Nebudu nikoho napínat, asistentka vyhraje a na konci se pustí do ovládnutí světa.
Takže tímto se přihlašuji k tomu, že vše co bylo napsáno v této knížce je svatá pravda a věřím všemu co napsal Jiří Kulhánek.
Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Forest of Fog - Nebelhymnen

Melodické black metalové skupiny mají ve většině případů sklony postupně ztrácet originalitu. Příčina tohoto motání se v kruhu není nijak neodvoditelná, vzhledem k jednoduchosti moderní hudby celkově a k lehce vyčerpatelnému množství použitelných kombinací akordů v metalu nemůžeme čekat kdoví jaké zázraky. Je důležité si tento fakt uvědomit a nečekat tedy ani od Forest of Fog kdovíjakou osobitost a ve snaze po jedinečnosti až často překombinovanou hudební kompozici. Tím spíš pak oceňme primitivní přímost a nekomplikovanost těchto děl, která sice nemusí být po umělecké stránce nijak průkazná, zato nám ale přináší své krásy rovnou na otevřeném podnose, bez žádných zbytečných oklik.

Cestou upřímné simplexnosti se vydal i osamělý švýcarský jezdec Ivo Henzi („I.H.“, Warburz) , zakladatel FoF, jediný člen a zároveň i jeden z kytaristů nepříliš vychvalované folk metalové skupiny Eluveitie. Už po prvním poslechu je jasně slyšet, že svého „oře“ inspiraci dokáže vehnat správným směrem jen tehdy, když má dostatek prostoru pro rozvoj svých nápadů a cílem výsledné hudby není jen vydělat hromadu peněz. Toho, že pravděpodobně všechny jeho požadavky one man skupina víc než dostatečně splňuje, si také lze povšimnout bez sebemenší námahy. Nebelhymnen, album z roku 2005, je toho dokonalým důkazem.

Ideální hudební cestou je zřejmě poslech vyváženého spektra, od komplikovaných umělecky nečitelných, až po naprosto jednoduchá díla, stvořená jen pro účel pobavení. Ivo Henzi se svojí tvorbou blíží spíše k tomu druhému, zárověň ale máme jistotu, že nás jeho hudba jen tak bavit nepřestane. Čitelné melodické refrény, výrazně vystupující ze skladeb, tvoří po skloubení s melancholickými odkazy skrytými za dominantní kytarovou linkou zajímavé dílo plné nenápadných kontrastů mezi akcí a zamyšlením.

K celkovému pochopení díla by nám však ještě mělo chybět rozebrání artworku. Tomu jsem však pozornost nevěnovala právem, docela povedenou hudební atmosféru úspěšně narušuje svým pravděpodobně nechtěně naivním vzezřením, jako se setkávám často i u jiných desek. Dělají to snad autoři schválně? Pro tentokrát se proto můžeme tvářit, že obal není součástí díla, a užít si výsledek bez vážnějších kazů.

8/10

Forest of Fog - Nebelhymnen (2005)
Původ: Švýcarsko
Stránky: http://www.forestoffog.ch/

1. Feuersturm 07:18
2. Die Klage des Windes 05:16
3. Des Frühlings Ende 07:06
4. Vergessener Traum 06:29
5. Augenblick des Zorns 06:44
6. Chaos 05:04
7. In vergessenen Ruinen 10:14
8. Wenn ich sterbe 07:58
Total playing time 56:00

Sjenovik – Zephaniah

Kristova noho co to je? Říkal jsem si při pohledu na sebezaškatulkování těchto Američanů jako industrial folk black metal. Jelikož jsem člověk zvědavý, obvykle po podobné myšlence následuje z mé strany taktéž experiment, tudíž jsem si jejich nový počin „Zephaniah“ ihned sehnal. Rozvalil jsem se do křesla, nasadil sluchátka a jal se poslouchati prvních tónů tohoto téměř čtyřicet minut dlouhého počinu zjevně stvořeného dvojicí hudebníků Jamesem Johnsonem (vokály a kytara) a Shane Ballem (bubny, programování).

Nyní, po několika posleších je mi jasné, že hledání nějaké ucelené charakteristiky této desky by bylo pěkně na dlouho. Hoši jsou zřejmě přímo nabiti vlivy okolního (hudebního) prostředí a rozsah zdrojů jejich inspirací je značně široký. To není u hudebníků nic neobvyklého a není třeba se tomu nijak zvlášť divit.. Výsledkem v jejich případě je jistá šablona, ve které se atmosférická intra doplněná akustickou kytarou střídají se spíše střednětempým black metalem. To by nebylo nic divného, toto můžeme vidět docela často. Avšak šok přijde v druhé polovině alba: bezmála polovinu stopáže tvoří sedmnáctiminutové cosi, při čemž jsem přemýšlel, jestli se mi tam při tvorbě playlistu nezamíchalo něco z trochu jiného soudku. Pánové totiž při hledání inspirací někde zaslechli taktéž ukázky nějakého drone, noise či industrial interpreta a pokusili se něco podobného zahrát taktéž po svém. Vyhráli si s tím svým sedmnácti minutovým hlučením pěkně, to se musí nechat. Asi polovinu oné skladby, která je komponovaná v podstatě jako směsice různých zvuků a hluků doprovází velmi pomalé bicí, které časem vymizí, druhou polovinu poté doplňuje kostelní chorál, který ještě zveličuje bizarnost atmosféry…… možná by se v tom dala hledat nějaká hlubší symbolika, avšak bez delšího filosofování mohu říci, že závěr s těmito kostelními chorály dodává celé, jinak spíše průměrné skladbě neopakovatelnou atmosféru.

Nyní bych se vrátil zpět k první, blackmetalové, části alba. Tu musím s politováním hodnotit značně kriticky. Metalové skladby jsou na albu pouze tři. Dvě z nich bych se bez okolků nezdráhal označit jako nudné. Tohle už tu mnohokrát bylo a nepomohou tomu ani různé náladotvorné vsuvky. Atmosférická intra vskutku zase tak špatně nezní, avšak šrámem na kráse zde jsou přechody mezi jednotlivými motivy, které mi jednoduše bijí do očí svoji nepřirozeností. Na závěr si schválně nechávám skladbu Flesh of Man: Martyrdom s pořadovým číslem tři. U jiných skladeb nudně znějící nazvučení zde u tohoto rychlejšího kousku dokázalo vytvořit přesně takovou atmosféru, kterou z jiných částí alba necítím (poslední skladbu nepočítám). Nahrává tomu i Jamesův nasraně znějící vokál, který jakoby zněl od někud z dálky….

Album bych v závěru označil jako nehoráznou slátaninu a to jak po stránce kvalitativní tak žánrové. Taktéž mě napadá myšlenka, zda by ony pro mě kvalitnější části dokázaly zabavit i ve větším rozsahu než jedna – dvě skladby……

6/10

1.         Part I: That Which is Above...             

2.         Eclipse of Perpetual Loss        

3.         Flesh of Man: Martyrdom      

4.         Part II: ...is Like that Which is Below  

5.         Zephaniah        

6.         Day of Wrath   

Total playing time      37:43

Vydavatel: Beneath the Fog

http://www.sjenovik.com/

G. Apollinaire - Alkoholy

Tempo a pocity moderní doby volné asociace hromady různých představ které sestoupily z jiného světa Podvědomá jízda napříč evropou s polským anarchistou u kormidla Ale taky náročnost hravost a hříčkovitost Alcools je sbírka která si určitě zaslouží vaši pozornost

Už při prvních kročejích touto sbírkou  (potažmo Paříží skrz veleznámé Pásmo (Zone)) jsem nedotčen znalostí toho co mě čeká byl lehce zaskočen nejen náročností textu ale i jeho bohatostí apod Když jsem si v knihovně bral něco co se jmenuje alkoholy rozhodně jsem čekal něco řekněme buřivějšího Místo toho jsem měl v ruce knihu plnou asociace a lásky - ne že bych litoval

Koukám se tunelem času zpět na sebe před nějakou dobou a teď vím že skrz sbírku pocestuji časem i prostorem a otevřou se mi chvílemi dost nečekaná místa Prošel jsem se Paříží Německem zavítal jsem i mezi námořníky do Anglických legend či dokonce do Prahy Celou cestu odněkud padalo listí a pršela pelyňkovice a básník mi postával jako ďábel za zády a stejně jako tisícům nepřipravených duší přede mnou se chechtal až se za břicho popadal - Díky Guillaume za všechno

Shrnutě na hromadu pokud jste se ještě nesetkali a přitom si myslíte že poezie/literatura do vás ráda vstupuje či snad nějakou dokonce emitujete tak si nějaký ten alkohol určitě dejte

O víře nevíře

Neb je Pervertzine, chtě nechtě, svým způsobem napojen na black metalovou komunitu, následující tému mu může býti blízké. Každý, kdo zmiňovanou subkulturu alespoň letmo zrakem duševním přešel, si jistě všiml názoru, který její veliká část v jisté formě zastává - skládá se z absolutně negativistického pohledu na křesťanství, který však postrádá solidní argumentaci, a přijmutí tzv. "LaVeyanského satanismu". Jinak řečeno, spousta "trve" black metalistů tvrdí "Nevěřím v ďábla, je to jen symbol vzdoru". Satanismus dle Antona LaVeye prosazuje poslouchání vlastní vůle - nehodlám tu kritizovat jeho kořeny, poněvadž nejsem znalcem tohoto tématu. Je však nesmírně zajímavé, jak moc se podoba životní filozofie, zájmů a postojů stává identickou pro následníky zmiňované "víry" z řad příznivců black metalu. Všem jsou sympatické stejné ideály, všichni se dostanou ku podobné sortě umění (a to často právě dle satanistického "klíče"). Rád bych tedy znal myšlenkové pochody někoho podobného, kdož by náhle a iracionálně nalezl zálibu v něčem, čemkoliv, křesťanském. Rád bych znal dilemata člověka, kterému jeho vkus tvrdí, že se mu něco "baptizovaného" líbí, ale on, vzpomínaje satanských slov o vlastní vůli, nedbá a prohlašuje opak, možná ani ve vlastní duši si nepřizná onu zálibu. Jedná dle vůle, která není zotročená křesťanskou tyranidou. Pocity lidí, píšící duchaplnou kritiku v duchu "nelíbí se mi to, protože je to o křesťanství" by mohly býti zajímavé ku studiu. Či k pobavení... Bylo by záhodno vědět, kolik satanistů slavného českého národa (ale nejen jeho) je zcela upřímných a s vlastní (skutečnou!) vůlí opravdu smířených. Mluví - li všichni pravdu, je čas dát na sociální rovině za pravdu apokalyptickým prorokům.

Doom

">
Pokuď nepaříte střílečky na compu, tak si to nepůjčujte! Pokuď hledáte logický scénář, tak si to nepůjčujte! Pokuď nemáte rádi zabíjení civilistů, tak si to nepůjčujte! Pokuď jste komouš, tak se zabijte!
Pokuď paříte DOOM 3 24 hodin denně, tak si to půjčte! Pokuď vám jde jen o zabíjení, tak si to půjčte! Pokuď vám jde o BFG, tak si to půjčte! Pokuď chcete vidět pohled FPS, tak si to půjčte! Pokuď jste militantní antikomunista, tak vyražte na emzáky a podobný komouše, než pozabíjejí oni nás!

Ta osmá

Neplačte, neděste se a už vůbec si ve své zoufalosti netrhejte těch pár pěstěných vlasů. Všechny vaše nevyřčené otázky, zoufalé pohledy po přečtení řádků psaných našimi mistry a vzápětí nadějné plamínky svítící ve vašich tvářích při snaze o uspokojení tužeb, budou přímým úderem našeho nejmocnějšího pána a zároveň kata, Slovem, odkázány k vámi tak oslavovanému pádu do hlubin temnot duše a vzápětí pozvednuty jako nesmrtelný fénix v katarzi prýštící energie. Pozor! To se vládci Slova ujímají všech umorousaných životů a ve snaze o znovuzrození vašich smyslů vám otevírají dosud skrytá tajemství krásy sídlící v zaplísněných rozích hnijícího světa.
Tak čtěte a žijte, a sakra oslavujte! Dnes do vašeho ničemného života vstoupila nová osoba, určující právo stejně nekompromisně jako ostatní, avšak s půvabem ženské nevinnosti. Necháte si to líbit? Je to na vás..

Slaughtered Vomit Dolls

Emetofilie je záliba ve zvracení, takhle začíná snad každá recenze na tento film a bohužel ani já nemohu začít jinak než tímto, protože ve filmu se zvrací víc, než v zákulisí soutěže krásy. Toto romantické dílo pojednává o striptérce/šlapce Angele, která jako malá utekla z domova (stylově při tom ještě stihla zapálit kostel) a vydala se do světa, aby si, jako každá slušná holka, vydělala šukáním za prachy. Ty chtěla využít na studia a stát se baletkou, ale to jí samozřejmě nevyšlo a skončila na úplném dně jako nejposlednější zfetovaná kurva, aby toho neměla málo začala uctívat Satana, který jí za to odměnil sny o vraždách a mučení.

Celý film je vlastně jenom jedním velkým drogovým tripem, plným bizarností, násilí a samozřejmě zvracení. Šíleně rozklepané kamera, šílené střihy, šílené barvy, šílené zvuky. Z angličtiny se plynule přechází do "démonského"jazyk, což je sice jenom angličtina pozpátku, ale zní to pořád docela efektně. Nějaký konkrétní děj se zde najít nedá, jde spíš o prolínání střihů z Angelininých zvrácených snů s realitou. Jako správné perverzáky nás samozřejmě zajímají hlavně ty snové scény, plné vražd, utrpení a samozřejmě zvracení. Některé momenty opravdu mají něco do sebe, hned ze začátku uvidíte jak se první oběti, s roztomilým nickem pig vypíchnou oči, scéna je to vskutku zajímavá a donutí váš zamyslet se nad tím, jestli u opravdového vydloubávání očí také strávíte tak dlouhou dobu, aby se však splnil název filmu tak se oběť samozřejmě na svá krásná kukadla stihne ještě vyzvrátit. Za celkově nejpovedenější scénu bych viděl stáhnutí kůže z obličeje, aneb uděljme si svojí masku na Halloween jednoduše a efektivně. Za nejhorší, respektive nejmíň zajímavou scénu bych viděl asi 3 minutovou zvracecí scénu jakéhosi pána, který se to sice snaží spravit tím, že nablije do půllitru, aby to následně vypil, ale bohužel je takové máslo, že to vyhodí znovu.

Nechci to tu popisovat scénu za scénou, což by v tomto případě opravdu nemožné a raději zakončím tím, že pokud chcete vidět "tak trochu jiný film" tak můžu SVD doporučit, je tam sice pár opravdu hluchých míst, ale díky krátké stopáží 71 minut to není tak velký problém. Nemusíte se bát o to, že by to bylo tak strašlivé, aby se na to nedalo dívat, protože pokud máte aspoň trochu rádi morbidní humor, zasmějete se minimálně u části, ve které je "princezně" uříznuta ruka a následně daná kytara, ať něco zahraje.

Lord Impaler

Pozor pozor!
Přichází nový pervertní úchylák. Ano je to tak, jeden z nějvětších průkopníku onanie ve stavu opilosti se přidal, aby mezi vámi šířil perverzi, hnus a nějaký to porno s mrtvejma dětma. Víc netřeba říkat, poserte se buzny, jsem tady!